Hrátky kolem memoranda a vzájemné obviňování mezi ANO s ČSSD nelze nazvat ničím jiným než známým „vrtěti psem“ před volbami.

Panem Babišem vyvolaná kauza přitom prospěla příznačně třetímu, v tomto případě KSČM, která volá po předání těžby státnímu podniku. Co jiného čekat od politické strany pamatující na nejlepší časy své blízké předchůdkyně, kdy všechny podniky patřily státu pod jeho neomezenou mocí. Konečně pro každého vítěze voleb, kterým, jak se zatím zdá, má být ANO, je příjemné získat moc nad bohatou firmou. To, že je podnik státní, není zárukou prosperity, a to ani zpravidla. Není třeba připomínat nedávné nekontrolovatelné toky peněz z polostátního ČEZu nebo ztráty ČSA. Plně souhlasím s názorem, který zazněl v Otázkách Václava Moravce - je jedno kdo bude těžit, důležité je, co z toho bude mít stát! Tedy pro jistotu dodávám, občané prostřednictvím veřejných rozpočtů.

V západních zemích jsou stejně jako u nás strategické suroviny ve vlastnictví státu. Pokud se předpokládá nebo je nalezeno ložisko, vypíše stát tendr. Trvá nezřídka několik let, než je pod veřejnou kontrolou vybrána firma garantující nejlepší podmínky a užitek pro veřejné rozpočty. Kamenem úrazu u nás v nyní „jaksi bezvýchodné situaci“ s lithiem je legislativa těžby, horní a geologický zákon.

Po pravdě řečeno, ministři životního prostředí za ODS v roce 2010 nebo nyní za ANO neměli jinou možnost než povolení k průzkumu vydat. Žadateli stačí splnit několik více méně administrativních podmínek. Geologický zákon sice stanovuje povinnost zveřejnění zahájení řízení v obchodním věstníku, možnost vstupu konkurenční nabídky však lze označit za téměř nereálnou. Předložení konkurence schopných nabídek v geologických nejistotách přírodního prostředí za stanovených 30 dní by bylo zázrakem (pro strategické suroviny EU je to nejméně 90 dnů). Vlastník povolení k průzkumu má pak již vystaráno. Ze zákona získává přednostní právo na další rozhodnutí a stanovení dobývacího prostoru. Pokud jím navržená těžba splní všechny podmínky ochrany životního prostředí a bezpečnosti bude moci těžit.

Horní zákon platí od roku 1988. Prošel sice řadou novel, nový návrh zákona obsahující zásadní změnu přístupu k nakládání s nerostným bohatstvím země ale leží od devadesátých let někde v šuplíku. Silnému, a do rukou několika těžařských společností koncertovanému, lobby současný stav vyhovuje. Vyhrazené nerosty jsou majetkem státu, užitek z těžby by měl podle zákona plynout tzv. úhradou za množství vytěžené suroviny (tzv. úhrada z vydobytého nerostu). Její výše je jádrem a slabinou systému. Byla stanovovaná vyhláškou ministerstva průmyslu a obchodu, od letošního roku nařízením vládou. Bitva o zvýšení úhrady zákonem skončila v Parlamentu přičiněním obou znesvářených stran fiaskem. Naopak zvítězil poslanecký návrh omezující navíc možnost změny úhrady pouze vždy za 5 let, a to jen v závislosti na vývoji tržních cen. Již tehdy jsme v Senátu upozorňovali na hrozbu ztráty pro stát z možné těžby vzácných kovů. Nařízení o výši úhrad bylo vydáno v tichosti a bez povšimnutí medií. Ze zákonem povolených 10 % tržní ceny obchodovaného nerostu činí sazba úhrady pro lithium neuvěřitelných 0,7 %.

V této situaci je pro mne nepodstatné, která firma bude mít výhodu z neuvěřitelně nízké úhrady. Nejsem s žádnou z nich spojena. Myslím, že je hlavní jednat o nápravě stavu, kdy může být za pakatel promrháno nerostné bohatství naší země, a to nejen lithium.

Podepsat memorandum o spolupráci několik týdnů před končícím mandátem vlády nebylo jistě šťastným krokem. Řešením ovšem nejsou nechutné hádky a svalovaní viny na politického konkurenta před volbami. Kauza lithia odkryla v plné síle nedostatky našeho horního a geologického práva.

Odpovědnost za současnou a budoucí situaci nesou a budou mít všichni, kteří je udržují a podporují.