Politici jsou ti lepší z nás

Volební šílenství vrcholí dneškem a zítřkem. Od příštího týdne pak bude vystřídáno šílenstvím povolebním, které bude možná ještě dobrodružnější. V Lidových novinách mi včera vyšel krátký komentář o ekonomii voleb, tak se o něj podělím i se čtenáři Ranního restartu. Přeji úspěšný svátek demokracie!

Ve vesnických hospodách i v pražské kavárně se hlavně s přicházejícími volbami debata rychle stáčí ke dvěma hlavním otázkám. Zaprvé kroutíme hlavou nad schopnostmi politiků a ptáme se, jestli nám vládnou skutečně schopní lidé. Nebo uspějí ti, kteří, spíše než schopnostmi vyjednat pro své voliče to nejlepší, vládnou dostatečně pružnými názory, oportunismem a touhou po moci?

Zadruhé se ptáme na reprezentativnost. Skutečně je politika kolbištěm, ve kterém se střetávají názory a potřeby nejrůznějších skupin obyvatelstva? Není to spíše klub elit rekrutovaných z jediné sociální bubliny?

V časopise Quarterly Journal of Economics nedávno vyšel článek Who becomes a politician? (Kdo se stane politikem?) Zabývá se právě kompetencemi a reprezentativností na datech o kandidátech do městských voleb ve Švédsku. A to ve srovnání s prakticky celou tamní populací. Díky zapojení armádních výsledků testů IQ a "vůdcovských schopnostech" i informací o příjmech napříč generacemi autoři přesvědčivě ukázali, že s postupem v politickém žebříčku se kompetence zlepšují. Měřené pomocí obou testů.

I neúspěšní političtí kandidáti jsou v průměru schopnější než průměrná populace. Úspěšní kandidáti do zastupitelstev jsou v průměru kompetentnější než neúspěšní a totéž platí mezi starosty a kandidáty do zastupitelstev.

Naopak rozdělení podle sociálního původu měřeného pomocí příjmů otce je napříč všemi skupinami prakticky totožný. Švédská městská politika tak věrně kopíruje sociální rozdělení obyvatelstva, ale z každé skupiny si vybírá kandidáty s nadprůměrnými schopnostmi.

Věřme, že ani ve Švédsku se na politiku nedívá lehko. Co tedy pro mnohé opravdu překvapivý výsledek znamená? Mnoho vědeckých prací už v minulos ti ukázalo, že při kolektivním rozhodování nehrají roli pouze schopnosti jednotlivých lidí, klíčový ale je především způsob jak spolu navzájem komunikují.

Politiku tedy nezachráníme tím, že do ní navolíme ty nejlepší z nejlepších. Politiku zachráníme jedině tak, že donutíme navolené efektivně spolupracovat a to pokud možno ku prospěchu všech. A navíc na dlouhodobých projektech. Jinak si budeme donekonečna opakovat okřídlené: Mysleli jsme to dobře, ale dopadlo to jak o vždycky.

Vítek Macháček