Zahrnuje běžná míra opatrnosti i určitou povinnost předvídat?

O co se v daném sporu mezi účastníky jednalo? Žalobci si s žalovanou dohodli několikadenní hlídání svých malých dětí na chalupě žalované. Při předání dětí žalovaná žalobcům sdělila, že s dětmi nepojede na chalupu, ale zůstane v jejím domě, kde v tu dobu pobýval i zletilý syn žalované. Ten trpěl duševní poruchou, pro kterou byl opakovaně hospitalizován, a která se projevovala zvýšenou agresivitou, ničením věcí a v jednom případě též fyzickým napadením členů rodiny. O duševní poruše nebyli žalobci informováni. Syn žalované bohužel v rámci rozepře nejprve fyzicky napadl svou matku a poté bohužel i jedno z nezletilých dětí, které několika ranami dřevěnou tyčí usmrtil. V této souvislosti se následně žalobci domáhali žalobou náhrady škody po žalované, přičemž tvrdili, že žalovaná porušila prevenční povinnost předcházení škodám a je odpovědná za škodu usmrcením jejich nezletilého syna.

Soud prvého stupně dospěl k závěru, že žalovaná neporušila zákonnou povinnost generální prevence a za škodu tedy neodpovídá. Podle názoru soudu nemohla žalovaná předpokládat, že její syn by byl schopen zabít dítě. Zároveň soud doplnil, že na rozdíl od případů, kdy dospělý nechá dítě pohybovat se v nebezpečném prostředí kolem silnice, železnice či otevřené jímky a kdy běžná lidská představivost vnímá hrozící nebezpečí, šlo v této věci o situaci, v níž si žalovaná nemohla představit, že její syn je schopen usmrtit dítě, a nemohla si tak být vědoma takového nebezpečí.

S názorem prvostupňového soudu se ztotožnil i odvolací soud, který ve svém odůvodnění doplnil, že k porušení generální prevenční povinnosti by musely existovat konkrétní okolnosti, které by vyžadovaly provedení určitých opatření k zamezení či snížení možnosti způsobení újmy na zdraví. Přestože se u syna žalované projevovala agresivita, nebylo prokázáno, že by někdy v minulosti napadl malé dítě, a proto žalovaná neměla z čeho poznat hrozbu takového útoku. Odvolací soud proto uzavřel, že žalovaná nemohla vědět a předvídat, že k takovému útoku dojde a její odpovědnost tudíž není dána.

S názory nižších soudů žalobci nesouhlasili, a proto se obrátili s dovoláním na Nejvyšší soud. Ten se zabýval otázkou, zda v této konkrétní situaci postačilo zachovat běžnou míru opatrnosti, či zda žalovaná měla a mohla předvídat riziko konfliktu a případné agrese a mohla mimořádně tragickému následku zabránit. Ve svém rozhodnutí dovolací soud shledal, že žalovaná sice nemohla předvídat, kdy a z jakých příčin se začne její syn projevovat agresivně vůči svému okolí, a že dokonce může usmrtit dítě, to ale neznamená, že splnila vše, co lze v rámci prevenční povinnosti požadovat od osoby mající ve své péči nezletilé děti, které přivádí do kontaktu s osobou trpící duševní chorobou projevující se nepředvídatelnými výbuchy emocí spojenými s destruktivním chováním vůči věcem a nejméně jednou též fyzickým násilím vůči lidem. Tím, že žalovaná přivedla děti do zcela nevhodného prostředí porušila podle názoru Nejvyššího soudu prevenční povinnost chránit zdraví a život svěřených osob. Dovolací soudu proto nepřisvědčil závěrům nižších soudů a jejich rozhodnutí proto zrušil.

Přestože se tento případ posuzoval ještě podle norem předchozího občanského zákoníku, odpovídá rozhodnutí Nejvyššího soudu i legislativnímu trendu a úpravě nového občanského zákoníku. Ten v ustanovení upravujícím odpovědnost za škodu způsobenou osobou s nebezpečnými vlastnostmi konkrétně říká, že: „Kdo se vědomě ujme osoby nebezpečných vlastností tak, že jí bez její nutné potřeby poskytne útulek nebo jí svěří určitou činnost, ať již v domácnosti, provozovně či na jiném podobném místě, nahradí společně a nerozdílně s ní škodu způsobenou v takovém místě nebo při této činnosti někomu jinému nebezpečnou povahou takové osoby.“ Přivede-li tedy někdo do chráněných prostor např. osobu trpící chorobnou a nezadržitelnou touhou po odcizování věcí nebo jinou chorobou, bude při splnění podmínek tohoto ustanovení s takovou osobou odpovídat společně a nerozdílně za způsobenou škodu.