Ivan Král: Posedlý hudbou

Ivan Král zemřel. Rádi bychom vám tohoto mimořádného hudebníka připomněli rozhovorem, který deníku Neovlivní.cz poskytl v létě 2017 a který pro vás nyní odemykáme. Přesně ukazuje, jak inspirativní Ivan Král byl. Možná i proto, že „já na kariéru nikdy nemyslel. Byl jsem posedlý hudbou. (…) Poslouchal jsem jakoukoliv hudbu. A když jsem byl v Americe, tak jsem zase objevoval spoustu hudby, u které jsem si říkal: Ježíš, to se musím naučit, to musím dohonit. (…) Je spousta věcí, které objevuji i dneska.“ Malý velký muž Ivan Král podlehl ve Spojených státech rakovině, bylo mu 71 let.

…

Stačí pár minut. Pár minut, aby toho nezvykle chladného zářijového dne zmizely kulisy pražské kavárny Imperial a vy se ocitli v New Yorku uprostřed divokých 70. let přímo na večírku v legendární Továrně. Kousek dál se povaluje Andy Warhol, písničkářka Patti Smith zaklání hlavu a ke stropu jí ze rtů uniká kouř z jointa, který hned koluje dál. A támhle – vidíte ho? – poklepává nohou John Cale z The Velvet Underground a ve zběsilém tempu cosi drnká na kytaru… Tak takové je povídání s Ivanem Králem. Českým hudebníkem, který hrál (a skládal) snad pro každého, kdo něco znamenal. Sedíte pohodlně? Tenhle biják se vám totiž nebude chtít opustit.

Než Ivan Král přijde, ještě si rychle kontroluji poznámky v notesu. S hudebníkem, který odešel v roce 1966 studovat do USA a po okupaci Československa tam už zůstal – a záhy si vybudoval celosvětovou proslulost –, si chci povídat hlavně o dnešním Česku. Proč se po roce 1989 nevrátil. O politice. Jak se mu žije v trumpovské Americe. Ano, přesně tak to bude.

A pak je tady. Nevelký muž, kterému nejen kvůli vzrůstu, ale především pro nesmírně laskavé chování všichni říkají Ivánku. Hned trvá na tykání. Jeho čeština je plná amerikanismu, má silný přízvuk, ale mateřskou řečí mluví bez potíží. Začínáme si povídat, a než stihnu pustit diktafon, směje se mé poznámce, že mi připomíná bubeníka Rogera Taylora z legendárních Queen. „Jo, Roger. To bylo velké party animal! Pravidelně jsem ho vídal na mnichovské diskotéce Sugar Shack. Zažil jsem s ním fakt divoké večírky!“

Ano, zhruba od tohoto momentu šla připravená osnova rozhovoru do koše. Protože hudba a hudebníci, to je svět, který rozeznívá každou Ivánkovu buňku, a mluví o něm tak, že vám ani nepřijde na mysl opustit tenhle alternativní vesmír.

Neo: Když máš tolik rád hudbu, co – ticho?

Ticho, bez toho bych se neobešel. Mám rád ticho. Mám rád, když si můžu číst, když mě nic nevyrušuje. Když jsem například v Praze, tak v noci, kolem jedné, druhé hodiny chodím uličkami, když už všechno utichá, někdy zapadnu do kostela, sedím si tam, přemýšlím. Je to pro mě taková očista.

Neo: Medituješ?

Ano. Pomůže to, i když je to ze začátku velice těžké. Ale je dobré alespoň deset minut před spaním, a když se probudíš, tak taky deset minut, vypustit všechno z hlavy. Nebo o to aspoň usilovat.

Neo: Když jsem se díval na tvou kariéru…

A vidíš, já jsem na kariéru nikdy nemyslel. Byl jsem posedlý hudbou. Rád jsem poslouchal Rolling Stones, už od dětství ale hlavně klasickou hudbu – Dvořáka, Smetanu, Janáčka, Martinů. Vždycky mě fascinovali dirigenti. Ti žijí v úplně jiném světě. Poslouchal jsem prostě jakoukoliv hudbu. A když jsem byl v Americe, tak jsem zase objevoval spoustu hudby, u které jsem si říkal: „Ježíš, to se musím naučit, to musím dohonit, to poslouchat a poslouchat.“ Třeba gospel nebo starý blues. To byly takové baráky na spadnutí, říkalo se jim Sugar Shacks, kde se lidé scházeli, hrávali blues a celé rodiny tancovaly. Je spousta věcí, které objevuji i dneska. Například v Detroitu hip-hop, nebo rap. Je zajímavé, jak se to tvoří.

Neo: Co moravské lidovky? Poslouchal jsi je někdy?

Jistěže ano. Vždyť celá naše rodina je z Moravy, z Olomouce a Přerova. A vždycky si maminka s tatínkem zpívali. Když jsme si někam vyjeli, tak máma s tátou zpívali moravské lidové. Musím říct, že jsem strašně hrdý na Čechomor. Se mnou hraje jeden z těch houslistů, což je neuvěřitelný hráč; vlastně všichni jsou neuvěřitelní hráči. Ale lidové písně, to bylo něco. Když mi bylo tak dvanáct, třináct, tak jsem si říkal, že by se z toho dal udělat popík. Tak jsem si skládal takové lidovky a říkal si, že bych to hrál na kytaru, dal tam jiný rytmus a tak.

Neo: Posloucháš třeba i české písničkáře? Kryla a tak?

S Krylem mě seznámila máma, bylo to v době, když už jsme se nemohli vrátit. Ona si s ním dopisovala, pomáhala mu, posílala mu peníze, kupovala si jeho knihy a vždycky mi je dávala, abych si je přečetl. Musím říct, že jsem spíš jeho básně četl, než bych poslouchal jeho písničky. Asi to bylo proto, že jsem už byl zapadlý do jiné kultury a snažil se nasbírat co nejvíce vědomostí. Ale předevčírem jsem si koupil novou knihu od Karla Kryla, takže si ho budu číst.

Neo: V roce 1966 jste se dostali do USA. Česká Wikipedie říká, že otec byl překladatelem pro ČTK, anglická říká, že byl diplomatem v OSN. Jak to vlastně bylo?

Táta byl překladatel, vyučoval v Čechách jazyky. Znal se s Ferdinandem Peroutkou a chtěl být jako on. Jednoho dne nám oznámil, že bude pracovat pro ČTK jako překladatel, a že bude dokonce moct jezdit do západních zemí. Samozřejmě se vždycky vracel, takže byl asi s StB zadobře.

Jednoho dne, bylo to možná roku 1963, byla rodina v kuchyni a táta řekl, že dostal nabídku pracovat jako překladatel v OSN. Já jsem vykřikl „New York!“ a vyskočil ke stropu. A maminka začala plakat, protože nechtěla být od nás odloučena, protože jsme tady s bráchou museli zůstat.

Byli tam asi dva a půl roku, během té doby jsem dokončil dvanáctiletku. Rodiče pak nějakým způsobem dostali povolení, aby je mohli jejich synové na měsíc navštívit. Tak jsme je samozřejmě navštívili, byla to neuvěřitelná štreka. A hned následující den, u snídaně, táta říká: „No, tak jsem přemýšlel o tom, že vy byste tady měli chodit na vysokou školu, že to bude pro vás dobré. A když se vrátíte, budete mluvit plynule anglicky.“ Já jsem měl v té době v Praze kapelu, byl jsem ještě blbej, tak jsem se rozbrečel (smích).

No – začal jsem tam chodit do školy a přišel šedesátý osmý rok. Najednou jsem dostal od rodičů telefonát, že ruská vojska jsou na hranicích Československa. Táta hned šel za generálním tajemníkem OSN, U Thant se jmenoval, a řekl mu, že má obavy, že budeme napadeni a že by s tím měly západní státy něco dělat.

V té době jsme si naivně říkali, že se vrátíme, že život půjde dál. Brána návratu do Čech se zavřela tím, že se otec dostal do New York Times. Za to, jak se projevil a co jim řekl, jsem na něj do dneška šíleně hrdý. Ale vrátit domů jsme se už nemohli.

Neo: Což ale vedlo k tvé další kariéře. Dočetl jsem se, že v té době jsi měl písničku v Top Ten v Československu.

No právě. To jsem byl blbej osmnáctiletej kluk. Já jsem neviděl, neslyšel. Bavili jsme se s Jirkou Suchým o tom, že v tom věku jsme se strašně báli holek. Chtěl jsem být Zátopkem, chtěl jsem být tenistou, chtěl jsem pryč od jakýchkoliv spolků ve škole. A potom jsem chtěl založit si vlastní kapelu. Říkal jsem si, to by bylo moje, do toho by mi nikdo nemohl mluvit. No, a ta kapela se jmenovala Saze a natočili jsme písničku Pierot. Tehdy jsem byl nadšený z pierotů, i kvůli filmu Poslední z pierotů. Byl jsem v USA, když najednou vyšel časopis Melodie a Jiří Černý mě dal na číslo deset. Tak jsem byl v Top Ten. Naivně jsem si říkal, že všechno padá a že budu dělat hudbu. Vnímal jsem, jak je to tady takové šedé, žádné barvy. A protože jsem se na pionýrských táborech setkával s mladými ze Západu, z Belgie, ze západního Německa, takže jsem viděl ten rozdíl mezi námi a jimi. Oni se usmívali a my jsme byli takoví.., hmmm (nejdřív se zamračí a pak se rozesměje).

Neo: Co jsi všechno dělal poté, co padlo rozhodnutí, že ve Spojených státech zůstáváte?

Ve škole jsem hrál s místními kluky. Hráli jsme, co se dalo: Beatles, Rolling Stones a tak. Já jsem chtěl co nejdřív prorazit, chtěl jsem být nezávislý na rodičích. Takže jsem pracoval ve společnosti, která vyrábí mražené výrobky Birds Eye, po nocích jsem tam čistil mašiny.

Pak jsem pracoval pro stavební firmu, taky po nocích ve fabrice.

Školu jsem ukončil ve 23 letech a mezitím jsem hrál ve dvou kapelách. Když jsem se vrátil do New Yorku, tak jsem měl být učitelem, měl jsem vyučovat francouzštinu a hudbu. Ale tenkrát nebyl o učitele zájem. No, a kamarád, který taky utekl a který byl v Sazích, pracoval u pumpy na Staten Island v New Yorku a říkal: „Jestli chceš pracovat 18 hodin denně, tak pojď.“ Tak jsem tam asi půl roku pracoval a po půl roce jsem chtěl zpátky na Manhattan, protože se mi tam líbilo. Tak jsem volal na různé inzeráty a jednoho dne mi řekli ano, je to tam a tam, přijďte za námi. Byla to 53. ulice 1700 Broadway. Jedu do 42. patra, otevřou se automatické dveře a vidím tam jednu zlatou desku za druhou – Stouni, Beatles, atd. Dostal jsem zaměstnání v Beatles fanclubu.

Asi po půl roce jsem se vypracoval a začal jsem pracovat s Beatles. Ne s Paulem McCartneym, ten už byl jinde. Oni podepsali smlouvu s chlapíkem, který se jmenoval Allen Klein, ABKCO Records. A to bylo proto, že Mick Jagger řekl Lennonovi, že by to měl udělat, protože byli vždycky okradeni. Tak jsem tam dělal asi dva a půl roku, s Georgem Harrisonem jsme natočili desku The Concert for Bangladesh, natočili jsme desku Some Time in New York City s Lennonem. Pak jsem se setkal s Davidem Peelem, hrál jsem Mara, Marijuana na rohu Washington Square Parku a vykřikoval na policajty, že jsou „Pigs!“. Já jsem tam byl v saku a on byl ten hipík. Bylo to zajímavé. Říkám si, že na mě vždycky padlo takové to zlaté semínko z vesmíru. Ani jsem tomu nechtěl věřit.

(Pozn. red.: Allen Klein byl kontroverzní americký byznysmen, ředitel zmiňované nahrávací společnosti. Dnes je vykreslován jako ten, kdo rozdělil Beatles a okradl Rolling Stones, osvojil si totiž výhradní práva na veškerou jejich hudbu složenou před rokem 1971. V archivech lze dohledat tuny zpráv o soudních tahanicích mezi Kleinem, Stouny či Harrisonem. Na druhou stranu, Klein byl první, kdo pochopil, jak moc nahrávací společnosti finančně zneužívají umělce, a stal se jejich advokátem. Svým klientům pomohl získat kontrolu nad jejich prací i kariérou, jeho drsné metody, jimiž pro ně vydupával tučné kontrakty, byly legendární.)

Neo: A pak přišla kapela Luger?

Ano, mezitím jsem měl kapelu Luger. To byla doba, když přijel David Bowie do New Yorku, viděl jsem ho v Carnegie Hall. To byly začátky Glam Rocku. Ale po roce a půl jsem přišel na to, že se kluci flákají, že nehrají, že mi kradou věci, že tam chodí lidi, holky se tam objevují, myslím, že i drogy. Tak jsem povyměňoval zámky, ale nepomáhalo to. Tak jsem se na to pak vykašlal a snažil se najít kapelu. Chodil jsem po malých klubech. Tak jsem se například spojil s Blondie. Hrál jsem s nimi asi rok, a pak jsem viděl Patti (Smith) a to byl průlom. Říkal jsem si: „Panebože, já dokonce natočím desku! Desku? Já?“ To bylo neuvěřitelné.

Neo: Jakým způsobem tě Patti ovlivnila?

Asi tím, že nebyla rockerka. Líbili se jí samozřejmě Stouni, líbili se jí hezcí kluci v kapelách. Ale měli jsme stejné zájmy. Já jsem měl zájem o francouzskou literaturu – takoví ti rebelové Rimbaud, Baudelaire, Verlaine. Ve francouzštině je to děsně hezké. Po půlnocích jsme chodili do kin, kde hráli takové ty filmy, které se nehrály v televizi.

Vzpomínám například na film Privilege, kde hrál zpěvák Paul Jones, což byl úplně první zpěvák kapely Manfred Mann, která taky jednou během Majálesu hrála tady v Praze. A byla tam jedna scéna, kde zachraňuje lidi, kteří jsou na vozících. To byla fantastická scéna. Ten film jsme spolu viděli dvakrát. Dokonce jsme se rozhodli, že tu skladbu Privilege z filmu nahrajeme s Patti taky.

Nebo jsem ji zatáhl na film Performance s Mickem Jaggerem a krásnou Anitou Pallenberg, Keith Richards k filmu udělal hudbu. Patti z toho byla unešená: „Jéžiš, ukaž mi víc!“. Ona mi zase dávala knížky, které četla, nebo básně, které už napsala. Myslím, že tehdy pracovala v malém knihkupectví na Manhattanu. Tím způsobem jsme pak jako kapela začali hrát, bez bubeníka, pomalu, v malých klubech jako CBGB. Ona byla zajímavá i tím, jak byla svá, originální svým způsobem. Když třeba nějaká kapela zahraje písničku Jumping Jack Flash, tak víte, kdy končí, kdy začíná, kdy přijde break a tak. U Patti to bylo takové, že i když znáš skladbu, tak se stane, že je najednou někde úplně jinde. A tím způsobem bylo každé vystoupení trochu jiné. Normálně by to asi šlo hudebníkům na nervy, ale my jsme ji následovali, to se mi líbilo. Najednou začala hrát na klarinet, začala skřípat na kytaru. Nebyla to nuda.

(Pozn. red.: Privilege je film britského režiséra Petera Watkinse z roku 1967. Odehrává se v blízké budoucnosti, děj se točí kolem zklamaného popového zpěváka, kterého hraje zmiňovaný Jones, který je vmanipulováván církví i státem do role nového mesiáše. Soundtrack k filmu obsahuje dvanáct Jonesových písní, Patti Smith si vybrala „Free Me“, kterou pod názvem „Privilege – Set Me Free“ zařadila na album Easter z roku 1978. Pokud jde o CBGB, šlo o klub na Manhattanu, který je dnes znám jako jedno z míst, kde vyrostla americká punková scéna. CBGB byla zkratka pro country, bluegrass a blues, což byly žánry, které se tu původně měly hrát. Podtitul klubu zněl OMFUG (Other Music For Uplifting Gormandizers). Klub skončil před jedenácti lety, poslední koncert tu v říjnu 2006 odehrála právě Patti Smith. A konečně: Jumping Jack Flash je klasika od Rolling Stones z roku 1986. Mimochodem, podle časopisu Q jde o druhou nejzásadnější kytarovku všech dob v TOP 100. A magazín Rolling Stone ji přidal do druhé pětiny žebříčku 500 nejlepších písní všech dob.)

Neo: Ještě jednou k Patti. Spolupracovala s mou oblíbenou kapelou Blue Öyster Cult. Znal jsi je?

No jistě. Blue Öyster Cult byla jedna z nejhlasitějších kapel, co kdy hrály. Kluci se na kytarách vyřádili. Patti chodila s Allenem Lanierem a bydleli spolu na 5th Avenue. S ním jsem si šíleně rozuměl. On byl trochu jako můj brácha, kdyby hrál. Líbily se mu stejné věci a byl citlivý.

A to si představ, co jsem Patti provedl. Řekla mi: „Tady máš dva lupeny pro tebe a tu svoji a přijď se podívat na mého boyfrienda. Blue Öyster Cult budou hrát jako předskokani kapely Faces.“ No a já jsem přišel pozdě až na Faces. (smích) A ona mi jenom tak říká: „Aha, tak vím, na koho ses přišel podívat.“ Byl jsem tehdy posedlý Ronniem Woodem, který s Faces hrál.

Neo: Natočil jsi dokumentární film The Blank Generation o vzniku punku v New Yorku a ve Státech. Ukázky z něho se často používají v hudebních dokumentárních filmech. Co tě k tomu vedlo?

To je sranda, tomu budeš rozumět. Ve škole jsem vždycky dělal nástěnkáře. Třeba když se konal cyklistický závod Praha–Berlín–Varšava, tak jsem to dal na nástěnku. Vystřihoval jsem noviny a tak. Možná to mám po otci, že jsem chtěl, aby lidi věděli, co se děje.

To samé jsem chtěl, když jsem chodil s 8mm kamerou po New Yorku. To mě bavilo. Natočil jsem si Iggyho Popa a The Stooges, natočil jsem si The Who. Pak jsem si sehnal 16mm kameru, s kterou jsem taky tak natáčel. Začal jsem si ji brát s sebou na zkoušky a do CBGB. A protože jsme se všichni znali, tak jsem si říkal, že by to třeba mohlo být zajímavé i pro Čechy. Ne že bych se chtěl vytahovat, ale že jim ukážu takovou domácí slide show. No a pak jsem přišel na to, že natočeného materiálu je skoro hodina. Mezitím mi kapely dávaly své demáče anebo živé věci na páskách. To jsem použil pro zvukovou stopu. Dal jsem to dohromady, zabralo mně to jeden den, což bylo šílenství. Teď za mnou chodí hodně škol, že by chtěly udělat promítání filmu The Blank Generation, anebo dokonce filmu Dancing Barefoot, který se mnou udělal Zdeněk Suchý.

(Pozn. red.: Dancing Barefoot, v překladu tančit bosý, je dokument z roku 1995. S názvem odvozeným od rockové skladby z roku 1979, pod kterou je podepsán Ivan Král a Patti Smith. Jde o ikonickou píseň, kterou si přezpívali třeba i U2, najdete ji na jejich kompilaci The Best of 1980–1990. S frontmanem kapely Bonem se potkáte i v Suchého dokumentu, který je především svědectvím o Králově životě, vystupují tady Iggy Popp, Patti Smith, Johnny Ramone a mnozí další.)

Neo: Začátkem sedmdesátých let to v New Yorku vřelo – umění, hudba. Někteří z těch lidí, kteří se v The Blank Generation objevili, umřeli na drogy, na chlast. To pokušení brát drogy muselo být v té době strašně silné. Jak jsi to zvládal?

Já jsem musel chodit do práce. To bylo tak, že mě třeba pozvali na party; byli tam Andy Warhol, John Cale, Velvet Underground. Všichni chodili do jednoho obrovského areálu, kde byla dřív továrna. A teď – někdo tam postával, tamhle stála postel, tady se něco promítalo. Já si říkal, co ti lidi vlastně dělají? Byli tam hodně gayové a já jsem si říkal, že kdyby mně někdo něco takového dal (myšleno drogy, pozn. red.), tak asi bude se mnou konec (smích). Vím, že jsem se třeba líbil Andymu… Ale vždycky jsem si říkal, kde na to ti lidi berou? Andy na to měl finanční možnosti, ale co ti druzí? A jak má člověk potom druhý den hrát? Byl jsem dosti přísně vychovaný. U nás se nekouřilo, u nás se nepilo. A já jsem si myslel, že jenom takoví ti exkluzivní jazzoví hudebníci, že si dají páva, že jim to dá inspiraci. Já jsem si dal pivko, to americké, spíš než něco jiného. Ne jako třeba John Cale. Když vždycky říkal: „Nevíš, kdo něco má?“, tak jsem věděl, co chce (smích). Anebo vím, že Patti s Lenniem si dávali páva. Já bych asi nebyl schopen se naladit. Pro mě byla hudba větší „high“ než cokoliv jiného. Někteří lidi si mysleli, že když mají úspěch, tak to musí dělat pořád. Až později jsem zjistil, že New York tehdy neměl peníze na policii, a tak se tam hrnul i heroin a různé živly.

(Pozn. red.: Továrna, The Factory, byla místem, kde se v letech 1962–1968 scházeli lidé kolem Andyho Warhola. Nacházela se postupně na třech různých adresách. Prapůvodně to bylo páté patro budovy na 231 East 47th Street na Manhattanu, kde Warhol platil 100 dolarů za roční pronájem. Pak ovšem vlastník objektu usoudil, že dům strhne a postaví tu bytovku; Warhol se stěhoval na Union Square a pak ještě o kousek dál. V původní The Factory natočil řadu svých filmů, v továrně zkoušela třeba kapela The Velvet Underground. Komunita, která do továrny přicházela, je opět výčtem velkých jmen – z těch, která dosud nezazněla, jmenujme třeba Davida Bowieho či Lou Reeda.)

Neo: Ty jsi producent, vydáváš vlastní desky, spolupracuješ s jinými hudebníky. Vedle toho ale skládáš i hudbu k filmům. Složil jsi například hudbu k filmu o dospívání Diner (česky Bistro, 1982). Díval jsem se na něj tehdy opakovaně, když přišel do kin, byl jsem vlastně ve věku hrdinů filmu. Dnes je to filmová klasika. Jak ses k němu dostal?

Ozval se mi producent a říkal, že by potřeboval, abych nahrál skladbu, která je hned na začátku filmu. Je to písnička Shout. Kdyby to byl originál, stálo by ho použití možná dvacet tisíc dolarů. Tak se zeptal, jestli bych to mohl nahrát za míň. Sehnal jsem kluky a zahráli jsme to, znělo to bezvadně a stálo ho to myslím sedm set dolarů. Tenkrát. A potom tam byla hudba doplňovací. Například je tam scéna se striptérkou. A on mi volal a říkal: „To není ono, to není ono.“ Třeba až na sedmý pokus řekl ok.

Pak mě dokonce pozval na set, abychom viděli natáčení. A pamatuji si, že ten nejslavnější herec filmu, Mickey Rourke, se tenkrát nedostavil (smích). Prý je ve špitále. Samozřejmě to byl důsledek nějaké party, to on vždycky dělal. Bylo to jako sen, který když s tím nepočítáš, najednou něco takového přijde. Já jsem si to užil. Dokonce jsme byli pozvaní do MGM Studios a slyšel jsem orchestr, jak ty skladby nahrává, a přitom tam paní z orchestru pletou svetry, protože se nudí. Můj kámoš Bruce Brody, který taky hrál chvilku s Patti Smith na albu Easter, měl klasické hudební vzdělání a ten přepsal skladby do not. Orchestr dostal ty noty a já si říkal: „Ježíšmarja, oni se mi budou smát.“ Ale nakonec bylo všechno ok.

Neo: Prý jsi taky složil hudbu k pohřbu Václava Havla?

Ano, to jsme napsali s mojí drahou Cindy Hudson během letu sem. Když mi zemřela maminka, ta skladba ze mě vypadla. Tak jsem si říkal, že bychom ji mohli dát Havlovi. Cindy napsala asi tři různé verze textu. Pak jsem to tam poprvé hrál v Lucerně. Myslím, že je to na YouTube, jmenuje se to R.I.P. nebo Rest in Peace nebo tak nějak.

Neo: Jak vzpomínáš na Václava Havla? Měl na tebe nějaký vliv?

Když jsme spolu mluvili, byl to úplně normální člověk. Nebyl upjatý, prostě začal normálně mluvit: Vy jste zpíval francouzsky? A to album Horses s Patti Smith? A Lou Reed, vy jste se s ním znal? Mluvili jsme o všem možném, on mi kladl otázky.

Já to vidím tak, že ho ti politici, co na to měli, udusili. Jsou politici, kteří chtějí být politiky, chtějí se předvádět a nedělat pro lidi absolutně nic, jenom se vidět a být na známkách. A to je průšvih. Pak si na to lidi zvyknou a toho stejného vola volí zase. Havel byl citlivka a to není v politice dobré.

Neo: Jaký vztah jsi měl před sametovou revolucí k tehdejšímu Československu? Měl jsi tam nějaké kontakty? Sem jsi sice nejezdil, ale měl jsi přehled o tom, co se tady dělo? Četl jsi nějakou českou literaturu?

Českou literaturu dostávali rodiče ze Svědectví od Pavla Tigrida z Paříže a z Kanady od nakladatelství 68 Publishers Josefa Škvoreckého. Vydávali disidenty, to jsme hodně četli, byla to jediná možnost. Jinak jsem neměl možnost komunikovat s lidmi z Čech. A noviny? Kdepak. Tam nebylo nic zajímavého. To byla sovětská zóna a tím to padlo.

Neo: Ale češtinu sis uchoval. Ne všem emigrantům do USA se to podařilo. Jak jsi prožíval listopad 1989? Sledoval jsi to dění nějak?

Za prvé jsem si nemyslel, že se někdy podaří se toho režimu zbavit. Já jsem z něj měl obrovský strach. Když jsem například jezdíval na turné s Patti Smith nebo s Iggym, táta mi říkal: „Hele, stalo se to mnohokrát, že třeba chtěli zavřít slavného tenistu, ale on jim utekl. Ale jeho syn se zamiloval do Češky, setkali se v Jugoslávii a toho kluka sbalili, protože chtěli jeho otce.“ A taky říkal: „Jsi samostatný. Jestli tě sbalí, je to tvůj život.“ Míval jsem takovou noční můru, že jedu z Ruzyně a vedle mě jsou všude policajti v pláštích, mám klepeta a říkám si: „Do pytle, kde mám pas?“ A samozřejmě mě vezou do vězení. Z toho jsem měl strach.

Kvůli strachu jsem nepřijel až do roku 1993. To mě k tomu dohnal jeden Slovák, přijel za mnou do Seattlu a říkal: „Všechno je v pořádku, Ivánku, jen produkuj moji desku, přijeď do Bratislavy.“ Tak mě přemluvil a já jsem přijel a produkoval jeho desku pro Škvrna Records, jmenovala se Robert Stanke & Kiss the Sky. Ale Bratislava tenkrát byla depresivní. „Ježíšmarja, co to tady je?“ Ty baráky, ta jedna tramvaj, fronta u toho. To byl dosti šok. Tak jsem si říkal, jaké to bude v Praze? Shodou okolností jsem pak byl v Německu a kamarád byl na výstavě knih z celého světa, pozval mě tam a říkal: „Hele, přivez si demáč, někoho najdeme.“ Byl to Němec ze Sensor Records, dal jsem mu demáč a on mi druhý den volá, že to chce vydat. Tak jsem dal kapelu dohromady. Ale mezitím jsem postavil dva obchody v Seattlu, protože jsem říkal: „Hele, musíme něco jíst.“ Pak jsme si udělali pauzu, nechal jsem někoho pracovat v obchodu Scrapes a jeli jsme po Německu, jeli jsme dokonce do Vídně. Ve Vídni na koncertě najednou nikdo nebyl. Tak začnu hrát a najednou se to všechno vyvalí k pódiu a jsou to všechno Češi. Jeden z nich, Jiří Chmel se jmenoval, mi říkal, že mi představí Václava Havla. Já jsem říkal: „Jo, jo, jasně.“ (smích) A ono opravdu jo! On to byl, kdo nás dal dohromady. A pak jsem byl pozván do Bunkru v Praze. Samozřejmě jsme tam museli dojet taxíkem, protože jsem nerozuměl vlakům do Prahy. Tak nás se vším vyhodili na Václavském náměstí, hned vedle svatého Václava, a my potřebovali taxíka. A ti taxikáři, protože viděli, že jsme ze Západu, tak handlovali, kdo chce a za jakou cenu. Trvalo nám to půl hodiny, než jsme se dohodli. No nic. Ale potom došlo k tomu neuvěřitelnému setkání s českým publikem – oni byli nadšení, já jsem byl nadšený, až jsem z toho brečel. Hráli jsme hodiny. A pamatuji si, jak tam někdo křičel: „Hobluj! Hobluj!“ A já si říkal: „Co to znamená? To je nějaký nový slang?“ Bylo to velmi romantické. Neměli jsme kde spát, tak jsme spali tam někde.

Neo: Takže to byl první tvůj koncert v Česku. Předtím jsi byl už na Slovensku. Rozuměl jsi ještě slovensky?

Ano. To bylo hezké, skvělé. Mám ze Slovenska takovou historku. Kluci z kapely chtěli vždycky hrát biliard, a přitom každý z nich pil. Jen já jsem nepil. A oni tam vždycky čekali připravení policajti, protože chtěli úplatek. Tak mě vždycky zastavili a kluci se smáli: „Král bude platit! Král bude platit!“ Nejdřív jsem těm policajtům ukázal svůj řidičák. Tomu oni nerozuměli. Pak chtěli americký pas. A nakonec nás znechuceně odmávli: „Tak jeďte dál!“ Několikrát jsem musel foukat, ale vždycky to dopadlo stejně.

Neo: Sleduješ dnešní dění v Česku?

Dění ano, ale politiku bohužel ne. To by se člověk naštval. I úplně normální člověk, kterému to myslí, neví, co dělat. Mám strach, že se něco stane. Když se mě zeptáš co, tak na to odpovědět neumím. Jenom se bojím, že to bude větší zlo, než co známe. Kdo je ten Babiš? Kdo je Sobotka?

Další rozhovory na Neovlivní:

» S mecenášem Janem Školníkem o obnově Broumovska

» S Annou a Honzou Holubovými o podnikání na vodě

» Se Sváťou Karáskem o stáří a pokoře

» S vědcem Lukášem Palatinusem o krystalografii, se kterou pronikl na titulní stranu Science

» S průkopníkem internetu Michalem Illichem o metodách virtuální manipulace

» S expertem na kyberbezpečnost o nebezpečích větší než modrá velryba

» S šéfkuchařem Radkem Kašpárkem o vaření na michellinskou hvězdu

» S hudebníkem Ondřejem Pivcem o cestě od nuly k ceně Grammy

Takhle jsem třeba mluvil s panem Zaorálkem, protože jsem hrál pro českou ambasádu v Chicagu, a tak jsem z něho opravdu chtěl něco dostat. Říkal, že se setkal s Obamou, tak jsem se ho zeptal, jaký je. Žádný kecy, prostě – jaký je. Nebo že se setkal se starostou Chicaga Rahmem Emanuelem. Taky jsem chtěl vědět, jaký je. Ale vlastně mi nic neřekl, asi musí mluvit jako politik. Většina politiků jenom kecá. Některým se ani nedá rozumět. To jsme si užili tady, když jsme byli mladí – s těmi všemi projevy, kterým normální člověk nemůže rozumět.

Zajímalo by mě, jestli vůbec Češi nebo čeští politici vědí, co se v Americe děje. Jestli si jen něco přečtou, nebo se podívají na CNN, a tím to hasne. Tady v Česku není žádná osobnost jako Havel, na toho člověk mohl být hrdý.

Neo: Co si myslíš o Donaldu Trumpovi?

Ten je z úplně jiného těsta. On nemluví jako politik, což se hodně lidem nelíbí. Nevím, proč se to většině lidí nelíbí. Ale když mluví, tak se mu dá rozumět. On je děsně silný a chytrý chlap, a to, že mu někdo vytýká, že je bohatý? Jenom se podívej na paní Hillary Clinton a jejího manžela. Kdo je bohatší? Nebo Obama. Kdo je bohatý? Ten, který nic neudělal a jenom agitoval.

Co se mi na Americe líbí, právě je, že se tam pořád něco děje, lidi mají zájem, zvláště když se to neslo tímto způsobem těch posledních osm let. Trump byl zvolen, je i tvým prezidentem. Ti druzí chtěli Hillary Clinton, tak teď brečí, ale bohužel, je to tak. A mně se líbí to, že je tvrdý na tyranii. Zase, já nejsem politik a říkám: jako hudebník nebo umělec nikdy nekecej do politiky. Já jenom říkám svůj názor, že se mi líbí, co se v Americe děje a jaké jsou tam kontrasty, že to nejsou jenom bílí a černí, ale že to je kotel.

Neo: Co pro tebe znamená svoboda? V Americe se tím slovem operuje neustále – freedom, liberty, každý se tím ohání.

Svoboda je, že tě nezavřou za vyjádření názoru a nikdo ti nezabaví majetek. Lidi jsou proti tomu, že máme doma zbraně. Ale nikdo nechce střílet, je to kvůli tomu, aby se z vlády nestala tyranie, protože ona ví, že jsme ozbrojení. Ne abychom se stříleli, ale protože ti, co budou střílet nebo zabíjet, jsou většinou ti, kteří mají zbraň nelegálně.

Neo: Je tady v Česku něco, co se ti líbí víc než ve Státech?

Protože jsem se narodil jako Čech, pořád studuji historii Čech 19. a 20. století. To pořád probírám, nacházím nové informace. Například toto je fantastická knížka (ukazuje knihu Opuštěná společnost – Česká cesta od Masaryka po Babiše od Erika Taberyho). Myslím, že pro někoho z Ameriky nebo z Ruska není možné, aby je to zajímalo. Ale pro mě je to děsně zajímavé. A jsem hrdý na to, jaké umělce, jaké kumštýře tady máme. I když jich samozřejmě za bolševika hodně uteklo.

Neo: Četl jsem, že sbíráš fotky od Františka Drtikola.

(smích) Ne. V dětství jsem jeho fotky viděl, a to nebylo žádné nadšení ženským tělem nebo sexualitou. Mně se líbil ten nadhled, ten pocit, to světlo a silueta. Tak jsem chtěl o Drtikolovi všechno vědět a měl jsem tu kliku, že jsem byl představen Anně Fárové, která mi ukázala všechny jeho fotky a pak řekla: „Ivánku, já tady mám dokonce film, který může vzplanout.“ Nevím, z čeho to bylo, z plastu asi ne. Tak mi ho půjčila a my jsme z toho udělali klip k písničce Winner Takes All. A pak jsem se setkal s paní Ester Krumbachovou, s Igorem Lutherem, fantastickým německým kameramanem, a jedno šlo s druhým. Taky se mi přihodilo, že jdu kolem Národního divadla a vedle byla nějaká aukce, že prý mají dokonce Drtikola. Já si říkám: „To nebude možné, to budou miliony.“ Drtikol se jednoho dne vykašlal na fotografování živých objektů a začal si vystřihovat siluety ženského těla. No, a jedna tam byla. Tak jsem si na to připravil – já nevím – kolik dolarů, a když jsem se vrátil zpátky, tak jsem to dostal darem (smích). Tak jsem si to zarámoval doma nad stejnou fotkou. Taky mně například paní Fárová darovala tři fotografie na tři alba. To je až až. To bylo, jako kdybych se ocitl v hračkářství. Ale že bych sbíral Drtikola, tak to ne.

(Pozn. red.: Anna Fárová byla mezinárodně uznávaná historička a teoretička fotografie. Byla průkopnicí psaní o fotografii jako o vysokém umění, pro svět objevila velká česká jména – vedle Drtikola třeba Josefa Sudka, mmj. pomáhala s rozjezdem kariéry Josefa Koudelky. V roce 2002 jí Havel udělil medaili Za zásluhy, ve Francii ji pasovali na rytířku umění.)

Neo: V listopadu by ti mělo vyjít nové album, singl Apocalypse už vyšel. O čem to je?

Všechno na tom albu je většinou osobní, není to žádné kázání. Ale Apocalypse, ta trochu kázáním je. Jde o to, že je nutné dát si bacha na média. Dnes ráno jsem si pustil televizi, to je hrůza. To se nedá poslouchat. Stejně tak to, co si lidi píšou a jak si nadávají na sociálních sítích, kde se můžou skrývat za anonymitou a kde hodně lžou. Nebo ze sebe dělají víc, než jsou.

Neo: Facebook ani Twitter nepoužíváš.

Já jsem s tím skončil, když jsem viděl, k čemu to vede.