Tři rady k chronicky nemocnému rozpočtu

  V parlamentu je návrh rozpočtu na rok 2016  - a jak jinak než s deficitem (70 mld.). Vzhledem k faktu, že ekonomika letos vzroste o víc než 4% a v příštím roce lze reálně čekat tempo poloviční, je to návrh vpravdě neutišený. Protože ministr financí nejspíš slib dostat do státní kapsy aspoň část z 200 mld., o které nás dle jeho slov připravují neplatiči a korupčníci, do voleb nesplní, dovolím si po letmém studiu návrhu rozpočtu navrhnout tři výdajové oblasti, jejichž úpravy by rozpočet lehce dostaly blíž stavu vyrovnanosti.  

Zaprvé, více než 36 mld. dotací Státnímu zemědělskému intervenčnímu fondu je vzhledem k tomu, že hospodaříme s vysokým deficitem, vpravdě vysoká cena za „českost“ potravin a iluzorní potravinou soběstačnost.

Zadruhé, po růstu v letošním roce zavání v prostředí nulové inflace plán opětovného růstu platů zaměstnanců ve veřejném sektoru pro rok 2016 o tři procenta mnohem více předčasným začátkem předvolební kampaně než snahou o udržení reálné koupěschopnosti zaměstnanců veřejného sektoru.

Zatřetí, 30 mld. korun, kterými držíme (správně: vydržujeme) rodiče na jedné z nejdelších rodičovských dovolených v rámci OECD, navíc placené bez ohledu na příjem rodiny, také nepokládám za optimální investici z vypůjčených peněz.  Krom toho, že si zde stát ve většině případů kupuje něco, co by měl i tak (málokoho k pořízení si potomka motivuje několik tisíc korun rodičovského příspěvku pobíraného 2 či 3 roky), imperativem hospodářské politiky by v dnešní technologicky překotné době mělo být rychlejší znovuzařazení do pracovního procesu.