Krugman: Skutečný prohřešek Němců a potřebný návrat k jednoduchosti

Když Donald Trump řekl o Němcích, že jsou „hodně, hodně zlí“, vybral si ten nejhorší způsob, jak to demonstrovat. Ano, Němci v USA skutečně prodávají hodně aut. Jenže řada těchto vozů se ve skutečnosti vyrábí ve Spojených státech. A Německo je navíc známo svou schopností vyrábět kvalitní vozy, upozornil Paul Krugman v komentáři pro New York Times. Proč by jich tedy neměli prodávat hodně do zahraničí, když v této oblasti dosáhli konkurenční výhody? ptá se Paul Krugmann.

Trumpova kritika byla tou nejhloupější ze všech možných a navíc živí pocit Němců, že oni dělají vše dobře a zbytek světa je neprávem kritizuje. Pravdou je, že obrovské obchodní přebytky Německa jsou skutečně velkým problémem, ale ten nemá žádnou souvislost s obchodní politikou. Příčina i řešení spočívají v prosté makroekonomii.

Podívejme se krátce do historie, abychom dobře pochopili, k čemu vlastně došlo. Během období, kdy v eurozóně panovalo všeobecné nadšení, proudil velký objem kapitálu do periferie eurozóny. Ta byla totiž považována za bezpečnou destinaci a procházela mírnou inflací. Tamní cenový růst poskytoval německým firmám konkurenční výhodu, aniž by německá ekonomika musela projít deflačními tlaky.

Když došlo ke kolapsu důvěry a příliv kapitálu na periferii se zastavil, mělo Německo vrátit periferii její předchozí „laskavost“ a mělo nastartovat svou vlastní reflaci. Ta by umožnila zvýšit konkurenceschopnost periferie bez toho, aby musela procházet deflací a dluhovými problémy, které ekonomický útlum přináší. Německo ale touto cestou nešlo a namísto toho začalo samo implementovat politiku fiskálního utahování, která nebyla v prostředí nulových sazeb vůbec nutná. Navíc ještě kritizuje ECB, když se snaží zvýšit celkovou inflaci v eurozóně.

Výsledkem toho všeho je, že rozdíl v konkurenceschopnosti, který se po roce 1999 vytvořil mezi Německem na straně jedné a periferií na straně druhé, se doposud v podstatě nezměnil. Z toho pramení pokračující německé přebytky a ekonomické problémy celé eurozóny. Z hlediska Spojených států je ovšem tento mechanismus nevýznamný, protože jde o vnitřní problém Evropy. Dopad na americké obchodní deficity je jen minimální, a pokud Američané kritizují Němce způsobem, jakým to učinil Trump, vše se jen ještě více komplikuje.

Co je jednoduché, funguje nejlépe

Ekonom Noah Smith před několika dny kritizoval používání složitých modelů v ekonomii a namísto toho radil: „Nechme centrální bankéře, aby používali svůj rozum a jednoduché modely.“ Pokud by tomu tak ale bylo, je nutno se ptát, zda má akademický výzkum a i sama profese akademiků v ekonomii ještě vůbec nějakou hodnotu. Podle mého názoru platí, že jednoduché modely si po roce 2008 vedly velmi dobře. A centrální bankéři jako Ben Bernanke, kteří se jimi řídili, dosáhli lepších výsledků než například Trichet, který činil svá rozhodnutí na základě něčeho jiného.

Zdá se mi, že pokud někteří ekonomové pracují převážně se složitými modely, často jim to brání v používání jednoduchých modelů, jako je IS-LM a jeho různé varianty. I zkušenosti po roce 2008 ukazují, že akademický výzkum z předchozích desetiletí omezoval naši schopnost správně reagovat na poslední krizi a její důsledky. Jinak řečeno, pokročili jsme ve složitosti našich modelů a tím jsme ztratili schopnost uvažovat o jednoduchých ekonomických problémech a modelech. Bylo by skutečně přínosné, kdybychom si znovu uvědomili, že jednoduché agregátní modely mohou být opravdu velmi prospěšné.