Dopouští se centrální banky obrovského omylu v hodnocení inflace a finanční nestability?

Po poslední finanční krizi se centrální banky snažily bok po boku bojovat s příliš nízkou inflací a vysokou nezaměstnaností. Jejich rozhodování bylo poměrně jednoduché právě proto, že monetární stimulaci si vyžadovala jak nízká inflace, tak vysoká nezaměstnanost. Trhy tuto logiku chápaly a investoři vydělávali na růstu cen rizikových aktiv. Ze zpětného pohledu se nezdá, že na celé věci bylo něco složitého, píše na stránkách Financial Times známý investor a ekonom Gavyn Davies. Dodává však, že nyní se situace významným způsobem mění.

Změna spočívá v tom, že inflace se v řadě vyspělých zemí stále pohybuje pod cílem, ale zároveň již bylo dosaženo plné zaměstnanosti. V takové situaci již centrální banka musí čelit protichůdným argumentům a nastavení její politiky je složitější. Její komunikace se pak může stát matoucí a její strategie se může měnit bez většího varování. V zemích jako Kanada, Švédsko, Maďarsko či Polsko jsou centrální banky dokonce viněny z nekonzistentní politiky, která ekonomice škodí. 

Fedu se podobná kritika většinou vyhýbá, ale i on má před sebou těžkou volbu. Zdá se, že je rozhodnutý normalizovat svou politiku i přesto, že se inflace drží nízko. Někteří ekonomové tíhnoucí ke keynesiánství ovšem tvrdí, že normalizace není nutná a zbytečně zvyšuje rizika, kterým americké hospodářství čelí. Jiní namítají, že nízká inflace je výsledkem strukturálních faktorů včetně globalizace a technologického pokroku. Ti požadují, aby centrální banky svou politiku i přes mírné deflační tlaky utahovaly a udržely tím finanční cyklus pod kontrolou. Mezi ně patří i Claudio Borio z Banky pro mezinárodní vypořádání BIS. 

Janet Yellenová podle vlastních projevů stále odmítá uvěřit, že by nízká inflace byla pro centrální banky dlouhodobým problémem. Je přesvědčena, že Phillipsova křivka je stále relevantní a mzdová a následně i cenová inflace budou časem růst. Nedomnívá se tedy, že by Fed čelil nějakému velkému dilematu a monetární politika může být postupně normalizována. Nicméně si nemyslí, že by sazby musely růst kvůli udržení finanční stability. To vše dohromady znamená, že pokud by se inflace navzdory očekávání Yellenové nezvedala, sazby by mohly zůstat níže. Vcelku jde o pohled, který odpovídá střednímu ekonomickému proudu, který v centrálních bankách převažuje. 

Claudio Borio z BIS ovšem zastává alternativní názor. Ve svém projevu, který zazněl minulý týden a který on sám označil za provokativní, popsal velmi rozdílný obrázek světové ekonomiky. Podle něj již Phillipsova křivka relevantní není a nízká nezaměstnanost tudíž už nebude mít takový dopad na inflaci jako dříve. Inflaci podle něj tlačí dolů strukturální změny v ekonomice, jako je příliv levné pracovní síly z rozvíjejících se zemí, rozvoj globálních výrobních vertikál a technologie, které zvyšují transparentnost trhu a snižují tržní sílu prodejců. Tyto faktory by měly vést k dlouhodobému mírnému poklesu inflace a centrální banky by se s ním měly smířit. 

Borio navíc tvrdí, že centrální banky popsané změny zatím nechápou a nízká inflace je vede k mylnému názoru, že je třeba uvolněné monetární politiky a stimulace. Tato politika ale vede k akumulaci dluhů a následně k destabilizaci reálné ekonomiky ve chvíli, kdy nastane monetární kontrakce. Banky by tak měly stimulaci ukončit co nejdříve. Ekonom se dokonce domnívá, že neplatí ani obecně přijímaná logika změn v neutrálních sazbách. Ta říká, že reálné sazby nejsou v delším období závislé na monetární politice, protože ta ovlivňuje jen nominální proměnné. Borio ovšem tvrdí, že pokud je inflace na monetární politice nezávislá, snížení nominálních sazeb vede i k poklesu těch reálných. Centrální bankéři to interpretují jako pokles neutrálních sazeb, což je vede k ještě většímu uvolnění politiky. Výsledkem je ovšem finanční nestabilita. 

Zdá se tedy, že jak Yellenová, tak Borio jsou pro utaženější monetární politiku, ale jejich důvody jsou rozdílné. Yellenová se domnívá, že inflace se postupně zvedne, finanční trhy ale riziku vážné nerovnováhy nečelí. Podle Boria by ale zřejmě mělo dojít k prudšímu zvýšení sazeb, a to bez ohledu na vývoj inflace, aby se finanční cyklus nevymkl kontrole. Pro další zvýšení sazeb v USA tyto rozdíly nemusí hrát zase takovou roli. V delším období je ale jejich význam obrovský, a to i ve vztahu k vývoji na finančních trzích.