Kanadská spisovatelka Margaret Atwoodová patří mezi „nejvýznamnější a zároveň nejpopulárnější autorky,“ řekl Michael Žantovský, ředitel Knihovny Václava Havla. „A to není vždycky totéž,“ dodal ještě. Za okny knihovny potvrzoval jeho slova ve středu večer dlouhý had čekajících zájemců. V Knihovně Václava Havla právě začínalo setkání se spisovatelkou. V přeplněném sále se tísnili literární fanoušci, profesoři, krajané, studenti a mnozí další. Margaret Atwoodová zájemcům, kteří se nevešli, alespoň soucitně zamávala oknem. Mnozí se bohužel nedostali dovnitř, i když měli potvrzenou rezervaci.
PEN/Pinterovu cenu získala „veřejná intelektuálka“ Margaret Atwoodová |
Kanadská spisovatelka, básnířka a literární kritička přijela do Prahy převzít mezinárodní Cenu Franze Kafky, ocenění udělované již sedmnáct let Společností Franze Kafky. Mezi jeho laureáty jsou význačná jména jako Philip Roth, Amos Oz, Haruki Murakami, Ivan Klíma či Václav Havel. Atwoodová nedlouho před pražským oceněním obdržela na Frankfurtském knižním veletrhu Mírovou cenu německých knihkupců, v roce 2000 Man Bookerovu cenu a předtím řadu dalších ocenění.
V českém prostředí je dobře známá, vyšlo zde již deset jejích knih. Dosvědčovaly tomu výtisky v různých vydáních, které měli její ctitelé v rukou. Jejím nejznámějším dílem je „spekulativní“ román z blízké budoucnosti s názvem Příběh služebnice, který byl také letos převeden společností HBO do seriálové podoby.
  |
Bouře v mužské věznici
Samotná Margaret Atwoodová působila docela nehvězdně. Pozorně nakloněná dopředu studovala publikum chytrýma očima. A při svých promluvách korunovala fakta ironickými vtípky přesně v tu pravou chvíli. Mělo to něco z pistolnické konverzace–i z divadelního vystoupení. Ostatně její nejnovější věc, která právě vyšla česky, je k divadlu úzce vztažená. Atwoodová se zúčastnila shakespearovského projektu britského nakladatelství Hogarth Press. Slovutní spisovatelé byli osloveni s nabídkou adaptovat některou práci velkého dramatika. Tímto zadáním veškeré podmínky skončily – právě proto Atwoodová nabídku přijala. Vybrala si drama Bouře, protože Shakespeare v něm nejvíc ze svých her popisuje to, co sám dělal. Hlavní postava – Prospero – je přece režisér a spisovatel… Duch Ariel zase vytváří „divadelní efekty“. Samotné psaní má prý blízko k vytváření iluzí: „Je to kouzelnické povolání,“ soudí Atwoodová. Spisovatelka zhlédla všechna dostupná divadelní zpracování Bouře, ovšem sama ji umístila… do vězení (v češtině kniha vyšla pod názvem Kus temnoty). Natolik úspěšně, že v kritikách se objevil názor, že by měla přepsat celého Shakespeara.
V jejím podání zkrachovalý režisér Felix, vypuzený z vedení divadelního festivalu, inscenuje Bouři v mužské věznici. A naráží na potíže vyplývající z kodexu cti. Nikdo nechce hrát Mirandu, protože ženskou rolí by se shodil. Nikdo také nechce hrát vzdušného ducha Ariela, nezařaditelnou bytost, z podobných důvodů. Felix nakonec přesvědčí kriminálníky, že Ariel je vlastně mimozemšťan odkudsi z vesmíru. A na roli Mirandy najme životem otřískanou mladou ženu zvenčí. Vzhledem k jejímu nevybíravému slovníku ji musí upozornit na jeden svůj realizační pokyn: dovoluje používat jen ty kletby, které jsou ve hře. A skutečně, vězňové – podvodníci, dealeři, rapeři – s chutí používají květnaté shakespearovské nadávky.
Atwoodová upřesnila, že podobné vzdělávací divadelní programy ve věznicích v Severní Americe skutečně probíhají. Bouři ostatně vnímá jako metaforu uvěznění – a osvobození. Zároveň je to drama msty. Felix inscenuje hru, aby potrestal své nepřátele, které mu osud přivede do věznice jako vysoko postavené návštěvníky. „A má Felix/Prospero svou mstu dokonat?“ ptala se Atwoodová publika.
Atwoodová zmínila i vliv Franze Kafky na vlastní tvorbu. S jeho pracemi se seznámila během středoškolských studií. Dobře prý zapadl mezi její tehdejší četbu: Pozdní viktoriánské horory a psychologizující romány ze začátku 20. století. Napsala o něm svůj první kritický text. Na začátku své spisovatelské dráhy se ale potýkala s tím, že spisovatelství se v tehdejší Kanadě nevnímalo jako profese, ve které by mohly uspět ženy (narodila se v roce 1939). „Jsem tak stará, že jsem ani nechodila do kurzů kreativního psaní,“ poznamenala s úsměvem.
Vášnivě četla a v psaní si všechno objevovala po svém. Z toho zřejmě vyplývá značná různorodost její tvorby, která zahrnuje básnické sbírky i rozličná zpracování mytologických látek, například Odyssey (kniha Penelopiáda). Vždy překvapivě, ironicky, po svém. S důrazem na ženský pohled na věc, proto také Atwoodová bývá řazena mezi feministické spisovatelky. Svůj tvůrčí proces přirovnala k modelování hlíny, kdy neví, co z textu nakonec vznikne.
Spisovatelství jako kouzelnictví doplňuje Atwoodová i vynálezectvím. Je autorkou projektu LongPen, který umožňuje podepisovat knihy na dálku. Jde o technickou vychytávku, kdy autor může být přítomen v Londýně a své knihy podepisovat v New Yorku. Publikace podepisuje na dálku robotická ruka, která přenese podpis z citlivé obrazovky… (právě z New Yorku funkčnost vynálezu Atwoodová demonstrovala).
V jejích představách přitom nejde o efektní nástroj pro věhlasné autory – právě naopak, usnadní práci s autory i malým společnostem literárních fanoušků.
Vědou proti lžím
Zájem o vědu tvoří, vedle mytologie, další součást její tvorby. Ve svém psaní se zabývá i vědecko-fantastickými, futurologickými a sociologickými tématy.
Při otázce z publika, jak na ni působí zlehčování humanitních věd na úkor technických, ke kterému v České republice na politické úrovni dochází, se postavila za humanitní vědy. Oproti úzce vymezeným technickým vědám mají přesah. Umožňují uvažovat kriticky, analyzovat příběhy. A tímto způsobem hledat objektivní skutečnost ve věku „falešných příběhů“. Humanitní vědy zkrátka pomůžou odlišovat pravdu od lži, a právě proto jim politici nefandí, uzavřela Atwoodová.
