Začněme floskulemi typu „Finanční správa se řídí Stalinovým heslem „když se kácí les, létají třísky“. O tom, že žádné velké řízení se neobejde bez lidských selhání a ztrát, hovoří již starověké artefakty, takže je Stalinovi vlastně ke cti, že tuto lidovou moudrost vstřebal a řídil se jí. Jinou věcí je, zda se třísky po kácení uklidí nebo nechají být. Ing. Janeček zcela adekvátně k realitě prohlásil, že jednotlivá pochybení nelze vyloučit (člověk je ze své podstaty tvor chybující) a tato že je potřeba napravit, např. soudní cestou. Správní řízení je totiž vybaveno zákonnou možností chyby a omyly napravit ještě před rozhodnutím nebo přistoupit k přezkumnému řízení. O to ale musí požádat kontrolovaná osoba, což se zjevně neděje a nedělo. Ke změně rozhodnutí vede mj. rozhodnutí správních soudů, pokud je ovšem ve výroku soudu stanoven způsob odstranění uvedené nezákonnosti. O tom, co zákonné je a co není, nerozhodují ani novináři ani autor tohoto textu.
Správní soudy svým konstatováním, že zajišťovací příkaz je nejzazším prostředkem, pouze parafrázují zákon, jímž se řídí finanční správa a kde je zajišťovací příkaz jako nástroj vymahatelnosti daňového práva upraven. Úředníci finančních úřadů jsou osobně odpovědni za to, že při vymáhání daní postupují striktně zákonným způsobem. Kéž by se stejná odpovědnost týkala i novinářů při vymáhání pravdy. Proto je zcela nesmyslné tvrzení, že finanční správa likviduje i bezúhonné firmy. O tom, zda je firma úhonná či bezúhonná, taktéž nerozhodují novináři, zato úředníci finanční správy to mají přímo v popisu své práce. Je otázkou, kolik informací podléhajících striktní mlčenlivost se dostane v podobě důkazů před správní soud. Samotní úředníci finanční správy se jistě starají o to, aby se nedostali za hranu zákona, výjimky pak toto pravidlo pouze potvrzují.
U dlouhodobých zatvrzelých dlužníků je soudně potvrzen takový přístup věřitelů, který obsahuje předpoklad, že se dosavadní trend neplacení v budoucnu nezmění. Každá exekuce ze zákona přitom bere ohled na minulý a předpokládaný budoucí finanční status dlužníka, ty daňové nevyjímaje. Plátci DPH jsou v pozici osob dobře seznámených s daňovou povinností k DPH. Je proto pochopitelné, že většina z nich vnímá zajišťovací příkaz jako účinný nástroj před daňovými delikty. Podvodníci se ale právem obávají, že o svůj bůh ví jak nabytý majetek prostřednictvím zajišťovacího příkazu přijdou. Proto je nesmyslné požadovat po úřednících finanční správy, aby očekávali, že nyní již daňový dlužník svůj dluh konečně uhradí.
Firmy jsou likvidovány z mnoha důvodů. Řada zlikvidovaných firem se následně reinkarnuje ve firmy nově založené, takže jde o rutinní postup majitelů, jimž hrozí nějaké riziko, jemuž se lze likvidací vyhnout. Pak se s eticky nezatíženým advokátem v zádech lze obrátit na obdobně eticky nezatížený soud a zkusit ze situace ještě něco vyrazit. Poctivá firma se trvale stará o to, aby se nestala daňovým delikventem. Nepoctivá firma se při chytřejším vedení zlikviduje sama preventivně, při méně chytrém vedení pak tupě vyčká nezvratného postihu, který po právu zasluhuje. Proto je zjišťovací příkaz bičem na podvodníky, nikoli nástrojem likvidace bezúhonných podnikatelů. Ostatně, bezúhonný podnikatel se nestane daňovým dlužníkem po lhůtě splatnosti, a pokud ano, je zpravidla v kontaktu s úředníkem finanční správy, aby společně daňový dluh s přihlédnutím k okolnostem co nejefektivněji sprovodili ze světa.
Starého psa novým kouskům nenaučíš. Dlouhodobé daňové delikventy tyjící z karuselů protiprávně snižujících daňovou povinnost k DPH ani zjišťovací příkaz nemusí umravnit, protože jejich podnikání je založeno na podvodu a bez něj stejně končí, takže je třeba vydržet co nejdéle. Ti výjimečně neoprávněně postižení bezúhonní mají kromě soudní žaloby k dispozici i jiné smírné způsoby vyřešení svého bezpráví, stát zde má silný zájem vyjít vstříc. Pokud správní soud rozhodne ve prospěch žalobce, musí stát respektovat jeho výrok a podle situace použít opravný prostředek tam, kde si je jist svým rozhodnutím nebo své rozhodnutí změnit v duchu soudního výroku. To Ing. Janeček dobře ví, paní Hrstková má šanci to pochopit také, bude-li chtít. Trocha námahy navíc totiž za pravdu stojí.
Finanční správa před sebou nemá klienty, ale daňové subjekty, klient je jiný termín pro komerčního zákazníka. To, že navzdory daňovým zákonům, D-pokynům a vlastní metodice se úředníkovi daňové správy může stát, že se jeho postup plně nevejde do zákonného koridoru, je to pochybení, které zasluhuje přiměřený postih a nápravu způsobených škod. Kdo zná služební řád, ten si musí být vědom své odpovědnosti za nezákonný postup. Argumentovat zastaralými informacemi z roku 2015 při plošném odsudku finanční správy, jejího ředitele a státu jako celku v roce 2017, jakoby šlo o trvalou likvidační ideologii, znamená projevit vlastní neschopnost hodnotit fakta v časoprostorovém kontextu. Paní Hrstkovou zmíněný případ Mironet má mimochodem zcela jinou podstatu, což novináři srovnávající nesrovnatelné snad nikdy nepochopí. Pokud je zajišťovací příkaz cestou ke zkáze podvodníků, kterými se to v naší zemi jen hemží, je to jen dobře a pověstný komisař Cattani by měl radost. Bezúhonné subjekty rozhodně nelikviduje, pokud nejde o politováníhodné individuální selhání.
Ing. Petr Ježek, Ph.D.
Autor je finanční a právní analytik
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
