Temné nitky socialistického „podnikatelství“

Ve Slušovicích to vypadalo, že šeď reálného socialismu lze překonávat. Lidé dostali práci, nadprůměrné příjmy, dostali se ke zboží z dovozu, byly tu příležitosti ke kariérnímu růstu. Nahlédněme pod pokličku někdejší výkladní skříně socialismu a na to, co znamená podnikání ve zvláštních ekonomických zónách.

Podnikání jako zakázané slovo

V Československu 80. let se nabídka zboží a služeb míjela s potřebami – byly tu fronty, pořadníky, podpultové zboží, vládla stínová ekonomika. Leccos bylo podřízeno státem plánované ekonomice, na ziskovost podniků se ani tak nehledělo. Podniky nepodnikaly, kritériem jejích existence nebyla schopnost zajistit produkci, tuto prodat a díky výnosům realizovat zisky a přežít. Důležité bylo splnit plán a příkazy shora, hospodářství ovšem stagnovalo a převládal obraz chřadnoucí země.

V Československu před rokem 1989 nebylo takřka možné oficiálně podnikat. Samostatně ekonomicky aktivními mohli být díky svobodnému povolání umělci, jako jsou herci, zpěváci nebo spisovatelé. Kvetlo ale podnikání načerno – meloucháři, jako byli zedníci, truhláři, instalatéři nebo automechanici, trávili dlouhé hodiny fuškami, které jim vynášely více peněz než jejich oficiální zaměstnání.

Obrázek 1: Práce prováděná načerno byla součástí budování socialistického blahobytu. Melouchář po pracovní době běžel na fušku. Proč si pokoutně nepřivydělat poctivou řemeslnickou prací? Řemeslníci si takto běžně načerno přivydělávali, i když to oficiálně nešlo.

Zdroj: Google.cz, výsledek vyhledávání „socialismus, melouch“

^REKLAMA

Stínová ekonomika jenom kvetla, bylo veřejným tajemstvím, že se načerno prodávaly jak zemědělské přebytky, tak zázračně získané zboží. V pozdních 80. letech bylo už teoreticky možné získat licenci na drobnou živnost, kritéria ovšem neexistovala a možnost podnikat zůstávala spíše proklamací. To, že si někdo bude moci pronajmout provozovnu a podnikat, se proklamovalo, ale zůstalo jen u slov.

Vedle státního vlastnictví tehdy existovalo vlastnictví družstevní a družstva tak teoreticky představovala vůči státním podnikům napojeným na státní rozpočet jistou konkurenci. Jednotná zemědělská družstva (JZD) se nestarala pouze o zemědělskou produkci, při JZD běžně fungovaly přidružené výroby zaměřené na výrobu spotřebního zboží nebo třeba produkci nábytku.

Skutečnost, že má být podnikání družstva „v zájmu celoročního zaměstnání svých členů“ a nesmí „být provozováno na úkor neustálého rozvoje zemědělské velkovýroby, ani zneužíváno k nedovolenému podnikání nebo k získávání neoprávněného hospodářského prospěchu“ se v realitě vykládala různými způsoby.

JZD Agrokombinát Slušovice jako výkladní skříň socialismu

A tak v  Československu v tom všem zmatku vzniklo jedno místo, výkladní skříň, kam směřovali našinci i cizozemci, aby viděli výsledky socialistického „podnikatelství“. Bylo to zemědělské družstvo, které se v realitě více než zemědělské výrobě věnovalo obchodování a výrobě přidružené. Díky tomu také dosáhlo obratu několika miliard korun. Montovali počítače z komponent, které nikdo jiný nedokázal ze zahraničí dovést, díky svému obchodování se zahraničím se dostali k technologiím z nesocialistických států, o kterých si jiní mohli nechat jedině zdát. Byl to ostrůvek pozitivní deviace uprostřed socialistické jednotvárnosti. Provozovali prodejny s nedostatkovým zahraničním zbožím, měli vlastní vysokokapacitní hotel, různé výrobní a obchodní odnože („mikrostruktury“) a nechyběla ani vnitropodniková banka.

Obrázek 2: JZD Agrokombinát Slušovice, „stát ve státě“ a výkladní skříň socialistického Československa. Co jinde nebylo možné, to zde režim toleroval. Monopolní zisky plynuly do megalomanských staveb a projektů, které se staly exemplářem exemplárního socialistického „podnikání“.

Zdroj: Google.cz, výsledek vyhledávání „Slušovice“

Jezdily sem delegace z celé republiky a zahraničí. Bylo tu dostihové závodiště, restaurace v útrobách dopravního letadla, daly se zde koupit jinak nedostupné produkty. Přijíždíte-li do Slušovic, čeká na vás nikoliv úzká okresní silnice, ale čtyřproudá silnice v délce dvou kilometrů – to aby silnice zvládla v době akcí nápor, vyžadovalo to její naddimenzování.

^REKLAMA

Byla to oblast, kde každý mohl na vlastní oči vidět moderní postupy chovu hospodářských zvířat, pěstování obilí, kukuřice a zeleniny pod taktovkou těch nejmodernějších technologií, montáž počítačů, no prostě všemožné hospodářské zázraky. Šlo ovšem o realitu, nebo o socialistickou laboratoř? Nešlo náhodou o příklad zvláštní zóny obchodu, která vznikla díky výjimkám a privilegiím?

Skutečností je, že agrokombinát přechod ze socialismu do kapitalismu nepřežil. Byla na pozadí nekonkurenceschopnost a neefektivní megalomanství, privatizační užitky a zájmy o dobytí renty? Nebo bylo v zájmu nového režimu potlačit příkladné hospodaření naplňující požadavky na „socialistické podnikatelství“?

Slušovický zázrak, perestrojka a zvláštní ekonomická zóna

JZD Agrokombinát Slušovice se v 80. letech stalo symbolem úspěchů tehdejší společensko-hospodářské přestavby. Dnes třítisícová obec se může pyšnit dostihovou drahou, rekreačním areálem s velkým hotelem, naddimenzovanými budovami, na které působí zub času. Po převratu ovšem město ztratilo svou někdejší nevšednost, dříve prosperující obchody a restaurace ztratili své zákazníky, nastoupil úpadek.

Zlí jazykové možná řeknou, že šlo o Potěmkinovu vesnici, snahu ovlivnit prezentaci toho, jak má být vnímána a přijímána tzv. perestrojka či přestavba socialistického hospodářství. Někteří pamětníci a zastánci socialistického „podnikatelství“ s tímto ovšem mohou souhlasit jen stěží. Budou vzpomínat a odkazovat na metody řízení, v socialismu nezvyklý tlak na produktivitu práce, hodnocení zaměstnanců úplně všech úrovní řízení, schopnosti vedení a jeho vizi strategicky řídit a realizovat výrobní programy.

František Čuba, někdejší šéf JZD Agrokombinátu Slušovice, k tomu v rozhovoru pro idnes.cz v roce 2010 uvedl: „Třeba mi to nevěříte, ale šlo o to převést myšlenku na výrobek. Tu šanci měl každý. My ji využili.“ A tak někdo může na pozadí Slušovic vidět šéfa, který kolos s miliardovými obraty vybudoval z JZD, kde to moc nefungovalo. Vždyť se to podobá Tomáši Baťovi, který svůj koncern vybudoval z verpánku své řemeslnické dílny.

Odpůrce ovšem bude v bývalém soudruhu předsedovi hledat mafiána nebo papaláše, který své aktivity dokázal krýt vazbami na komunistický aparát. Realita fungování slušovického agrokombinátu jako socialistického zázraku zůstává zahalena závojem tajemství. Pamětníci mohou pamatovat jen to, co bylo vidět. Co vidět nebylo, zůstane skryto navždy. To, jaká byla realita fungování privilegovaného gigantu přežívajícího ve zvláštní ekonomické zóně, být tak zřejmé nemusí.

Privilegia a zvláštní obchodní praktiky

Na tom, že firmy vydělávají tím, že někde něco nakoupí, přebalí, zkompletují a s přidanou hodnotou doprovázenou ucházející marží prodají, popřípadě exportují, není asi nic zvláštního. V centrálně plánované izolované ekonomice, kde je devizové hospodářství a licence k obchodování se zahraničím v rukou státně-totalitní moci, byl tento způsob obživy ovšem v podstatě znemožněn.

Organizační složky JZD AK Slušovice ale fungovaly ve zvláštním režimu, kupříkladu měly kooperační smlouvy se zahraničními podniky. Podle některých komentářů to umožnila pružnost v potýkání se s byrokracií, stačilo získat „23 podpisů důležitých lidí z ministerstev a dalších institucí“ a „96krát vstoupit do různých kanceláří“. Stačilo prý „regulérně a legálně“ vytvořit tým, který se bude souvisejícím lobbováním zabývat.

Pokud ovšem slušovický zázrak mohl fungovat jen proto, že šlo o jednu štiku v revíru plném tučných a líných socialistických kaprů, šlo o inkasování monopolních zisků v podmínkách nedokonalé konkurence. Československo bylo tehdy učebnicovým vzorem uzavřené ekonomiky. Uplatňovalo se ochranářství v podobě striktní administrativní regulace zahraničního obchodu, stranou a vládou bylo striktně kontrolováno hospodaření s devizovými prostředky. Platilo „ani dolar nazmar“, dolary a jiné valuty bylo nezbytné pod hrozbou trestu centralizovat ve státních devizových rezervách.

V tehdejším státním hospodářství vlastně ani konkurence nepůsobila. Když ústředí nepovolilo, nikdo nic nedovezl ani nevyvezl. O svobodném rozhodnutí, jak naložit se získanými devizovými prostředky nebo valutami, si všichni mohli nechat jenom zdát – z definice patřily státu. Výjimkou potvrzující pravidlo byli ti, kteří se tyto restrikce naučili více či méně regulérně obcházet.

Slušovický agrokombinát prostřednictvím provázaných „sesterských“ podniků podnikat opravdu dokázal. Na nenasyceném československém trhu zvládl v monopolní pozici prodávat počítače smontované z dovezených dílů, jak jinak než za monopolní ceny.

Obrázek 3: Dobová reklama hlásala „Do nového roku nově – s novým počítačem TNS z JZD AK Slušovice“. Počítače se ve Slušovicích vyráběly, nakolik šlo o sestavení komponent z dovozu a vybavení periferiemi, to už bylo výrobním tajemství úspěšného vývoje.

Zdroj: Google.cz, výsledek vyhledávání „ten náš systém Slušovice“

Učebnice zabývající se nedokonalou konkurencí jsou plné toho, jak je v podmínkách zvláštní ekonomické zóny získáván náskok a jak je hospodaření v takových skleníkových podmínkách neefektivní. Nechybělo typické monopolistické chování – „kupte si hardware, ale musíte koupit včetně předraženého softwarového vybavení, i když ho vůbec nepotřebujete“.

S tím, že je to giganticky předražené nic nenaděláte. V podmínkách uzavřené ekonomiky máte smůlu, jinde to kvůli neprodyšně uzavřeným hranicím a izolovanosti ekonomiky nekoupíte. A tak si zájemci, ať už podniky nebo školy, musely počítače kupovat prostřednictvím agrokombinátu družstva v socialistickém vlastnictví s gigantickou obchodní přirážkou.

Když se po změně režimu výsadní postavení Slušovic uvolněním zahraničního obchodu a devizového hospodářství rozplynulo, slavné slušovické počítače TNS („Ten Náš Systém“) skončily na propadlišti dějin. Jak padl monopol na dovoz komponent, začala působit konkurence a tržní ceny poklesly. Že by se s tím, jak dřívější zisky zmizely, rozplynul i zdroj financování zázraků?

Neslavný konec slavného socialistického gigantu

Po změně režimu následoval rychlý konec celého slušovického zázraku. Agrokombinátu se rozpadl, byl rozporcování a zprivatizován. Ti, kdo věří v zářné hospodaření popisovaného molochu, hovoří o tom, že agrokombinát zlikvidovaly zájmy nového režimu. Cíleně směřované kontroly hospodaření a tlak na plnění daňových a jiných povinností měly vedení družstva zdiskreditovat.

Poškodit prosperitu socialistického podniku měl i Václav Havel, který v roce 1990 veřejně prohlásil: „Za vším se skrývají chapadla neviditelných mafií, které se snaží kšeftovat s majetkem, který jim nepatří, ustavují podezřelé akciové společnosti a hledají cesty, jak bezpečně ulít nelegálně získaný kapitál. Krajně temné slušovické žilky nenápadně prorůstají celým naším potravinářstvím.“

Zastánci konspiračních teorií se mohli v roce 2011 radovat.  Díky serveru idnes.cz vyšlo na světlo světa, že si Slušovice v roce 1989 chtěly přivydělat zprostředkováním prodejem 500 tanků do zahraničí. To, že by to mohl být argument k potvrzení hypotéz, že přeshraniční obchody úspěšně „socialisticky podnikající“ firmy byly jaksi zvláštní a „temné slušovické žilky“ tak moc křišťálově čisté nebyly, není ověřitelné.

Stejně tak není ověřitelné, zda šlo o výkladní skříň socialismu, kdy výsledky byly dosahovány jen díky vysokým nákladům. Nebylo třeba možné to, co bylo vystavováno a dáváno na obdiv, podstatně levněji nakoupit v „nesocialistické cizině“ za „devizové koruny“? Nebyla to vše jen Potěmkinova vesnice?