Živnostník si chce připlatit na důchod. Sociálka mu to rozmluví

Jsou lidé, kteří nechtějí být zaměstnanci, i když jimi být můžou. Mají k tomu různé důvody. Moje žena nikdy takzvanou osobou samostatně výdělečně činnou být nechtěla. Když ale její zaměstnavatel změnil majitele, dostala nabídku, která se neodmítá: jestli od nás ještě chcete nějaké peníze, tak jedině na fakturu, zaměstnance nepotřebujeme. Když po čase našla lepší místo, zas to bylo jedině na živnostňák. Odměnu nabízeli v oboru relativně slušnou, kolegové i práce se jí líbili, kývla. Smířila se s tím, že nemá placenou dovolenou, po čase přestala vnímat i to, že jí kdykoli můžou říct, že zítra už do práce nemusí, zvládla placení odvodů na zdravotní a sociální pojištění. Naučila se s tím žít.

Loni se k ní ale dostal vzkaz ministryně práce a sociálních věcí Michaely Marksové-Tominové. Živnostníci, zvyšte si odvody a sociální pojištění, jinak vás čeká důchod 6500 korun měsíčně. Prý chodil i výhrůžný dopis, k nám ho ale pošťák nedonesl.

Lapeni v síti

Já ani moje paní nejsme v důchodovém věku, ale zas nejsme tak mladí, abychom o penzi nepřemýšleli. První, o co se má žena pokusila, bylo, že své šéfové řekla o zaměstnanecký poměr. Prý to ve firmě, pro kterou dělá, není fakticky možné.

Dobrá. Začali jsme tedy postupovat podle „návodu“ paní ministryně a zkusili jsme zjistit, kolik by si měla žena připlácet, aby jednou dostávala průměrný důchod, řekněme ekvivalent dnešního průměrného důchodu, což je nějakých dvanáct tisíc. Mysleli jsme, že se stačí podívat na stránky ministerstva nebo České správy sociálního zabezpečení a nějaký přibližný údaj zjistíme. Omyl. Nic takového tam není, žádný údaj, žádné vodítko, kolik by měl živnostník měsíčně platit, aby měl průměrný státní důchod, prostě k mání není. Tedy s vysokou pravděpodobností – stránky správy sociálního zabezpečení totiž vypadají jako pomsta všem, kdo tam chtějí cokoli zjistit.

Ptáme se na centrále. Řeknou hodně, nepovědí nic

„Všichni mi říkají, ať státu nedávám nic, ať si to dám na penzijní připojištění,“ říká žena. 

Je pravda, že finanční poradce vám nejspíš dneska doporučí „nové penzijko“, doplňkové penzijní spoření. Ovšem finanční poradci také dostávají za každého získaného klienta provizi, řekli jsme si. Navíc jde v zásadě o fondové investování, které přináší buď jistotu nevýdělku, nebo riziko ztráty.

Zkusili jsme to tedy přímo v centrále České správy sociálního zabezpečení. Kolik by si měl živnostník připlácet k povinnému odvodu, aby měl aspoň průměrný důchod? Dostali jsme sáhodlouhou odpověď, ve které stálo, že povinný vyměřovací základ živnostníků odpovídá výdělku 7058 korun. A že prý si má žena představit, za kolik by byla ochotna pracovat jako zaměstnanec, a podle toho upravit odvody, u patnáctitisícové hrubé mzdy by to bylo 4380 korun, a že k tomu je potřeba si navýšit „vyměřovací základ“. To je ovšem vzorec pro případ „jste OSVČ celý pracovní život“. Ale co když je vám padesát a jste živnostníkem zatím jen pár let? Na to odpověď opět neexistuje.

Drábkoklův meč

... a anonymita

Pamatujete si ministra Jaromíra Drábka? Byl velikým nepřítelem švarcsystému. Prosadil za jeho praktikování drastické pokuty. Sto tisíc korun pro pseudozaměstnance, minimálně čtvrt milionu až deset milionů pro pseudozaměstnavatele (dnes je po novelizaci zákona o zaměstnanosti minimum už „jen“ padesát tisíc). Zbraně hromadného ničení OSVČ se ale z pokut nikdy nestaly. Dřív smetla Drábka aféra jeho náměstka Vladimíra Šišky...

Proti švarcsystému taky mluvili chvíli po nástupu do úřadu ministryně Marksová a ministr Babiš, zřejmě se ale objevily důležitější problémy, všechno utichlo. Ostatně v takových vlnách se vládní zájem o švarcsystém pohybuje v podstatě už od doby, kdy ho Miroslav Švarc vynalezl.

Přestože inspekce práce po švarcsystému aktivně nejde  zabývá se jím, jen pokud na něj narazí při jiné kontrole, nebo na udání, pravého autora textu neuvádíme. Proč to pokoušet. Zatím se ví, že tenhle způsob nelegálního zaměstnávání je legální pro poslanecké asistenty a ligové fotbalisty. A ani jedno z toho autorova paní není.

Ptáme se v terénu: K nám to nedávejte

Řekli jsme si tedy doma, že pro začátek si žena z výplaty bude odečítat dva tisíce, které dáme stranou na důchod. A domluvili jsme se, že se nebudeme ptát teoretiků, ale navštívíme příslušnou pobočku České správy sociálního zabezpečení. Tam přece sedí lidé, kteří tohle musí řešit dnes a denně a kteří nám dokážou poradit, kolik posílat a co dalšího udělat. Manželce se tam ovšem moc nechtělo, že radši bude posílat víc na penzijní spoření než svěřovat peníze státu. Já jsem se stal po finanční krizi 2008 příznivcem státního systému průběžného důchodového pojištění, který se ukázal jako nejbezpečnější, a tak jsem trval na svém.

Návštěva pobočky ČSSZ byla rychlá. Její zaměstnanec nám rovnou řekl, že připlácet si u nich k povinným odvodům nemá smysl, že to důchod prakticky nezvýší, nese to zbytečná rizika. Jasně a bez okolků nám poradil, ať peníze navíc rozhodně nedáváme k nim, ale do soukromých penzijních fondů. A výpočet, kolik by si žena měla připlácet, když byla přes dvacet let zaměstnanec, prý prostě udělat nejde.

„Vidíš, já jsem ti to říkala,“ řekla mi manželka vítězoslavně při odchodu z kanceláře. „Vždyť oni ty moje peníze vlastně ani nechtěj.“

A zas jednou měla pravdu.