Výsledky německých voleb jsou pro eurozónu problém. Dá se ale řešit...

Angela Merkelová bude i nadále německou kancléřkou, ale její pozice zeslábne. Podle Jeromina Zettelmeyera z amerického Peterson Institute For International Economics to znamená, že bude těžší dosahovat kompromisů ohledně reforem eurozóny a zmenšila se i příležitost, která vznikla po vítězství Emmanuela Macrona ve francouzských prezidentských volbách. Zettelmeyer ale dodává, že „existuje řešení“.

Macronovo volební vítězství doprovázely nové naděje na užší francouzsko-německou spolupráci a na reformy, které měly podle Němců proběhnout už dávno. Merkelová byla již před volbami otevřená vůči některým francouzským návrhům včetně vytvoření společného evropského rozpočtu. I když o konkrétní podobě podobných plánů měla ona a Macron určitě jiné představy.

Výsledky německých voleb ale zúžily prostor, ve kterém se Merkelová může pohybovat. Sociální demokraté sami sebe poslali do opozice a Merkelová vládu nesestaví bez FDP. Ta je sice tradičně proevropská, její volební kampaň se ale stavěla tvrdě proti politice ECB či společnému pojištění vkladů. Strana dokonce hovořila o tom, že Řecko by mělo být vyvedeno z eurozóny. Měly by podle ní platit automatické sankce v případě porušení fiskálních pravidel a o francouzském plánu na společný rozpočet uváděla, že je nemyslitelný.

Merkelová si také nemůže dovolit ztrátu dalších voličů, kteří přecházejí k pravicové AfD. Ta je protievropská a nyní představuje třetí nejsilnější stranu v parlamentu. Kancléřka přitom tyto voliče chtěla přesvědčit svou novou imigrační politikou, která je pro ně klíčovým tématem. Merkelová se tak sice pokoušela o omezení přílivu uprchlíků (úspěšně) a o urychlení deportací (méně úspěšně). Volby ale ukázaly, že velký efekt nakonec tyto její kroky neměly. Proti AfD tak může použít už jen to, že přitvrdí svůj postoj proti eurozóně a jejím institucím. Tedy proti tomu, co by Francouzi naopak rádi rozvíjeli.

Pokud má být dynamika reforem eurozóny udržena, zbývá jediná cesta: Merkelová se musí zaměřit na to, co Němcům vadí nejvíce a to je další a další poskytování pomoci některým zemím Unie. Z krátkodobých záchranných úvěrů s vysokými sazbami se v případě Řecka postupně staly úvěry dlouhodobé se sazbami mnohem nižšími. Tato země je přitom předlužená a své závazky nikdy plně nesplatí. Předstírat opak znamená pouze posouvat řešení do budoucna. A pravděpodobně to také zvyšuje celkový účet, který daňoví poplatníci v eurozóně zaplatí.

Merkelová může přesvědčit Macrona k reformám, které by i pro euroskeptiky byly dostatečnou zárukou toho, že pomoc již poskytována nebude. Výměnou by Merkelová mohla nabídnout podporu sdílení rizik a společných fiskálních nástrojů. V praxi to znamená, že eurozóna by musela mít program restrukturalizace vládních dluhů, který by byl využíván u zemí, které své závazky nejsou schopny splácet. To by vyžadovalo i snížení bankovních investic do vládních obligací, protože jinak se problémy v oblasti vládního dluhu okamžitě stávají problémem nestability finančního sektoru a následně celé ekonomiky.

Vyřešení problému vysokého vládního zadlužení bez toho, aby byla vyvolána finanční krize, je těžké. Podle Zettelmeyera toho ale lze dosáhnout a přesně tímto směrem by se snahy Merkelové a Macrona měly ubírat.