„Zpomal a prodluž“ z Frankfurtu

„Zpomal a prodluž“ je nový plán ECB. Ta se totiž ve čtvrtek rozhodla prodloužit program ECB za březen 2017, kdy dle původního plánu z minulého roku měl skončit, a to minimálně do prosince 2017. Samozřejmě s otevřenou možností, že ani to nebude ještě definitivní konec.  Naproti tomu – trochu nečekaně - také snížila tempo odkupu dluhopisů o 20 mld. na 60 mld. EUR měsíčně, tj. na úroveň ze začátku března 2016.

Je pravdou, že inflační výhled je o trochu lepší než před devíti měsíci (a snížení tempa tak lze makroekonomicky zdůvodnit), z tiskovky jsem však měl dojem, že zpomalení tempa byl částečně důsledek potřeby trochu ustoupit jestřábům v ECB a také nedostatečnosti aktiv ke koupi.

Této interpretaci nahrává fakt, že Draghi úzkostlivě trval na tom, že se nejedná o žádné postupné snižování tempa k nule („tapering“) po vzoru Fedu, i že ECB zavedla možnost nakupovat dluhopisy s výnosem pod depozitní sazbou (-0,4 %). K tomu došlo ke zkrácení akceptovaných maturit ze dvou let na jeden rok a také samotná prognóza nečeká inflaci na cíli ani v roce 2019. Jinými slovy: nakupovat ano, a dlouho, ale aspoň trochu jinak.  

Ve finále je však motivace celkem nepodstatná: v čistém se prostě jedná o další uvolnění měnových podmínek a přiznání, že jádrová inflace se nevyvíjí tak, jak v minulosti ECB čekala. Naopak podstatné je, jak dlouho ECB ještě bude na trhu přítomna a jaký je dopad na politiku ČNB. Z hlediska výhledu politiky ECB se dle mého situace nemění: jádrová evropská inflace se v prostředí dvouciferné míry nezaměstnanosti a fiskální střídmosti vlád hned tak nezvedne, vnější vlivy, snad kromě amerického (pokud Trump dostane svým slibům), ji také k cíli moc nepomohou. To, že odkupy hned tak neskončí, šlo koneckonců vyčíst mezi řádky z Draghiho slov, že o dřívějším zastavení programu v Radě guvernérů ani nediskutovali a že ECB chce být na trhu „přítomna” dlouho. Prodloužení i za prosinec 2017 je tak dle mého nadále nejpravděpodobnější scénář. Samotná prognóza ECB čeká inflaci pouze na 1,7% v roce 2019, což dle samotného Draghiho nesplňuje definici inflačního cíle ECB („pod ale poblíž 2%).

Z pohledu ČNB je prodloužení trvání a zmírnění podmínek nákupů ze strany ECB faktorem, který mluví proti plánovanému termínu ukončení intervenčního režimu v polovině roku 2017 a který může přinést vyšší intervenční nákupy ČNB během jeho trvání. ECB totiž odstraněním spodní hranice akceptovatelného výnos (-0,4 %) odstranila byť chatrné dno dluhopisového trhu v EMU. Případný růst výnosového diferenciálu tak může zatlačit na korunu. Z  hlediska časování exitu sice ČNB stále může „spoléhat“ na solidní ekonomiku a doufat, že vyšší mzdy nakonec přinesou vyšší inflaci, velmi uvolněná měnová politika ECB však znovu zvyšuje riziko proti-inflačního vývoje koruny po exitu.  Na mém přesvědčení, že kompletní exit z intervenčního režimu ČNB je otázkou až roku 2018, se tak nadále nic nemění – ČNB dle mého názoru brzy „využije“ ECB k formálnímu odsunu očekávaného termínu ukončení.