Tržní ticho před bouří?

V sousední vsi mají ručně psanou kroniku v které jsou popsána i předválečná léta. Kronikář, který psal o létě roku 1939, jej popsal jako výjimečně klidné období. Až podezřele klidné, podobné tichu před bouřkou. Ticho je již řadu měsíců i na finančních trzích – volatilita je výjimečně nízko, index volatility VIX se na podobně nízkých úrovních jako nyní pohyboval v roce 2014 a v roce 2007 (viz následující graf). Což nás může lehce svádět k úvahám o tom, zda také nejde o známku blížící se bouře. Nebo jde naopak o ničím nehrozící klid? Tedy ten typ, který žádný zlom nepřináší a který je tak z historického hlediska většinou naprosto nezajímavý?

Vedle indexu VIX v následujícím grafu vidíme i vývoj globálního indexu politické nejistoty. Jeho název je vypovídající, konkrétně je sestavován na základě indexů významných světových ekonomik, které jsou zase počítány na základě počtu novinových článků, ve kterých se souběžně objevují slova ekonomika, politika a nejistota. Asi to bude mít své mouchy, ale je léto, takže výskyt hmyzu je přirozený. Všímejme si spíše toho, že globální politická nejistota od roku 2015 znatelně roste:

Možná nejdůležitější poselství grafu spočívá v tom, že jasně ukazuje na rozdíl mezi nejistotou a volatilitou. Nejistota může být velmi vysoká a my kvůli tomu můžeme zmateně pobíhat sem a tam (což se podle grafu také většinou děje). Nebo si naopak můžeme v klidu sednout a počkat, jak se to vyvrbí. To je právě současná situace. A jak se to vyvrbí? Pokud dáme stranou labutě jiné, než tradiční bílé barvy, budeme vysokou politickou nejistotu pravděpodobně spojovat zejména s eratickými kroky nového amerického prezidenta a jeho vlády. A k tomu přidejme tradiční zdroje nejistoty jako je Severní Korea, Rusko, Čína, centrální banky, periferie eurozóny...

Nová americká vláda a prezident dokázali v některých oblastech posunout hranice „standardů“ na dosud nevídané úrovně. Stále si ale myslím, že na globální úrovni nenapáchali ani zdaleka tolik škod, kolik s ohledem na jejich počáteční plány mohli. Z velké části možná právě proto jsme nyní v oné kombinaci nízké volatility a vysoké nejistoty – stát se toho může stále výjimečně hodně, ale zatím to jde. Pokud dáme stranou extrémní situace jako je nesplácení amerického vládního dluhu (i o tom byla během volební kampaně v USA řeč), tak největším rizikem pro globální ekonomiku je stále možný růst protekcionismu a obchodní, případně měnové války. Ani zde se naštěstí nenaplňují ty nejčernější scénáře a můžeme doufat, že už se snad ani nenaplní.

V tom doufání nám může pomoci řada racionálních argumentů. Můžeme sice namítnout, že jejich váha v dnešní postfaktické epizodě lidských dějin klesá, ale přece jen bych je neodepisoval. Jedna z čerstvých analýz banky Natixis například v kostce tvrdí, že globální výrobní řetězce jsou dnes už tak propojené, že snahy o nahrazení dovozů domácí výrobou (ať již přes protekcionistická opatření, či měnové války) jsou odsouzeny k neúspěchu. V následující tabulce uvádí banka cenovou elasticitu dovozů vybraných ekonomik a pokud jsou odhady Natixisu správné, platí následující: Vyjma Číny nemá změna ceny dovozů (vyvolaná změnou kurzu, cly, či jiným faktorem) na objem dovozů skutečně v podstatě žádný vliv. Jinak řečeno, do UK, USA, Japonska a EZ se bude dovážet zhruba stále stejně bez ohledu na to, jak se změní ceny dovozů:

Mezinárodní obchod a globalizace jsou v poslední době hodně kritizovány. Možná bychom si tak měli občas připomínat jejich přínosy, mezi které určitě nepatří jen ty čistě ekonomické. Říká se, že kdo si hraje, nezlobí. A podle mne až na výjimky platí i to, že kdo obchoduje, neválčí. Výše uvedená tabulka tak dává naději, že nyní skutečně nejde o ticho před velkou bouří.