Víkendář - Jak se připravit na nevyhnutelný kolaps Severní Koreje

Podvýživa obyvatel Severní Koreje je tak velká, že jejich výška je na první pohled nižší než u lidí z Koreje Jižní. V Severní Koreji existují gulagy, které jsou tak velké, že je možné je pozorovat z vesmíru. A ti, kteří pobyt v nich přežili, hovoří o tom, že jejich obyvatele zabíjí hlad. Ve zprávě OSN z roku 2014 se tvrdí, že příčinou řady zločinů proti lidskosti je státní politika Kim Čong-una. Ta zahrnuje vraždy, otrokářství, mučení, věznění nevinných, znásilňování, nucené potraty, sexuální násilí, politickou perzekuci, nucené přesuny populace a záměrně vyvolané hladomory.

Pokud se některá vláda podobných zločinů dopustí, ztrácí obvykle svou legitimitu a někdy i suverenitu. Přesto většina odborníků na mezinárodní bezpečnost tvrdí, že kolaps politického režimu v Severní Koreji by způsobil kalamitu. Důvod je jednoduchý, jsou jím jaderné zbraně a jaderný materiál. Zpráva z Johns Hopkins University tvrdí, že Severní Korea disponuje 10 – 16 jadernými zbraněmi a v roce 2020 by jich měla vlastnit 20 – 100. K tomu je nutno přidat obohacené jaderné palivo. Pokud by to vše mělo být po kolapsu Kimova režimu zabezpečeno, šlo by o extrémně obtížný úkol. Americký generál Raymond Thomas hovoří dokonce o tom, že kolaps severokorejského režimu by byl tím nejhorším scénářem. Svět by pak musel řešit jaderný problém obrovského rozsahu.

Tento problém tak znamená, že jaderné zbraně jsou vlastně pojištěním Kimovy rodiny. Už od vlády amerického prezidenta Clintona je mezinárodní komunita včetně Američanů ochotna tolerovat severokorejský režim výměnou za sliby (i když nakonec vždy poručené), které se týkaly jaderných reaktorů a obohacování paliva. Spojené státy sice vůči Severní Koreji uplatňují sankce, ovšem jejich hlavním cílem je zachování režimu. John Kerry tento přístup shrnul po pátém jaderném pokusu provedeném Severní Koreou následovně: „Učinili jsme opakované pokusy o dohodu s diktátorem Severní Koreje. Dali jsme jasně najevo, že jsme ochotni hovořit o míru, potravinové pomoci, normalizaci vztahů a paktu o neútočení. Bylo toho hodně a šlo jen o to, aby byl ochoten sednout si s námi k jednomu stolu a hovořil o své zodpovědnosti k celému světu a odzbrojení.“

Problém spočívá v tom, že tento přístup je značně nevyvážený. Kimovi stačí, aby dal najevo ochotu k rozhovorům, a celý svět jej zahrne pomocí. Daleko lepším diplomatickým tahem je tlačit na Čínu a Jižní Koreu, aby se připravovaly na den, kdy režim v Severní Koreji padne. Američané nyní s Čínou nemají v tomto ohledu žádné otevřené komunikační kanály. Čínu a Severní Koreu navíc spojuje ideologické pouto, protože jde o dva z posledních pěti komunistických států. Severní Korea ale představuje časovanou bombu i pro Čínu. Peking se obává uprchlíků, kteří by do Číny ze Severní Koreje proudili. A severokorejské jaderné zbraně by se v případě kolapsu tamního režimu staly nebezpečím nejen pro americké spojence v regionu, ale také pro Čínu.

Spojené státy ani sousedi Severní Koreje nemohou a ani by neměli dělat kroky, které by vedly ke svržení Kimova režimu. Revoluční změny ve společnosti je těžké predikovat. Přesvědčování lidí o tom, že by měli přestat poslouchat jejich utlačovatele, by navíc nemělo přicházet od jiných vlád. Je však jasné, že tyranie v Severní Koreji tu nebude navždy. Osvobození Severokorejců by ale nemělo zároveň otevřít jadernou Pandořinu skříňku.

Autorem je Eli Lake.

Zdroj: Bloomberg