Jak tvoří prognózy Česká národní banka (know how)

Tvorba prognóz v centrálních bankách
Zdeněk Tůma, Guvernér České národní banky
Forecasting Dinner 2004

Dámy a pánové, vážení kolegové,

je mi potěšením být dnes večer ve vaší společnosti a podělit se s vámi o několik myšlenek týkajících se procesu tvorby prognóz v centrálních bankách, a zejména v České národní bance.

Je široce přijímanou skutečností, že politiky centrálních bank se o prognózování musejí nutně opírat. Jak zdůraznil kupříkladu Milton Friedman, opatření učiněná v oblasti měnové politiky se do ekonomiky promítají se značným zpožděním. To znamená, že politiky reagující pouze na momentální stav ekonomiky se mohou míjet s body obratu v hospodářském vývoji, a namísto stabilizačního účinku mohou naopak působit procyklicky.

Centrální banky se proto v oblasti makroekonomického prognózování vždy řadí na přední místa. Konkrétní způsob tvorby a využívání prognóz v centrálních bankách se ovšem během několika posledních desetiletí podstatně změnil. V těchto změnách se obráží vývoj ekonomické (a ekonometrické) teorie i vývoj měnověpolitických režimů.

V prvé řadě byly vážné kritice podrobeny mnoharovnicové modely používané v 50. až 70. letech minulého století. Tyto modely byly zasaženy řadou strukturálních zlomů, která měly za následek, že se dříve vysledované vazby staly nespolehlivými. Následně se objevilo tvrzení, že příčinou těchto selhání nebyla jen nešťastná souhra okolností, nýbrž také chybějící mikroekonomické základy těchto modelů, nedostatečné zohlednění tvorby očekávání do budoucna a arbitrární ekonometrická omezení. Pojmy "Lucasova kritika" a "Goodhartův zákon" se staly pro všechny odborníky z oblasti makroekonomického modelování známým výstražným znamením. V důsledku toho začala být dávána přednost modelům menšího rozsahu s pevnějším mikroekonomickým zázemím, které byly během posledních desetiletí většinou budovány na základě nové keynesovské ekonomie. Ovšem s tím, jak první generace těchto nových modelů postupně vyzrála, následující generace opět začala být více podrobná. Třetí, nejnovější generace modelů byla obohacena o aspekt konzistence stavových a tokových veličin, díky čemuž se počet rovnic dále zvýšil. Soudobé prognostické modely tak opět dosáhly značných rozměrů. Avšak jejich filozofické základy zůstaly oproti 50. až 70. létům výrazně odlišné, jelikož třetí generace dospěla ve využívání mikroekonomických základů hodně daleko.

Za druhé, na změny úlohy prognóz v centrálních bankách má vliv také neustále se přetvářející mapa světa, pokud jde o režimy měnové politiky. V minulosti ve většině zemí převládalo zavěšení měnových kurzů kurzů na hlavní světové měny. Ve srovnání s režimem pohyblivého kurzu je v takovýchto podmínkách úloha prognóz menší a soustřeďuje se na analýzu platební bilance a případně i na měnovou analýzu. Oproti tomu země s pohyblivým měnovým kurzem mnohdy experimentovaly s cílováním peněžní zásoby, což posouvalo do popředí měnovou analýzu. Od počátku 90. let minulého století se však počet zemí s pohyblivým měnovým kurzem prudce zvýšil, což bylo odrazem četných měnových krizí a rostoucí široké shody v názoru, že tradiční režimy fixních kurzů jsou nebezpečné. Navíc ve skupině zemí s pohyblivými měnovými kurzy získal podstatně větší váhu režim cílování inflace. Díky cílování inflace, či dle Svenssonova termínu "cílování prognózy inflace", se proces tvorby prognóz stal těžištěm rozhodování v oblasti měnové politiky.

Při cílování inflace se proces prognózování soustřeďuje na budoucí vývoj cen. Neznamená to ovšem nutně, že by byli centrální bankéři posedlí inflací. Ve skutečnosti vyžaduje cílování inflace systematické a podrobné vyhodnocení všech dostupných informací včetně reálného hospodářského vývoje, měnové analýzy a vnější rovnováhy ekonomiky. V tomto smyslu je tudíž náročnější než alternativní měnové strategie.

Prognóza inflace je nejen významným nástrojem interního rozhodování, ale zároveň i klíčovým nástrojem veřejné komunikace. V průběhu uplynulých desetiletí se měnová politika výrazně zprůhlednila. V současné době panuje všeobecné přesvědčení, že otevřená komunikace měnové politiky je přínosná pro stabilitu a předvídatelnost její transmise do ekonomiky a je též důležitá z pohledu odpovědnosti nezávislé centrální banky. Veřejnosti je proto prognóza inflace otevřeně objasňována, a to včetně jejích výchozích předpokladů a důsledků pro měnové rozhodování.

Musíme však mít stále na paměti, že ani vysoce propracované, technicky vyspělé a dobře uspořádané postupy prognózování nemohou centrálním bankám při cílování inflace sloužit jako nějaký automatický pilot. Nepředstavují nic více, ale také nic méně než významný příspěvek do procesu měnové politiky. Rozhodnutí se nakonec vždy opírá nejen o samotnou centrální prognózu, ale také o projednání všech souvisejících rizik osobami, jimž je svěřeno měnové rozhodování. I v tomto ohledu však mohou být dobré analytické nástroje nápomocné, neboť umožňují konzistentně simulovat různé alternativní scénáře.

Po tomto obecném úvodu mi dovolte, abych se stručně zmínil o pokroku, jehož jsme při tvorbě prognóz doposud dosáhli v České národní bance. V současnosti máme více než pětiletou zkušenost s cílováním inflace. Tento nový režim byl zaveden v náročné situaci, po období měnové turbulence v květnu 1997, které ukončilo období pevného měnového kurzu a vyústilo ve vyšší míru inflace a rostoucí inflační očekávání. K návratu na dezinflační cestu potřebovala ekonomika novou nominální kotvu. Cílování inflace bylo v té době zvoleno jakožto "nejlepší se všech špatných" alternativ.

Takový náhlý přechod od systému pevného kurzu k cílování inflace vyžadoval radikální a rychlou změnu myšlení centrální banky, což byl snad nejnáročnější úkol, který musela ČNB zvládnout. Během uplynulých pěti let jsme vynaložili množství práce na zdokonalení našich nástrojů prognózování, což mělo za následek podstatný rozvoj našich interních analytických procesů.

Uvedené změny vyvrcholily před rokem, kdy ČNB uvedla do chodu nový proces tvorby prognóz. Ten slučuje odborný úsudek a krátkodobé analýzy (které během prvních roků cílování inflace tvořily hlavní opory prognózovacího aparátu ČNB) s malým makroekonomickým modelem vyvinutým pracovníky ČNB za pomoci Mezinárodního měnového fondu. Významnou součástí tohoto kroku byl přechod od prognózy založené na předpokladu neměnné úrokové sazby k nepodmíněné prognóze, jež zahrnuje reakční funkci centrální banky. Náš současný kvartální projekční model je malý model náležící do první generace. Je tudíž poměrně jednoduchý a lze říci, že nepostihuje řadu důležitých vazeb v ekonomice. Je však již velice blízko stávající nejlepší praxi používané světovými centrálními bankami, které cílují inflaci. Navíc intenzivně pracujeme na vybudování modelu vyšší generace. Dobrá úroveň našich současných prognostických nástrojů se mimo jiné projevila také v naší schopnosti začít poskytovat odbornou pomoc při tvorbě prognostického aparátu některým dalším centrálním bankám v transformačních či rozvíjejících se tržních ekonomikách. Česká národní banka vydala - v souladu s filozofií transparence režimu cílování inflace - v loňském roce anglickou publikaci nazvanou "The Czech National Bank's Forecasting and Policy Analysis System". Tato publikace podává nejen popis našeho hlavního prognostického modelu, ale i celého procesu tvorby finální integrované prognózy. Tento model byl uveřejněn i v odborném časopise Finance a úvěr.

Závěrem bych chtěl zdůraznit, že vývoj našeho systému prognózování a analýz je součástí širšího procesu vývoje, jímž český režim cílování inflace prošel. Během prvních let byly v reakci na měnící se situaci, získané zkušenosti a vývoj myšlení centrální banky upraveny četné detaily měnového režimu. Počáteční léta nového režimu nebyla snadná, a to včetně častého numerického míjení cílů inflace. Podstatné však je, že se Česká republika v současnosti těší nízké inflaci a inflační očekávání se jeví pevně ukotvená na nízkých hodnotách. Rozhodování v měnové politice se řídí jasnými pravidly a je průhledné, což posiluje kredibilitu ČNB. Takový rámec umožňuje nezávislé centrální bance důvěryhodně se zavázat k dlouhodobému cíli dosahování cenové stability. Zároveň však ponechává dostatečný rozhodovací prostor pro aktivní anticyklickou měnovou politiku, jež bere v úvahu nejen inflaci, ale i další faktory, jako například kolísání reálné ekonomiky.