Chicago a jeho lekce z reformy sociálního bydlení

Před dvaceti lety se vedení města Chicago rozhodlo pro ambiciózní a zároveň kontroverzní plán. Jeho cílem bylo reformovat systém sociálního bydlení, jež mělo dát střechu nad hlavou tisícům chudých občanů.

„Moji první cestu do Robert Taylor Homes, projektu sociálního bydlení na South Side v Chicagu, jsem podnikla před třiceti lety,“ vzpomíná Susan Popkinová, ředitelka iniciativy pro mládež při washingtonském think-tanku Urban Institute. „Všude se vznášel prach, protože nikde nerostla zeleň, která by ho zachytila. Výtah byl pomalován grafitti a čpěla v něm moč. Před šestnáctipatrovou budovou stálo policejní auto a vůz ambulance,“ vykresluje Popkinová své vzpomínky pro portál CityLab.com.

Byl to jeden z osmadvaceti paneláků, kde bydlelo na dvacet tisíc lidí, jež získalo svůj sociální byt. Podle Popkinové to ale byl běžný obrázek sociálního bydlení ve Spojených státech. Příliš mnoho dětí vyrůstalo v podobně odpuzujícím prostředí v místech, která byla dlouhodobě zanedbávána. Byl to výsledek kombinace rasové segregace, selhání vládní politiky a obrovské lhostejnosti. V Chicagu, stejně jako v jiných amerických městech, se do škol, knihoven, parků a podobných záležitostí investovalo z veřejných zdrojů jen minimálně.

Změna systému

V roce 1995 převzal nad Chicagskou správou bydlení (CHA – Chicago Housing Authority) kontrolu federální ministerstvo bydlení a místního rozvoje (HUD – Housing nad Urban Development) s cílem místní situaci vyřešit. O čtyři roky později byly kompetence vráceny zpět do rukou CHA, která vyhlásila ambiciózní Plán transformace. V jeho rámci mělo dojít k demolici těch nejhorších budov a na jejich troskách měly vyrůst nové bytové domy. Ovšem tentokrát nejen pro chudé rodiny – měly se do nich nastěhovat rozmanité příjmové skupiny obyvatel.

Byla to éra Clintonovy reformy státu blahobytu, která měla za cíl, by každý mohl dosáhnout na bydlení podle svých přestav. „Výsledky jsou zcela zřejmé. Prohibitivní ceny bydlení jsou pryč. Ačkoli výstavba nových bytů postupuje pomalu, South Side je dnes daleko atraktivnější než tenkrát,“ podotýká Popkinová. Hospodářské oživení je patrné na každém rohu, všude kolem se nacházejí nové parky, obchody a školy.

Plán transformace ale také znamenal nedobrovolné stěhování tisíců Afroameričanů, kteří tím pádem museli projít bolestivým a stresujícím procesem. Někteří se vrátili, jiní vzali za vděk poukázkami na bydlení a našli si svůj byt na trhu. „Když jsem se sem vrátila, zjistila jsem, že už žádné děti nevyrůstají v místech, jako Robert Taylor Homes,“ říká Popkinová a považuje to za největší přínos Plánu.

Přestěhovat nestačí

To je však prý jen jedna strana mince. Většina rodin, které se před dvaceti či třiceti lety odstěhovaly, nyní žijí v oblastech, které jsou postiženy ještě větší chudobou a jsou více rasově segregovány než South Side v Chicagu přelomu 80. a 90. let.

Zásadním sdělením chicagské zkušenosti při řešení sociálního bydlení podle Popkinové je, že pouhá realokace obyvatelstva problém dostupnosti bydlení nevyřeší. Rodiny si své staré návyky pouze přenesly jinam a negativní sociální jevy, které byly dříve koncentrovány na jednom místě, se jen „naředily“. Stále prý existují případy, kdy nadějné talentované děti s obrovským studijním potenciálem končí v pouličních drogových ganzích.

Chicagský Plán transformace beze sporu přinesl pokrok. „Považuji ho za daleko úspěšnější, než jsem si na jeho začátku dovedla představit,“ říká Popkinová. Nicméně podle ní nestačí podobné jednorázové plány, projekty nebo impulsy k trvalému řešení chudoby v lokalitách, které bychom dnešním jazykem označili za vyloučené.

Poukázkami proti byznysu s chudobou

Investovat je prý třeba stále, aby byla zajištěna dlouhodobá udržitelnost, respektive dlouhodobé efekty. Problém totiž je, pokud se radikálně nezmění návyky v komunitách, které byly desetiletí zvyklé na svůj život, který nenabízel jinou perspektivu než ovládnout ulici. „Musíme zajistit příležitosti pro tamní obyvatele a pro jejich děti a poskytnout služby, které jim pomohou zbavit se traumatizujícího dědictví rasové segregace a diskriminace,“ tvrdí Popkinová.

A chicagská zkušenost prý ukázala, že je něco takového možné. Popkinové také zdůrazňuje, že důležitou roli sehrálo zapojení soukromého sektoru. Developeři vlastní značnou část nové rezidenční výstavby a prospěch z toho mají obě strany. Na rozdíl od České republiky se v Chicagu díky systému poukázek na sociální bydlení nerozvinul takový obchod s chudobou. Vlastníci bytových domů navíc profitují z toho, že jejich nájemníky nejsou jen ti nejchudší, ale jde o příjmový mix.

-usi-

Příspěvek Chicago a jeho lekce z reformy sociálního bydlení pochází z Ekonomický deník