Předmluva a anotace ke knížce Vývoj kritického myšlení - Masaryk mezi včerejškem a dneškem
Život nepodrobený zkoumání nemá cenu žít.
Sokrates
Na dějiny kritického myšlení lze pohlížet jako na cosi nezáživného a složitého, kdo však do nich jen trochu pronikne, objeví se mu fascinující svět a zažije podobné pocity jako divák sledující válečný film.
Nebyly-li ideové zápasy filosofů, teologů a ostatních myslitelů tak dramatické jako válečné, byly s nimi přinejmenším srovnatelné svým významem - šlo v nich o neméně, o boj za další osud lidských společenství. Mnozí myslitelé je prožívali stejně silně jako válečné boje a jejich ideje mnohdy ve válečné boje ústily.
Nepochopitelné, byť jen zdánlivě, je snad jen jedno: za dlouhá tisíciletí vývoje a přes obrovské množství dosažených pravdivých a nezvratitelných poznatků existuje i nadále velké množství problémů, které lidstvo dosud nevyřešilo nebo nebylo schopno jejich řešení uvést v život.
Jako příklad je možno uvést biblické Desatero: již v době svého vzniku mělo svá negativa, avšak za bezmála dva a půl tisíce let od jeho vzniku lidstvo nijak zvlášť nepokročilo ani v naplňování jeho nezpochybnitelných kladných stránek.
Podobný osud sdílí ideové výdobytky jiného převratného údobí dějin, řecké demokracie, a jen o něco lépe jsou na tom výdobytky reformace, osvícenství a modernismu. Přestože se již mnohokrát zdálo, že jsou trvale platné, byly opakovaně ‚překonány‘ reakcí. Prohrává i nynější evropská a severoamerická demokracie, neboť přestává odolávat pseudodemokracii ‚nového světového řádu’ a je vystavena vnějšímu tlaku nově narůstajících totalitních sil.
Vytrácí se víra v pokrok a představa o tom, že člověk je ‚homo sapiens‘ přinejmenším znejistěla; mimo jiné proto, že se proti němu a kvůli němu začíná stavět i příroda.
Jde o věčný boj kriticko-realistického myšlení s irealistickým, resp. iracionálním - o boj dobra ze zlem, neboť dobro může být vytvářeno pouze na základech pravdivého poznání.
Klíčovou roli v dějinách lidstva vždy hrála ideologie, a bude ji hrát i v budoucnu. Má větší význam než filosofie a teologie, už třeba jen proto, že většina filosofů a teologů se nezřídka mýlila a že své intelektové a vědomostní potenciály do značné míry vyplýtvali úsilím o řešení problémů, které nebyly pro život lidí a lidských společenství důležité. Jestliže v průběhu 18. a 19. století bylo stále více slyšet, že „bůh je mrtev“, v průběhu 20. století a až dodnes se stále více ozývá, že „filosofie je mrtvá“.
V současné době lidstvo žije v údobí dekadence, resp. manýrismu dekadence. Všechny dosavadní ideologie a náboženství se ukazují jako přežité a v euroamerickém postmodernismu a (neo)liberalismu se již zřetelně projevují jeho nedostatky, zejména přílišné rozmělnění pojmů pravdy a svobody.
Je proto zapotřebí formulovat nové ideové teze, nový programový soubor idejí, hodnot a zásad, nebo se o to alespoň pokusit. Východiskem může být jedině osvícenství a modernismus, zejména učení Tomáše G. Masaryka, jeho ideologie a jeho ‚nové náboženství‘.
Kritické, resp. realistické myšlení je bezesporu nejcennějším výdobytkem dnes již mnohatisíciletého vývoje lidstva, je však vůči nekritickému myšlení stále v defenzívě. Autor knihy v dějinných souvislostech osvětluje, v jak ideově upadlém světě současný Západ žije. Nový světový řád označuje za manýrismus dekadence, za rozbujelý iracionalismus potírající kritické myšlení. Spojení postmodernismu s neoliberalismem ve jménu pluralismu a svobody současného člověka znesvobodňuje, rozpolcuje ho a omezuje mu rozhled. Lidstvo sice již počínaje starověkými mysliteli Mojžíšem, Konfuciem, Budhou a Sokratem zná univerzálně platné cesty ke zdravé a otevřené společnosti, avšak jít po nich je nesmírně těžké, neboť jsou neustále a převážně úspěšně zahrazovány irealisty. Jde o věčný boj pravdy s nepravdou a dobra se zlem, neboť dobro může vyvěrat pouze z pravdivého poznání. Ideově nejdál lidstvo dospělo za modernismu navazujícího na osvícenství, reformaci a renesanci. Jak to dokládá druhá část knihy, sestavená z textů filosofa a religionisty Josefa L. Hromádky, v letech 1939-1947 profesora Princetonské univerzity, čelním představitelem modernismu byl v celosvětovém měřítku český polyhistor a politik Tomáš Garrigue Masaryk.
Knížka je v distribuci Kosmasu:
https://m.kosmas.cz/knihy/237164/vyvoj-kritickeho-mysleni-masaryk-mezi-vcerejskem-a-dneskem/
Sokrates
Na dějiny kritického myšlení lze pohlížet jako na cosi nezáživného a složitého, kdo však do nich jen trochu pronikne, objeví se mu fascinující svět a zažije podobné pocity jako divák sledující válečný film.
Nebyly-li ideové zápasy filosofů, teologů a ostatních myslitelů tak dramatické jako válečné, byly s nimi přinejmenším srovnatelné svým významem - šlo v nich o neméně, o boj za další osud lidských společenství. Mnozí myslitelé je prožívali stejně silně jako válečné boje a jejich ideje mnohdy ve válečné boje ústily.
Nepochopitelné, byť jen zdánlivě, je snad jen jedno: za dlouhá tisíciletí vývoje a přes obrovské množství dosažených pravdivých a nezvratitelných poznatků existuje i nadále velké množství problémů, které lidstvo dosud nevyřešilo nebo nebylo schopno jejich řešení uvést v život.
Jako příklad je možno uvést biblické Desatero: již v době svého vzniku mělo svá negativa, avšak za bezmála dva a půl tisíce let od jeho vzniku lidstvo nijak zvlášť nepokročilo ani v naplňování jeho nezpochybnitelných kladných stránek.
Podobný osud sdílí ideové výdobytky jiného převratného údobí dějin, řecké demokracie, a jen o něco lépe jsou na tom výdobytky reformace, osvícenství a modernismu. Přestože se již mnohokrát zdálo, že jsou trvale platné, byly opakovaně ‚překonány‘ reakcí. Prohrává i nynější evropská a severoamerická demokracie, neboť přestává odolávat pseudodemokracii ‚nového světového řádu’ a je vystavena vnějšímu tlaku nově narůstajících totalitních sil.
Vytrácí se víra v pokrok a představa o tom, že člověk je ‚homo sapiens‘ přinejmenším znejistěla; mimo jiné proto, že se proti němu a kvůli němu začíná stavět i příroda.
Jde o věčný boj kriticko-realistického myšlení s irealistickým, resp. iracionálním - o boj dobra ze zlem, neboť dobro může být vytvářeno pouze na základech pravdivého poznání.
Klíčovou roli v dějinách lidstva vždy hrála ideologie, a bude ji hrát i v budoucnu. Má větší význam než filosofie a teologie, už třeba jen proto, že většina filosofů a teologů se nezřídka mýlila a že své intelektové a vědomostní potenciály do značné míry vyplýtvali úsilím o řešení problémů, které nebyly pro život lidí a lidských společenství důležité. Jestliže v průběhu 18. a 19. století bylo stále více slyšet, že „bůh je mrtev“, v průběhu 20. století a až dodnes se stále více ozývá, že „filosofie je mrtvá“.
V současné době lidstvo žije v údobí dekadence, resp. manýrismu dekadence. Všechny dosavadní ideologie a náboženství se ukazují jako přežité a v euroamerickém postmodernismu a (neo)liberalismu se již zřetelně projevují jeho nedostatky, zejména přílišné rozmělnění pojmů pravdy a svobody.
Je proto zapotřebí formulovat nové ideové teze, nový programový soubor idejí, hodnot a zásad, nebo se o to alespoň pokusit. Východiskem může být jedině osvícenství a modernismus, zejména učení Tomáše G. Masaryka, jeho ideologie a jeho ‚nové náboženství‘.
Kritické, resp. realistické myšlení je bezesporu nejcennějším výdobytkem dnes již mnohatisíciletého vývoje lidstva, je však vůči nekritickému myšlení stále v defenzívě. Autor knihy v dějinných souvislostech osvětluje, v jak ideově upadlém světě současný Západ žije. Nový světový řád označuje za manýrismus dekadence, za rozbujelý iracionalismus potírající kritické myšlení. Spojení postmodernismu s neoliberalismem ve jménu pluralismu a svobody současného člověka znesvobodňuje, rozpolcuje ho a omezuje mu rozhled. Lidstvo sice již počínaje starověkými mysliteli Mojžíšem, Konfuciem, Budhou a Sokratem zná univerzálně platné cesty ke zdravé a otevřené společnosti, avšak jít po nich je nesmírně těžké, neboť jsou neustále a převážně úspěšně zahrazovány irealisty. Jde o věčný boj pravdy s nepravdou a dobra se zlem, neboť dobro může vyvěrat pouze z pravdivého poznání. Ideově nejdál lidstvo dospělo za modernismu navazujícího na osvícenství, reformaci a renesanci. Jak to dokládá druhá část knihy, sestavená z textů filosofa a religionisty Josefa L. Hromádky, v letech 1939-1947 profesora Princetonské univerzity, čelním představitelem modernismu byl v celosvětovém měřítku český polyhistor a politik Tomáš Garrigue Masaryk.
Knížka je v distribuci Kosmasu:
https://m.kosmas.cz/knihy/237164/vyvoj-kritickeho-mysleni-masaryk-mezi-vcerejskem-a-dneskem/