Aktér Sarajevského atentátu: Peníze z privatizací se vozily v igelitkách

Je to přesně dvacet let, co padla vláda Václava Klause kvůli pochybnému financování jeho ODS. Jan Ruml jako první politik tehdejší éry nyní veřejně přiznal, že za privatizace státních podniků v devadesátých letech chodily vládním stranám úplatky. Jeho obsáhlé svědectví z doby, pro kterou Klausovo okolí vymyslelo název Sarajevský atentát, přinášíme v listopadovém tištěném magazínu Neovlivní.cz.

Předlistopadový disident Jan Ruml zastával v Klausových vládách post ministra vnitra. S předsedou vlády a ODS si byli blízcí, jako jeden z mála politiků ODS mu tehdy tykal. Byl to ale nakonec právě Jan Ruml, kdo v těchto dnech před dvaceti lety vyzval Václava Klause k rezignaci. A to kvůli skandálům, které provázely financování jeho ODS. Klaus tehdy odejít odmítl, jeho vláda sice skončila, ale kauzy spojené s privatizací se nikdy nevyšetřily. Přikryla je opoziční smlouva, kterou Václav Klaus uzavřel s Milošem Zemanem.

Neo: Co se vám vybaví, když se řekne Sarajevský atentát?

Sarajevský atentát, když už použijeme tohoto termínu, byl důsledkem toho, jak ODS tehdy přistupovala ke svému vlastnímu financování. Bylo to v listopadu 1997 a pro mě nastala situace, kdy už se dál nedalo v té politické straně setrvávat a nechat to plavat. Upozorňoval jsem na několika výkonných radách, že způsob financování ODS ze strany státu a státních a polostátních podniků…, že to takto nejde.

Neo: Když říkáte financování ze strany státních podniků, tím myslíte, že společnosti závislé na rozhodování vlády v privatizacích sponzorovaly vládní strany?

Ano, tak je to. To byl jeden zdroj příjmů. Druhým problémem ODS bylo sto milionů korun, které vládní strany tehdy dostaly od švýcarsko-holandského konsorcia, které zprivatizovalo SPT Telecom. Tyto peníze byly na kontech ve Švýcarsku a Lucembursku. To byla tehdy nejvýbušnější věc. A pak to byly drobné příběhy, které kryla fiktivní jména jako Bács a Sinha.

Neo: Za těmi se skrýval bývalý tenista Milan Šrejber, kterému vláda tehdy prodala Třinecké železárny. A on poslal ODS ve dvou částkách 7,5 milionu korun.

Ano, Šrejber to tehdy nechtěl vzít na sebe, tak si vymysleli legendu s neexistujícími sponzory Bácsem a Sinhou. V té situaci jsem chodil za Václavem Klausem, Ivanem Kočárníkem (ministr financí za ODS, pozn. Neo) a chtěl jsem, aby to řešili. Pamatuji si, že Kočárník mi na to odpověděl: To musím všechny peníze jako vrátit?

Neo: Jaké peníze myslel?

Z těch státních a polostátních firem.

Neo: Vy teď jako první politik tehdejší éry veřejně přiznáváte, že za privatizace státních podniků chodily vládním stranám peníze. Už z toho, co říkáte, vyplývá, že jde o obrovský balík peněz. V 90. letech sice měly strany spotřebu jako tryskáče, ale nechce se mi věřit, že spotřebovaly úplně všechno. Kde je ten zbytek?

(… smích…) To můžu jenom spekulovat. Myslím, že Klaus z toho neměl asi nic. Ale ti lidé za ním, ti si z toho zřejmě něco brali. Je pravda, že takové množství peněz by strana nespotřebovala.

Neo: Dokážete odhadnout, o jakém balíku se bavíme?

To neumím. Kolik to bylo od těch státních podniků, to nevím. Vím o těch sto milionech za privatizaci Telecomu a vím, že pak skončily někde v Lucembursku, odkud je někdo z hlavní kanceláře vozil v igelitkách.

Neo: Jak na to tehdy reagoval Václav Klaus, když jste mu říkal, že to má řešit?

Klaus z toho měl obavy. Měl pocit, že ho za to média i veřejnost dostanou. Nečekal ale, že to nakonec přijde zevnitř strany. Pořád opakoval, že on v tom nejede. Že to měli na starost jiní lidé v ODS a on nemá přehled o tom, jak je ODS financovaná.

Věděl Václav Klaus o úplatcích z privatizací? Kdo všechno měl z peněz užitek? Byl za to někdy někdo potrestaný? A jak do toho vstoupila opoziční smlouva Václava Klause s Milošem Zemanem? Odpovědi přináší listopadový tištěný magazín Neovlivní.cz.