Babiš: Rozpouštění státních rezerv se nekoná

Rád bych uvedl na pravou míru některé informace z článku o řízení státního dluhu (viz Ekonom č. 9/2016, Snížení dluhu není jen Babišova zásluha). Čas od času se dočítám o „rozpuštěných Kalouskových miliardách“ či „účetních tricích s likviditou“.

Autorem mýtu o snižování strategických rezerv Andrejem Babišem je Miroslav Kalousek, ale tuto hloupost čas od času zopakují i seriózní média či analytici, tak jako v případě zmíněného článku. Jak to tedy s rezervami, dluhem a likviditou ve skutečnosti je?

Nejprve si musíme udělat pořádek v pojmech. Hovoříme-li o rezervách, zdravý rozum velí představit si naspořené peníze, ať už pod polštářem nebo v bance. Zkrátka pojistku na horší časy. Miroslav Kalousek a zastánci jeho teorie vnímají rezervy jinak. Za rezervy považují peníze, které si půjčí, aniž by je momentálně potřebovali.

Pokud potřebují 500 korun, půjčí si rovnou 1000 korun. A hned tím podle nich vzniká rezerva 500 korun. A jak se z této rezervy stane „strategická rezerva“? Jednoduše.

Stačí říct, že za rok za dva už tak dobrý úrok určitě nedostanete, proto je výhodnější půjčovat si dnes a do zásoby, a hotovo. Nic naplat, že o rekordně levném půjčování se v médiích hovoří snad od roku 2013 a od té doby úrokové sazby stále klesají.

Já vnímám rezervu jako peněžní prostředky, které má stát k dispozici, může s nimi nakládat, platit z nich důchody, platy učitelů, faktury za státní zakázky a s nimiž jsou úrokové náklady spojeny, pokud možno, co nejméně. Je to takzvaná volná likvidita státu.

Skládá se především z peněz vybraných na daních, z peněz na našich účtech v ČNB a z peněz, které jsme se rozhodli si půjčit. Celková volná likvidita státu se pohybuje na srovnatelné úrovni jako v dobách exministra Kalouska. O žádném rozpouštění rezerv tedy nemůže být řeč. Peníze, které jsme si museli půjčovat, byly pouze nahrazeny penězi, které stát fakticky měl, ale které nemohl a neuměl používat.

Ministerstvo financí pod mým vedením totiž před vytvářením a kumulováním rezerv peněžních prostředků (zejména jsou-li spojeny s úrokovými výdaji) dává přednost aktivnímu zapojování maxima volných prostředků státu do centrálního systému řízení likvidity.

To znamená, abychom si jako stát půjčovali jen v nezbytných případech a aby prostředky, které máme na svých účtech uloženy, takzvaně nespaly, zatímco stát si půjčuje další. Proto jsem od počátku usiloval o aktivní zapojení maxima volných zdrojů státu, které, přestože se jedná o veřejné prostředky, stály zcela mimo centrální systém řízení likvidity. Právě zapojení těchto peněz nám umožnilo přestat udržovat a kumulovat drahé „rezervy“ (lépe řečeno dluhy do zásoby) z roku 2012.

Na závěr mi dovolte pár čísel. Pokud by ministerstvo financí v letech 2013 až 2015 pokračovalo v Kalouskově praxi a prodávalo státní dluhopisy do zásoby, jak opakovaně vybízeli někteří analytici s očekáváním jistého brzkého růstu výnosů státních dluhopisů, které však ve skutečnosti neustále klesaly, kromě výrazného zvýšení státního dluhu by došlo i k podstatnému navýšení výdajů státního rozpočtu. Pokud by v těchto letech navyšovalo ministerstvo financí rezervy ročně o 70 miliard korun při současném pokrytí schodku státního rozpočtu vydáváním dluhopisů – přesně tak, jak bylo učiněno například v roce 2012 – oproti skutečnosti by na konci roku 2015 byl státní dluh vyšší o celých 445,5 miliardy korun. A jen na úrocích za tyto „rezervy“ bychom zaplatili cca o 13,5 miliardy korun více.

My jsme se rozhodli jít jinou cestou. Proto jsme také od roku 2014 na úrokových výdajích za státní dluh uspořili bezmála 8 miliard korun a státní dluh snížili o 10,4 miliardy korun.

Žádné rozpouštění státních rezerv se přitom rozhodně nekoná. To jsou jednoznačné důkazy toho, že snížení dluhu je skutečně výsledkem naší hospodárnosti, a nikoliv politiky minulých vlád. Jsem přesvědčen, že v letech 2016 a 2017 všem našim kritikům jen potvrdíme, že je ministerstvo financí pod mým vedením opravdu dobrým hospodářem.

Andrej Babiš,
ministr financí