Česká pojišťovna má v současnosti tři miliony klientů a je největší pojišťovnou u nás. A není se čemu divit, má na čem stavět - působí u nás už 190 let.
Na území českých zemí dějiny pojišťovnictví sahají do 18. století. Tehdy existoval Fond na úhradu škol vzniklých požáry povodněmi a nepřízní počasí, který založila v roce 1748 císařovna Marie Terezie. Zásadním momentem v dějinách pojišťovnictví byl pak rok 1819, začal totiž platit císařský patent, který povoloval zřizování soukromých pojišťoven v habsburské monarchii. A toho čeští vlastenci využili.
Česká pojišťovna vznikla 27. října roku 1827 a jejími zakladateli byli František Josef, hrabě z Vrtby, a Josef Matyáš, hrabě z Thunu a Hohensteinu, kteří také stanuli ve funkci generálních ředitelů. Tehdy se jmenovala komplikovaně: Císařsko-královský privilegovaný český náhradu ohněm svedené škody společně pojišťující ústav. Později změnil jméno na První českou vzájemnou pojišťovnu. Nejprve nabízela pojištění proti požáru a krupobití, později nabídla pojištění majetku, dobytka, osob i jízdních silostrojů, tedy automobilů.
Pravdivá legenda o úhoři Pepíkovi
První sídlo České pojišťovny bylo skromné. Šlo o jeden pokoj v bytě tajemníka zakladatele pojišťovny Františka Josefa, hraběte z Vrtby. Zde pojišťovna „bydlela“ dva roky. Pokoj na pražském Novém Městě byl sice jen zapůjčený, zato adresa byla výtečná a možná i symbolická - Spálená č. 76.
I přes několikeré stěhování najdete sídlo pojišťovny na stejné adrese i dnes. Budova České pojišťovny ve Spálené ulici byla navržena architektem Osvaldem Polívkou, průkopníkem české secesní architektury.
Kromě řady secesních uměleckých prvků či schodiště z carrarského mramoru se může budova ve Spálené ulici pochlubit i jednou velkou raritou - mozaikovou kašnou s živým úhořem. Prvního úhoře Pepíka sem přinesl v roce 1914 pojišťovací úředník pan Oulík. Pepík žil v kašně do roku 1976, tedy více než 60 let. Poté byl, coby přírodní unikát, předán do sbírek Národního muzea. Od listopadu 1993 čeří vodu kašny Pepík II. (možná už III. nebo IV.).
Národní divadlo zachráněno
Historicky nejvýznamnější pojistnou událostí 19. století byl pro pojišťovnu požár Národního divadla. Na jeho obnovu vyplatila téměř 300 tisíc zlatých, a to byla tehdy opravdu vysoká částka. Například roční plat úředníka se v té době pohyboval kolem 300 zlatých. Vyplacení této škody znamenalo pro pojišťovnu velkou finanční ztrátu, ale zároveň získala v očích českého národa značnou prestiž.
Pojistěte si svůj domov právě teď |
Z této katastrofy pak paradoxně vyplynulo i určité poučení o důležitosti správného nastavení pojistky. Sám tehdejší ředitel Národního divadla si v roce 1883 při slavnostním otevření posteskl: „Zdivo, železné části, kamenné ozdoby pojišťovány nebyly, poněvadž se myslilo, že by pojistné za tyto nespalné části budovy zbytečně se vydávalo. Zapomnělo se při tom, že požárem zdi a jiné nespalné věci mohou utrpěti škodu velikou.“
Dalšími velkými pojistnými událostmi v historii pojišťovny byly povodně v roce 1997 a 2002. Ty první přišly nečekaně v prvním prázdninovém týdnu a zdevastovaly velkou část Moravy, Slezska a východních Čech. Zasaženo bylo 536 měst a obcí. Česká pojišťovna řešila tehdy 90 tisíc pojistných událostí a klientům vyplatila pět miliard korun. Povodně o pět let později zasáhly hlavně Čechy, přičemž v Praze Vltava dosáhla úrovně nejméně pětisetleté vody. Tehdy povodně zasáhly 753 obcí a 17 lidí zemřelo. Celkové škody dosáhly 73 miliard korun a pojišťovna pojistníkům vyplatila 9 miliard.
Slavní klienti
Česká pojišťovna měla mezi klienty celou řadu významných osobností. Patřili mezi ně například básník Adolf Heyduk, spisovatelka Eliška Krásnohorská nebo syn autora české hymny Františka Škroupa, houslista Alfréd Škroup.
Jednou z klientek byla i Ema Destinnová. Slavná operní pěvkyně měla u První české vzájemné pojišťovny pojištěné své sídlo ve Stráži nad Nežárkou. Vzhledem k tomu, že se ve vile nacházela celá řada drahých uměleckých předmětů, například obrazy anglických a holandských mistrů, honosné lustry či zlacená postel z doby Ludvíka XVI., cena jejího vybavení přesahovala milion tehdejších korun. Pojištění vily tak bylo od její majitelky jistě rozumným rozhodnutím.
V lednu 1939 si nechal pojistit své movité věci proti požáru a výbuchu také statečný divizní generál Alois Eliáš. Pojištění mělo platnost do roku 1949, toho se však předseda vlády protektorátu Čechy a Morava nedožil. V roce 1942 byl za svou odbojovou činnost popraven na kobyliské střelnici. Právě on stál za chlebíčkovou aférou. Musel totiž přijmout skupinu kolaborantských novinářů, kteří sympatizovali s nacisty. Eliáš jim nabídl chlebíčky, které obsahovaly bakterie tyfu, tuberkulózy a botulotoxinu. Jeden novinář skutečně zemřel, další trpěli zdravotními problémy.
Zářící vitrážové okno na katedrále
Česká pojišťovna v minulosti finančně podpořila několik významných malířů, například Emila Fillu, Václava Brožíka nebo Alfonse Muchu. Výlučné místo v životě České pojišťovny má pak thunovská kaple v katedrále sv. Víta na Pražském hradě. Jednou z dominant kaple je obří zářivá vitráž, v jejíž spodní části lze spatřit dvě červená okénka s nápisem: „První česká vzájemná pojišťovna, na paměť stoletého jubilea svého založení“. Vitrážové okno totiž při příležitosti svého stého výročí darovala katedrále právě Česká pojišťovna.
Největší česká pojišťovna už v 19. století finančně pomáhala sirotkům po hasičích, kteří tragicky zahynuli při výkonu svého povolání, a prostřednictvím své nadace založené v roce 2009 pomáhá i dnes.
