Pro dítě to nejlepší. Zákulisí fungování Barnevernetu

Vše nejlepší pro dítě

Pro dítě to nejlepší. Zákulisí fungování BarnevernetuTýdeník Echo24 1
Panorama
Jiří Peňás
Sdílet:

Úřad „Péče o dítě“, jak zní překlad slova Barnevernet, vstoupil u nás do povědomí v souvislosti s případem odebraných dětí paní Michalákové. Spor nabyl podobu konfliktu, v němž se řeší, do jaké míry má stát či společnost právo dohlížet nad rodičovskou výchovou dětí a zasahovat do ní třeba i drastickými způsoby. Norsko je kouzelná a přitom specifická země. Někdy jí není moc dobře rozumět. Má své důvody, nad kterými kroutí jíní hlavou, ale někdy se diví i domorodá Norka, byť s českými kořeny. To je režisérka Margareta Hruza, která se podílela na filmu Děti státu, který v rámci cyklu Český žurnál odvysílá ČT 21. listopadu.

Jakou máte zkušenost s Barnevernetem?

Je nutné říct, že mě k tomu vyzvala moje bývalá spolužačka z FAMU, režisérka Ivana Pauerová Miloševič, která chtěla o Barnevernetu natočit film a věděla, že žiju v Norsku. Pochopitelně jsem o jeho existenci věděla, ale hlouběji jsem se jím nezabývala. Tak jsem se začala o Barnevernet zajímat a zjistila jsem ke svému údivu, že je to velmi rozsáhlý, a přitom uzavřený systém, který lehce umožňuje zneužívání moci. A jak známo, kde lze moc zneužít, tam bude zneužita. Další věcí, která mě překvapila, bylo, že k práci v Barnevernetu není podle dnešního zákona povinné žádné zvláštní vzdělání.

To by mě taky překvapilo.

Ano, je to ale tak, i když se to přece jen mění. Dneska už polovina pracovníků má za sebou tříleté bakalářské studium. Studují dva a půl roku plus půl roku praxe v nějaké pobočce Barnevernetu, kde už většinou zůstanou. Musím ale dodat, že se teď chystá nový zákon, který se bude od ledna 2018 projednávat v norském parlamentu. Ale v zásadě platí, že speciální vzdělání není podmínkou.

Jak je Barnevernet organizován?

Po celém Norsku je 429 kanceláří Barnevernetu, které fungují samostatně a jsou odpovědné jen samy za sebe, takže záleží na jejich interpretaci zákona o Barnevernetu. Nejsou ani vzájemně napojeny. Vím třeba o případu, kde matce bylo odebráno dítě, pak se přestěhovala do jiného kraje, kde se stala placenou víkendovou pěstounkou pro cizí děti. Existuje funkce tzv. bufdira, který funguje jako koordinátor nad všemi pobočkami Barnevernetu, ale ani on nemá mandát zabývat se jednotlivými případy. Spíš je to takový poradce.

Na jakém principu Barnevernet funguje?

Na principu udání. Nebo oznámení, chcete-li. Není to tak, že by pracovníci Barnevernetu chodili po Norsku a hledali jednotlivé případy: zasahují tehdy, když dostanou upozornění, většinou anonymní. Za rok jich přijde kolem šedesáti tisíc. Většinou asi poznají, když píše nějaká bláznivá sousedka, ale tam, kde se jim to zdá hodnověrné, tak zasáhnou.

Jak?

Většinou pošlou dopis, kde oznámí, že se Barnevernet bude vaším případem zabývat. Následně jste pozváni na rozhovor. Podle toho, jak vážné je udání a jaký dojem uděláte během rozhovoru, se pak dělá další investigace jako domácí návštěvy a sbírání informací: rozhovor s učiteli ve školce, škole nebo kdekoliv, hledají se svědci, jak působíte jako rodič. Přitom se vždy píšou zprávy. Tyto zprávy jsou velmi důležité, mají totiž hlavní váhu, kdyby váš případ dospěl až k soudu.
Pak jsou ale případy tzv. akutního přebírání, těch bylo v roce 2016 dva tisíce sedm set. K těm dochází, když důvody v udání jsou natolik závažné, že se Barnevernet rozhodne dítě odebrat. V tom případě se dostaví do rodiny za asistence policie, která přitom o případu většinou nic neví, a má právo dítě okamžitě převzít. Rodiče mají pět minut na rozloučenou. To tak stačí, aby mu sbalili nejnutnější věci.

Ano, touto šílenou scénou začíná váš film. Ale já nemůže uvěřit, že to jde tak snadno.

Ale to jsou opravdu často případy, kde je podezření, že jde dítěti o život nebo o zdraví. Nejdřív se odebere, pak se vyšetřuje.

Ale co když to udání je jen sugestivně sepsaná pomluva?

Nevím, já jsem ta udání nečetla, takže nemůžu posoudit, podle čeho se Barnevernet rozhoduje. Faktem je, že sedm z deseti takto odebraných dětí se vrací do rodin do šesti týdnů.

Ale i to přece musí být obrovské trauma, pro děti i rodiče.

Během přípravy na filmu jsme měli rozhovor s mluvčím bufdira a on nám sám řekl, že jsou velmi znepokojeni tak vysokým číslem případů „akutního odebrání“ a přejí si, aby bylo menší. Je fakt, že ve třech pobočkách, kde se odebíralo nejvíce, změnili před pár lety vedení a výsledkem je, že počet akutních odebrání klesl až o 97 procent.

To jen dokazuje, že to rozhodování musí být příšerně subjektivní.

Jistěže je. Také se v těch třech pobočkách rozhodli, že nyní nemůže Barnevernet samostatně rozhodovat, ale každý případ se musí posuzovat spolu s místními institucemi. Takže počet odebrání se radikálně snížil. Jiné pobočky však pokračují tradičním způsobem. Je mezi nimi velký rozdíl a závisí to na vedoucím kanceláře.

Nepřitahuje práce v Barnevernetu jistý druh lidí?

Nerozumím otázce.

No řekněme psychopaty, slídiče, sadisty.

Proč tak soudíte?

Ze zkušenosti s někdejšími pomocníky VB. Taková „služba“ přitahovala lidi, kteří rádi zasahovali lidem do života.

Barnevernet vznikl s idejí, že je nutné chránit slabé, tedy děti. Takže také tam může pracovat hodně poctivých lidí s nejlepšími úmysly. Navíc: nikdy nemůžete podcenit důvody k pozornosti. Před dvanácti lety Norskem otřásl případ Christoffer. To byl osmiletý kluk, který byl ubit svým nevlastním otcem. Přitom byl týrán dlouhodobě, měl modřiny, potácel se, dva dny před smrtí byl ve škole. Při soudním řízení zjistili, že bylo přinejmenším osm lidí, kteří ho mohli zachránit – a nic neudělali. To byl velký apel na společnost: Máte zodpovědnost si věcí všímat a podle toho jednat! Lepší deset zbytečných udání než jeden mrtvý Christoffer. Mezi lety 2008 až 2016 se zvýšil počet udání o 56 procent.

Klesl pak počet týrání a zneužívání?

Bohužel, je nutné přiznat, že číslo vážně týraných a sexuálně zneužívaných dětí se tím v Norsku nezmenšilo. Ale možná stále nechápete, stejně jako myslím nechápe většina lidí v České republice, že hlavní záměr Barnevernetu je se ujistit, že se dítěti, které žije v podmínkách, jež by mohly škodit jeho vývoji a zdraví, dostane pomoci, aby vyrostlo v bezpečném prostředí. Jen v krajních případech se dítě odebírá. V osmdesáti procentech případů dostanou rodiče pomoc jako rodičovský kurz nebo partnerskou terapii nebo vám Barnevernet může třeba zajistit, aby někdo hlídal vaše děti přes víkend a vy jste si mohli odpočinout, když toho máte moc. Osamělé matky se můžou na Barnevernet obrátit, že jejich děti postrádají mužský vzor, a Barnevernet pro vás najde nějakého mužského pěstouna, který bude s dětmi chodit na ryby nebo štípat dříví. V Norsku se nepředpokládá, že má každý babičku na hlídání.

To je hezké, ale opravdu norská společnost stojí o takový pedagogický dozor?

Souvisí to s mentalitou norské společnosti, která má představu, že všichni mají být stejní. Slyšel jste možná o „zákonu Jente“, Jenteloven, poprvé ho sepsal norský spisovatel Aksel Sandemose: je to soubor příkazů, jak nevybočovat, jak se nelišit, jak být nenápadný. Z toho pak plyne ta citlivost na odlišnosti. V Norsku byly případy, kdy školky daly rodičům formuláře, kde museli vyplnit, kolik vypijí alkoholu za týden, jestli se hádají před dětmi, v kolik hodin dávají děti spát, jestli jim čtou před spaním atd. Ale to nikdy nemělo formu zákona, to nevyžadoval stát, to byla samotná iniciativa běžných Norů.

Mně to připadá, ehm, šílené… Ale vraťme se k tomu, co se stane, když přijde udání, že člověk nějak divně vychovává dítě.

Když Barnevernet uzná, že na tom něco může být, a není to případ pro akutní odebrání, tak vás začnou vyšetřovat. A tady je základní naprosto s nimi spolupracovat. Nic zatajovat, nic neskrývat, vyklopit všechny karty na stůl. Jakékoli zapírání, bagatelizování je strašná chyba a obrátí se proti vám. Pokud vznikne podezření, že něco tajíte, hned jsou to body dolů. Třeba je takové pravidlo, že když je žena týrána a nespolupracuje nebo neuznává, že je oběť domácího týraní, tak se snadno může stát, že se odebere dítě.

Takže je potrestaná dvakrát…

Jo, ale dítě týrané ženy je samo týráno a potřebuje ochranu. Víme z mnoha studií, že děti, které jsou svědky domácího násilí, pak opakují ty role v dospělosti.
V Norsku se ale týraná žena může okamžitě obrátit na stát a ten jí pomůže. Zajímavé je, že v krizových centrech byla polovina týraných žen Norky a druhá ženy s jiným etnickým původem, především Thajky, které si někteří norští muži vozí jak takové domácí otrokyně. Teď začínají převažovat Norky…

Tomu nerozumím.

Protože Norky jsou ochotné a zvyklé spolupracovat, vyrostly ve víře, že stát jim pomůže. Cizinky nebo prostě ženy z jiných kultur jsou mnohem skeptičtější ke státním úředníkům a bojí se přijít o své děti, a tak týrání raději ani nehlásí. Takže v tomhle smyslu ten systém nefunguje. Nejlepší je, když se člověk sám a z vlastní iniciativy obrátí na Barnevernet a žádá o pomoc nebo radu, to se vám bude spolupracovat s nimi nejlíp a získáte nejlepší výsledky.

Když se tedy sám udá. Ale to, o čem mluvíte, dokazuje, že v multikulturní společnosti tohle může těžko fungovat…

Já myslím, že by mohlo, jen to ty ženy s imigrantským původem musí znát. Musí znát norskou mentalitu, norské zvyklosti, norskou kulturu chování mezi lidmi.

A jak by to asi mohly znát, když přicházejí z úplně jiných prostředí?

To je pravda. Když v roce 2015 přicházeli do Norska uprchlíci, tak mezi nimi byly případy manželských dvojic, kdy dívka byla těhotná a nebylo jí ani patnáct let. Tak byla předána do Barnevernetu a manžel byl obžalován. To prostě v Norsku nejde. Stejně tak v Norsku nejde, aby třeba romské děti žebraly na ulici. To by je okamžitě sebrali a postaral by se o ně Barnevernet. Já jsem byla v šoku, když jsem viděla romské děti v Paříži, jak jich pět spí v telefonní budce – a to bylo v zimě. To by v Norsku vůbec nebylo možné. V Norsku je pravidlo, že každé dítě, které je na norském území, má právo na ochranu a péči. Bez ohledu na to, jaké je národnosti, odkud přišlo, jak je v Norsku dlouho. Takže když třeba těhotná uprchlice z Iráku začne v Norsku rodit, má to nově narozené dítě právo na všechnu péči a starostlivost. To ale zároveň platí pro Romy, kteří nutí své děti žebrat na ulicích, že jim je takové dítě okamžitě odebráno. Každé dítě má právo chodit do školy, mít základní jistoty.

Funguje to tak?

Ano. V Oslu neuvidíte jediné dítě, které by žebralo. To jsem viděla naposled v Berlíně a byla jsem velmi překvapená, že něco takového lze ještě v Evropě vidět.

Spíš bych řekl, že toho bude vidět stále víc… Je ale ten model, kdy se každému, kdo do Norska přijde, poskytne péče, poskytne bydlení, zajistí sociální standard etc., udržitelný?

Já mluvím o dětech a tam nemám pochyb, tam se opravdu nesmí rozlišovat, zda je Nor, či není. Ale je pravda, že v posledních letech se do Norska dostalo hodně dětí, nebo aspoň tvrdí, že jsou děti, které tam přes pašeráky poslaly rodiny, aby se pak do Norska dostaly samy. Tyto děti jsou dávány do takových kempů, a když dospějí, jsou poslaní zpět do své rodné země. Kolem toho bylo mnoho veřejných debat, jestli je humánní takhle s dětmi jednat. Je hrozné, že snad polovina těch dětí ještě předtím prostě zmizí, nikdo neví kam.

Vraťme se k Barnevernetu. Vy máte nějaké známé, které se s ním dostaly do kontaktu?

Ano, také vystupují v tom filmu. Příběh jedné známé začal tak, že měla deprese, něco se pokazilo ve vztahu, přála si rozvod, ale manžel s ní nechtěl spolupracovat, byla zoufalá, spadla do deprese. V Norsku jsou takové ohlašovací kanceláře, kam se může člověk obrátit, když má nějaký takový problém. A tak ta moje známá se obrátila na takovou kancelář, jestli by mohla dostat terapeuta. A ten člověk jí pak, když přišla domů, zavolal, že se rozhodl ji oznámit Barnevernetu, že by ty její deprese mohly ohrozit výchovu její dcery.

Co bylo dál?

Barnevernet jim oznámil, že k nim budou docházet a vyšetřovat situaci v rodině. Celkem že přijdou osmnáctkrát. No a po jedenácté inspekci v její domácnosti usoudili, že je to v pořádku, a případ uzavřeli.

Jak takové návštěvy vypadají? To tam vpadnou bez ohlášení?

Ne, ozvou se dopředu. Takže vy uklidíte, ale zase ne moc, aby to nevypadalo nepřirozeně, oni přijdou, vždycky jsou dvě, sednou si na sofa a vy musíte dělat, jako by tam nebyly. Máte vařit nebo si hrát s dětmi… Pozorují vás a posuzují, jestli je všechno v pořádku, a z chování těch dětí usuzují, zda je všechno v pořádku.

A když je všechno v pořádku, tak vám řeknou: Na shledanou, bylo to tady fajn? Vždyť je to pro děti i rodiče strašně traumatizující. Nebouří se proto tomu normální lidé?

Pokud pracovnice usoudí, že jste dobrý rodič a že udání je neoprávněné, tak to poznáte hned podle jejich komunikace. K dětem jsou velmi citliví a přátelští, většina malých dětí k nim má důvěru. Samozřejmě celý proces je pro rodiče velmi nepříjemný. A velmi je stigmatizuje. I když to dobře dopadnete, jak tomu je ve většině případů, tak učitelé a jiné osoby, kterých se na vás Barnevernet vyptával, už na vás, třeba i podvědomě, budou pohlížet podezíravým způsobem. Případ může být dávno uzavřen, ale tyto nepříjemné následky nesete s sebou dál. Nezbyde nic jiného než to ustát. Normálně se lidé proti tomu nebouří, protože jak se psalo vícekrát v médiích, je lepší udat deset nevinných rodičů, když se najde mezi nimi jeden vinný.

Promiňte, ale to je hodně leninský přístup. Můžou se rodiče nějak odvolat nebo bránit, když jim chtějí sebrat děti?

Samozřejmě o odebrání rozhoduje soud. Barnevernet jen podává návrh. Pak je to na soudu. Je ale pravda, že často bývá soud na straně Barnevernetu, už jen proto, že Barnevernet prostě ví, jaké má uvádět argumenty, a rodič se často neumí přesvědčivě bránit. Expertiza, tedy psychologický posudek nebo externí odborník, kterého pozve během inspekce Barnevernet, stojí sedmdesát tisíc norských korun, na což každý nemá.

To už jim stát nezaplatí?

Ne.

Kam jdou ty odebrané děti? Do dětských domovů?

Dětské domovy pro děti do 12 let v Norsku neexistují, takže všechny děti jdou k pěstounům. Ale i těm děti může Barnevernet odebrat, pokud vznikne nějaký problém a pěstouni se nemohou obrátit na soud, protože nemají práva jako rodiče. Kolem jedné čtvrtiny odebraných dětí vystřídá během svého dospívání až pět pěstounských rodin, ale většinou vyrůstají v jedné rodině. Stává se, že soud rozhodne, že děti byly nesprávně odebrány, ale přesto se nevrací do biologické rodiny, protože soudní proces trval příliš dlouho a děti si už se zvykly na pěstouny.

Mně nejde do hlavy, co může být prospěšné pro dítě, když ho dají do cizí rodiny jen proto, že jeho máma má deprese. To by mohli brát také děti lidem, kteří mají třeba cukrovku.

To jsou ale extrémy a většina odebrání je ze závažných důvodů. Třeba narkomanům, těm se děti odebírají hned.

Co to je narkoman? Že kouří trávu?

Ne, za tvrdé drogy.

Ve filmu ale jedna postava říká, že udání může přijít taky vůli tomu, že na dětské party si dospělí dali střik.

To je přehnané tvrzení, ale někdo samozřejmě zneužije systém a udává za maličkosti. Bohužel často to ovlivňují osobní věci. Třeba ve filmu je příběh Charlotty, kterou udala její nevlastní matka, která byla velmi dobrou známou vedoucí pobočky Barnevernetu. Tak dostala její dvě malé děti do pěstounské péče, za což jsou i státní peníze. Charlotta dělala, co mohla, aby je dostala zpět, po několika letech soud rozhodl, že Barnevernet neměl právo děti vzít a že je musí okamžitě vrátit. Ona mezitím otěhotněla a porodila, a protože byla v procesu soudu o děti, tak místní Barnevernet to novorozeně automaticky odebral. Když jí soud vrátil její dvě děti, tak by měla taky dostat zpět i to šestiměsíční miminko, ale Barnevernet jí oznámil, že si zvyklo na pěstounku a že kvůli tomu jí nebude vráceno. Ta pěstounka je dobrá kamarádka slečny, která vede místní Barnevernet. Charlotta už pět let bojuje o vrácení dcery, i když uznává, že nyní by bylo příliš traumatizující pro dceru změnit rodinu. Doufá, že soud uzná, že může své dítě vidět vícekrát než čtyřikrát ročně.

Mně to připadá strašné… A znovu se ptám, co může být na Barnevernetu pozitivní?

Myslím, že třeba to, že v Norsku nemůže být dítě, které by žilo na ulici. Není žádná tolerance k týraní nebo bití dítěte, ani disciplinární fyzický trest není povolen. To se prostě v Norsku nesmí. A podle mého je to správné, nejlepší výchova pochází z pozitivní afirmace, a ne z výhrůžek a ponižování. V Norsku platí Barnas beste: „Pro dítě to nejlepší.“ To znamená, že podstatné je dítě, nikoli rodič.

Takže rodič je takový biologický prostředník, který zajišťuje rození dětí, o nichž pak rozhoduje stát.

Samozřejmě že většina dětí vyrůstá v Norsku u svých rodičů, ale ti vědí, že nejsou všemocní a že dítě má svá práva. Já myslím, že zároveň by měly být chráněny i biologické vztahy, což v Norsku ne vždy platí.

Vrtá mi hlavou, jak o tom „norském systému“ přesvědčíte lidi z úplně odlišných kultur, kde je zcela běžné, že vládne tvrdá ruka otcova a že tělesný trest je zcela nepřípustný?

No prostě se to musí naučit, a pokud chce žít v Norsku, musí si na to zvyknout. Taky je pravda, že už je poměrně dost odebraných dětí z rodin přistěhovalců a statisticky, tedy v počtu na sto obyvatel, jsou na prvním místě lidé ze Somálska, Nigérie, Iráku… Pak uprostřed jsou Norové, asi na stejné úrovni jako Poláci, a vůbec statisticky nejméně odebraných je mezi Čechy.

Takže se Češi chovají k dětem nejlépe?

Asi jo. V Norsku… Myslím, že to bude také tím, že nová vlna českých přistěhovalců patří do střední třídy a většina má vysokoškolské vzdělání. Mrzí mě, že ta horlivá debata o norském Barnevernetu nevede ke kritickému pohledu na to, jak funguje vlastní, tedy český systém ochrany dětí. Ten pravděpodobně taky nebude dokonalý. Já neobhajuju za každou cenu Barnevernet. Myslím si, že jsou nutné změny, že k nim dojde. Jsem velmi zvědavá, jak dopadne nový zákon o Barnevernetu. Norské společnosti by velmi prospělo, kdyby víc investovala do školství. Nebudete tomu věřit, ale opravdu je na nízké úrovni. Třeba tam nemají ani školní jídelny. Třeba by to dětem prospělo víc než kontrola rodičů.


Mohu se zeptat… Vy jste Norka? Vy máte norské myšlení?

Já jsem tak napůl. Narodila jsem se českým rodičům v Norsku, tam jsme vyrostla, ale pak jsme studovala na univerzitě v USA, tam jsem byla osm let. Pak jsme žila v Praze. Ted už zase v Norsku, mám norského manžela a norsko-české děti. Moje starší dcera stále touží vrátit se do Česka, ale mladší už je spjata s norskou kulturou.

 

Sdílet:

Týdeník Echo

Koupit
×

Podobné články