Vratká rally, improvizující Italové a špatná válka ze špatných důvodů

Jak ukazují poslední data, tlaky na růst mezd v USA sílí (viz následující graf, který porovnává vývoj mezd s inflací). Přirozeně se tak spekuluje, že Fed bude stále více tíhnout k jestřábější politice a nebude moc váhat s několikerým zvýšením sazeb v tomto roce.

K tomu všemu se na FT objevil článek o tom, že někteří zástupci Fedu se s ohledem na sílící trh práce staví i proti fiskální stimulaci. Namísto toho radí zaměřit se na snižování deficitů. Je tedy dost dobře možné, že i kdyby se nové americké vládě skutečně podařilo prosadit stimulační fiskální program (což není ani zdaleka jisté), Fed jej může ve „zaříznout“ o to ostřejším utahováním. Moje skepse ohledně „Trump rally“ tak trvá.


^{Zdroj: Financial Times}

V minulém příspěvku jsem se zaměřil na několik faktorů, které by investoři měli nyní zařadit na své investiční radary (pokud tedy nenakupují akcie pro skutečně dlouhé období). Vedle již diskutovaného trhu s ropou, americké daňové politiky a americké monetární politiky sem podle Natixis patří i situace v italském bankovním sektoru a ekonomice, japonská monetární politika a odliv kapitálu z Číny (spolu s vývojem kurzu renminbi).

Italský nekonečný seriál

Italská ekonomika se točí v těžko rozseknutelném kruhu bankovních problémů, následném poklesu úvěrové nabídky, nízkých investic, nízké produktivity, ekonomického útlumu a ještě horší situace v bankách. Jde přitom samozřejmě o ekonomiku, která dovede hýbat událostmi v celé eurozóně i EU a podle mne právě ona může rozhodnout o osudu měnové unie.

Klíčem pro řešení popsané spirály je přirozeně vyčištění bankovního sektoru a podle některých analýz, které jsem četl, je to z čistě finančního hlediska proveditelné. Mnohem těžší je to ovšem z hlediska politického, protože podle současných pravidel by měly ztráty nést i investoři. Což je ze systematického hlediska jistě správné, ovšem v křehké Evropě by šlo o dost razantní řez, který by trhy poslal ne zrovna vítaným směrem. Takže se možná bude opět improvizovat a konec je otevřený.

Asijský odliv kapitálu

Zmíněná japonská a čínská témata jsou si dosti podobná v tom, že obou zemím hrozí prudký odliv kapitálu směrem k USA, kde se budou pravděpodobně razantněji zvyšovat sazby (viz úvod). Japonská centrální banka BoJ by v takovém případě byla zřejmě nucena kupovat velké objemy domácích vládních dluhopisů, aby eliminovala vliv propadu domácí poptávky (který by tlačil na růst výnosů obligací). Vše by mohlo vyústit ve velký tlak na oslabování jenu. V minulosti byl kurz jenu úzce korelován s japonskými akciovými indexy, ovšem nejsem si jist, zda by tomu tak bylo i nadále (tj. zda by trh i v tomto případě rostl). Popsaný vývoj totiž už trochu zavání tím, že věci nejsou plně pod kontrolou.

Jak jsem zde nedávno psal detailněji, odliv kapitálu je velkým tématem i pro Čínu. Tam se penězům už nelíbí z mnoha strukturálních důvodů a kapitál se v podstatě snaží prchnout, dokud to jde (viz mé předchozí příspěvky). Zde bych o nějaké plné kontrole nad událostmi nehovořil vůbec. Úsměvné je, že nová americká vláda podle všeho stále žije v domnění, že Čína se aktivně snaží svou měnu oslabovat, zatímco ve skutečnosti bojuje s odlivem kapitálu a tlaky na prudší oslabení. Pokud tedy Američané skutečně rozpoutají obchodní válku, bude to chybný krok učiněný na základě naprosto mylné interpretace celé situace.