Výzkum a vývoj v EU

Měsíčník EU aktualit vydávaný společností Česká spořitelna se v aktuálním vydání věnuje v hlavním tématu věnuje Výzkumu a vývoji v EU. Se svolením vydavatele text přebíráme.

Konkurenceschopnost Evropské unie stojí na schopnosti vytvářet nové technologie a využívat je k vytváření nových produktů a inovativních řešení. Jedině tak jsme schopni úspěšně konkurovat levnějším částem světa. K tomu ale nestačí základní výzkum – provádět výzkum a vývoj (VaV) musí především firmy samotné. Proto se podívejme, jak k podnikovému VaV přistupují v jednotlivých zemích EU.

Již v roce 1912 napsal Josef A. Schumpeter, nejznámější ekonom narozený na českém území, svou knihu Teorie ekonomického vývoje, ve které za jediný zdroj ekonomického růstu označil podnikatele, kteří se skrze svou inovační aktivitu snaží být lepší než jejich konkurenti. Ve své pozdější práci si pak uvědomil centrální roli firemního výzkumu a vývoje (VaV) –firmy se neustále snaží vyvíjet lepší a sofistikovanější produkty, které lépe odpovídají potřebám a požadavkům spotřebitelů. A právě výdaje firem na výzkum a vývoj v Evropské unii jsou tématem květnového Měsíčníku EU aktualit.

Výdaje na výzkum a vývoj se v rámci jednotlivých členských států Evropské unie dramaticky liší a velmi korelují s ekonomickou vyspělostí daných zemí. Ve vysokopříjmových ekonomikách na západě a severu Evropy se daří financovat kvalitní výzkum a vývoj nejen u nich doma, ale skrze zahraniční investice také v jiných zemích. Na druhou stranu ve státech, kde se nedař financovat inovativní výzkum, se mnohdy objevují významné makroekonomické nestability a životní úroveň v těchto zemích není příliš vysoká. Určitě se nedá říct, že pouhé zvýšení prostředků na výzkum a vývoj způsobí významné změny v životních úrovních. Že dlouhodobá a systematická práce na efektivním výzkumu vede k hospodářským zázrakům, ukazuje i Inovační barometr ECB, který pravidelně publikujeme. Investice do výzkumu a vývoje jsou pro ekonomický rozvoj podmínkou nutnou, nikoliv dostačující – existuje mnoho

faktorů, které nejsou tolik závislé na financích, ale v konečném důsledku mohou rozvoj významně omezit nebo dokonce zastavit. Pro úspěšnou ekonomiku hraje klíčovou roli interakce – výzkum nesmí probíhat pouze ve slonovinových věžích univerzit a institucí provádějící základní výzkum, ale klíčová

role je také práce na konkrétních inovacích v rámci výzkumu aplikovaného. Hlavní roli ve zlepšování konkurenceschopnosti hrají bezesporu firmy. V zemích s tím nejlepším inovačním systémem existuje úzké

propojení mezi různými sektory výzkumu i dalšími významným hráči. Klíčový důraz je kladen na management výzkumu –ten vyvažuje zájmy mezi svobodným základním výzkumem a svázanějším aplikovaným a snaží se hledat ty příklady „kvalitního“ výzkumu a ty propagovat na úkor výzkumu „méně kvalitního“.

Ve výzkumu a vývoji historicky hraje velmi důležitou roli veřejný sektor – vedle toho, že podstatnou část výzkumu provádí sám například v české Akademii věd, je aktivním hráčem i v podnikovém sektoru. V rámci podpory výzkumu ovlivňuje, co budou firmy zkoumat a zároveň se institucionálním nastavením může snažit firmy motivovat. Státu ale nestačí rozdat peníze a doufat, že se „něco objeví“. Zodpovědní lidé musí pečlivě studovat potenciál místní ekonomiky a hledat konkurenční výhodu, která by v budoucn mohla zlepšit regionální prosperitu. Proto vrcholní představitelé EU vyžadují tzv. strategii Regionální inteligentní specializace – každý region musí znát své slabé i silné stránky a podle toho může aktivně vstupovat do místního výzkumu a vývoje ve firmách.

V roce 2014 šlo v Evropské unii na výzkum téměř 300 miliard EUR, tedy částka přesahující HDP Finska či Dánska. V průměru se vydalo přibližně 560 EUR na obyvatele, z čehož 60 % šlo na podnikové výdaje.

Celkově na výzkum a vývoj padla 2 % Evropského HDP. Podniky výzkum nejen provádějí, ale ve velké míře ho také financují – v průměru 55 % všech zdrojů alokovaných na Vav EU financovaly podniky. Podniky financují především svůj vlastní výzkum (na financování podnikového výzkumu s podílí více než z 80 %), ale v určité míře financují i výzkum na univerzitách a můžou se účastnit i výzkumu ve veřejném sektoru. Celkový objem prostředků vstupujících do výzkumu a vývoje dlouhodobě roste a to jak v absolutní výši, tak i v relaci vůči ostatním sektorům ekonomiky. Zatímco v roce 2005 představovaly podnikové výdaje na VaV přibližně 1,1 % HDP, v roce 2014 to již dosáhlo 1,3 % HDP – nárůst o 0,2 p.b. za 10 let není dramatický, ale neustal ani s příchodem finanční krize.

Mezi státy však existuje značná heterogenita. Zatímco ve¨Finsku, Švédsku a v Rakousku výdaje na výzkum a vývoj v podnicích přesahují 2 % HDP, na Kypru, v Litvě či v Lotyšsku je podnikový výzkum prakticky zanedbatelný (méně než 0,4 %).

Obecně ale platí, že čím konkurenceschopnější ekonomika je, tím více prostředků na výzkum a vývoj vydávají podniky. Ve Švédsku, Finsku i Německu firmy výzkum a vývoj financují téměř z více než 60 %.

Ve východoevropských zemích se tento podíl pohybuje pod 40 %, při výrazně nižším základu. V přepočtu dle parity kupní síly jsou absolutní podnikové výdaje na VaV více než 10x větší ve Švédsku, než v Řecku či v Bulharsku.

Zahraniční zdroje

V EU se liší nejen výdaje na VaV – ale také cenová hladina, náklady práce a další faktory, které motivují západní firmy dělat výzkum mimo svou domácí ekonomiku. Kromě toho regionální politika Evropské unie přerozděluje značné množství prostředků ze západních zemí do těch chudších a jedním z důležitých kanálů jsou také prostředky na výzkum a vývoj z dotací.

Chudším zemím tento vývoj může pomáhat – pokud vytvoří dostatečně atraktivní prostředí pro konkurenceschopný výzkum, tak zahraniční firmy budou mít zájem investovat (a již investují) do místního výzkumu a vývoje. To ale nefunguje automaticky – k úspěšnému zapojení země do mezinárodního výzkumu je nutné, aby v zemi existoval kvalitní vzdělávací systém, který vychovává odborníky, kteří jsou schopní konkurovat odborníkům z bohatších ekonomik.

Dále je ale nutné budovat výzkumnou infrastrukturu – vědci musí mít k dispozici přístroje a laboratoře nutné k efektivnímu provádění výzkumu. Nutnou podmínkou je také schopnost přilákat a udržet si vysoce kvalitní odborníky. Proto je nutné je motivovat nejen finančně, ale také náplní práce – výzkum musí být relevantní, ambiciózní a souměřitelný se světovou špičkou. Při splnění těchto podmínek se dá očekávat výrazný příliv výzkumných investic ze zahraničí.

V rámci EU se zdroje ze zahraničí významně liší – zatímco v Německu tvoří pouhých 5 % z celkových výdajů na VaV, v Lotyšsku představují téměř 50 %. V rámci podnikových výdajů je podíl obvykle mírně vyšší, ale srovnatelný

Struktura nákladů

Ze svých výdajů na VaV musí podniky zaplatit pracovníky, ale i další výdaje – běžné operační výdaje na údržbu i investice do nových projektů, pozemků, budov, zařízení či laboratoří.

V rámci EU se struktura výdajů dramaticky liší – zatímco v Nizozemsku a v Německu výrazně převažují personální náklady, například v Bulharsku z velmi malého rozpočtu na podnikový výzkum tvoří více než 50 % operační výdaje. Klíčovým faktorem pro to aby ekonomika dané země mohla ve výzkumu uspět je ochota i schopnost zaplatit ty nejlepší odborníky, kteří jsou k dispozici, a dát jim nejlepší podmínky pro originální a relevantní výzkum. Země, které mají dost prostředků na zaplacení kvalitních objevů výzkumníků, výrazně zvyšují své šance na úspěch v budoucnosti. Země, které se o to nesnaží, tímto svůj potenciál podkopávají a vystavují se tak rizikům v budoucnosti. Dostatečně vyspělá úroveň

vědeckého výzkumu je tak jednou z cest, jak alespoň zpomalit odliv mozků.

Podpora výzkumu

Stát se snaží firmy motivovat, aby se výzkumu a vývoji věnovaly. Jednou z forem pomoci je tzv. přímá podpora – dotace na konkrétní projekty, které v kontextu Česka rozděluje například Technologická agentura ČR. Aby byly dotace efektivní, je třeba si dávat pozor na tzv. substituční efekt – stát musí hlídat, jestli firmy skutečně utrácejí peníze na výzkum, který by nezvládly financovat ze svých vlastních zdrojů či zda kvůli získání dotace neomezují jiné výzkumné projekty, na které dotaci nedostaly.

V mnoha zemích ale vedle přímých dotací existují také nepřímé pobídky – zejména v podobě odpočtu z daní. Data ale neukazují silný vztah mezi podporou vědy a výzkumu a firemními výdaji. Například ve Slovinsku či v Belgii je vysoká jak podpora, tak podnikové výdaje na vědu a výzkum. Naopak například v Německu či ve Finsku je podpora velmi nízká. Zatímco v Německu vůbec neexistuje nepřímá podpora v podobě odpisu daní při investování do výzkumu a vývoje, v Nizozemsku je role přímé podpory minimální.

Podnikový VaV v ČR

Česká republika má díky své historické tradici i poloze v srdci Evropské unie předpoklady i příležitost dostat se na špičku výzkumu a vývoje – český vzdělávací systém produkuje konkurenceschopné absolventy a i výsledky české vědy jsou v některých technických oborech přinejmenším srovnatelné se západem Evropy (viz studie IDEA). A zdá se, že se české firmy poměrně úspěšně snaží této pozice využívat – podnikové výdaje na VaV se od roku 2005 více než zdvojnásobily. Částečně se tento vývoj dá vysvětlit všeobecným nárůstem ekonomické aktivity, podnikový výzkum se ale zvedá i relativně. Zatímco v roce 2005 podnikový výzkum představoval 0,7 % HDP, v roce 2014 již přesahoval 1,1 %. Podnikový výzkum dlouhodobě představuje přibližně 55 – 60 % z celkových výdajů na výzkum a vývoj. 85 % ze zdrojů na podnikatelský VaV pochází přímo z podnikatelských zdrojů, 10 % je hrazeno z domácích veřejných zdrojů a 5 % pochází z veřejných zahraničních zdrojů (tedy zejména fondů EU).

Závislost výzkumu v ČR na dotacích EU tedy není příliš vysoká. Jako malá otevřená ekonomika je ČR značně závislá na zahraničních investorech a platí to i ve výzkumu a vývoji. Podle údajů Komise představují zahraniční zdroje přes 30 % podnikových výdajů na VaV. Více než polovina celkových

podnikových výdajů na VaV se provádí ve firmách se soukromým zahraničním vlastníkem. V podnicích s domácím vlastníkem se pak realizuje 38 % investic do VaV Prospěšnost zahraničních vlastníků pro českou ekonomiku dobře ilustruje i fakt, že na celkovém nárůstu výdajů na VaV se ze dvou třetin podílely právě zahraničně vlastněné firmy.

ČR je tradičně průmyslovou zemí a tomu odpovídá i struktura podnikových výdajů do VaV – vedle kategorie vědeckých aktivit, která sdružuje soukromé firmy živící se přímo vědeckou prací (ať už v oblasti biotechnologií či ekonomického výzkumu) se nejvíce prostředků do VaV investuje v sektoru automotive.

Velké prostředky do VaV investují také firmy z oblasti Informací a komunikací, zejména softwarové firmy. A pozadu rozhodně nezůstávají ani strojařské firmy. Dobrou zprávou je, že podnikový výzkum není koncentrovaný na jednom místě a probíhá prakticky po celé ČR. Nejrozvinutější je Praha, těsně následovaná Středními Čechami. S mírným odstupem následuje region Jižní Morava, kde se úspěšně daří skloubit akademický výzkum s regionální politikou a inovacemi v technologických firmách. Regionům Středních a Jižních Čech se podařilo od roku 2005 zvýšit podnikové investice do VaV o více než 75%.

Dva regiony jsou ale výrazně pozadu – v Moravskoslezském regionu firmy za VaV utratí polovinu průměru ČR, a to i přesto, že se jedná o region s významnou průmyslovou tradicí, třemi veřejnými vysokými školami a pobočkou jedné z největších automobilek na světě. Ještě hůře je na tom region Severozápad, kde jsou investice do VaV v porovnání se zbytkem republiky kriticky nízké (přibližně 20 % celorepublikového průměru). Úzká propojenost mezi dlouhodobou makroekonomickou stabilitou a firemními výdaji do výzkumu a vývoje pro tyto regiony zvedá varovný prst.