Vzpomínáte? Tohle byly nejzuřivější bitvy o rozpočet

Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky má sice prázdniny, ale kvapem se blíží doba, kdy vedle elektronické evidence tržeb bude projednávat také návrh zákona o státním rozpočtu na rok 2016.

Při této příležitosti, a než bude k dispozici nějaký relevantní návrh rozpočtu, vám přinášíme přehled o tom, jak se přijímaly státní rozpočty v novodobé historii České republiky.

Původně jsme se domnívali, že zprostředkujeme celou řadu urputných rozpočtových bitev, ale až na pár výjimek byl proces schvalování státního rozpočtu v posledních 22 letech v zásadě jedna velká nuda. První česká vláda, složená ze tří středopravicových stran ODS, ODA a KDU-ČSL neměla se schvalováním státních rozpočtů žádný problém. Jednalo se o vládu většinovou, která měla jasně vytyčený reformní kurz a tomu přizpůsobovala své možnosti v rámci hospodářské politiky ovlivnit hospodářský vývoj země. Opírala se o 105 poslanců ze 200. Státní rozpočty byly tehdy koncipovány jako přebytkové, a to z toho důvodu, aby tlumily agregátní poptávku a tím inflační tlaky, které v ekonomice přetrvávaly díky dlouhodobé ekonomické nerovnováze, zděděné z doby reálného socialismu.

Zádrhel přišel až v roce 1996, kdy se konaly řádné parlamentní volby. V nich tehdejší vládní koalice získala pouze 99 mandátů a nebyla schopna vytvořit většinovou vládu. Ve volbách sice zvítězila ODS v čele s Václavem Klausem, ale zároveň také velmi uspěla Sociální demokracie, kterou dovedl Miloš Zeman k zisku 61 poslaneckých mandátů. ČSSD se stala druhou nejsilnější politickou stranou v zemi. Vláda nakonec důvěru získala. Při hlasování totiž poslanci ČSSD opustili jednací sál výměnou za to, že Miloš Zeman bude zvolen předsedou Poslanecké sněmovny.

I když vláda dostala od poslanců mandát k vládnutí, dalo se tušit, že ty největší problémy přijdou, až když se bude hlasovat o státním rozpočtu. Bylo jasné, že sociální demokraté vládní návrh nebudou ochotni podpořit, protože mají přirozeně jinou představu o fiskální politice, než vláda, která klade důraz na konzervativní hospodářskou politiku. Vládní návrh státního rozpočtu na rok 1997 podpořil sociálně demokratický poslanec Jozef Wagner, který se již předtím vymezoval vůči politickému stylu Miloše Zemana, spolu se svým stranickým kolegou Tomášem Teplíkem. Oba byli posléze z ČSSD vyloučeni. Tomáš Teplík poté vstoupil do ODS.

Vláda, balancující na hraně mezi sněmovní většinou a menšinou se však dostala do problémů ještě dvakrát. Na jaře roku 1997 se již naplno projevily dopady restriktivní politiky České národní banky a vláda musela přijímat nepopulární opatření ke stabilizaci státního rozpočtu. Došlo také k obměně několika ministrů. Nová vláda opět získala důvěru a opět díky poslanci Wagnerovi. Ten na oplátku dostal do Václava Klause slib, že s ním budou konzultovány kroky při privatizaci bank. Vláda Václava Klause však přežila pouze do podzimu téhož roku, kdy jí definitivně zlomily vaz nejasnosti kolem sponzorů Občanské demokratické strany. Parlament se dohodl na tom, že na jaře roku 1998 se budou konat předčasné parlamentní volby a k nim zemi dovede přechodná úřednická vláda, v čele s někdejším guvernérem ČNB Josefem Tošovským.

Předčasné volby se konaly 19. června 1998. Zvítězila v nich ČSSD před druhou ODS, která po skandálech se svým financováním povstala doslova jako Fénix z popela. Ani jedna z vítězných stran však nebyla schopna vytvořit většinovou koalici, a tak došlo 9. července k podpisu tak zvané opoziční smlouvy. Ta sociálním demokratům garantovala, že bude moci sestavit jednobarevnou menšinovou vládu, tolerovanou ODS. Při hlasování o důvěře vládě Miloše Zemana se tak fakticky opakovala situace z roku 1996, pouze v opačném gardu. Opoziční smlouva však negarantovala menšinové Zemanově vládě, že ODS podpoří vládní návrh státního rozpočtu. Hlasy pro rozpočet tak musela ČSSD hledat napříč poslaneckými kluby.

A situace kolem rozpočtu na rok 1999 se začínala komplikovat. 14. října poslanci nepustili do druhého čtení první vládní návrh. Reálně tak hrozilo rozpočtové provizorium. 25. listopadu poslanci odhlasovali, že druhé čtení návrhu státního rozpočtu se bude konat 12. ledna 1999 a třetí čtení 48 hodin po skončení čtení druhého. Návrh státního rozpočtu získal 113 hlasů v Poslanecké sněmovně a kromě poslanců za ČSSD pro něj hlasovali také 23 poslanců z KSČM a 17 z KDU-ČSL. Česká republika tak poprvé v historii hospodařila v rozpočtovém provizoriu, byť trvalo zhruba dva týdny. V dalších letech trvání opoziční smlouvy již musela sociálním demokratům s prosazením státního rozpočtu pomoci i samotná ODS.

Další problémy se schvalováním státního rozpočtu se daly očekávat po sněmovních volbách v roce 2006, které dopadly historickou remízou. Žádná z dominantních politických stran nebyla schopna sestavit většinovou vládu. Rozpočet na rok 2007 ještě připravila Paroubkova odstupující vláda, nicméně nakonec to byla první vláda Mirka Topolánka (jednobarevná menšinová), které se podařilo státní rozpočet Poslaneckou sněmovnou protlačit. Stalo se tak před koncem roku 2006 a Topolánkova vláda byla již v demisi poté, co 3. října nezískala důvěru.

Druhá Topolánkova vláda byla již vládou koaliční, přesto nevládla sněmovní většinou. Existenci jí umožnili dva poslanci z řad ČSSD, kteří před hlasováním o důvěře vládě opustili jednací sál. Rozpočet na rok 2008 se rovněž opíral o hlasy dvou sociálně demokratických přeběhlíků. Při hlasování o rozpočtu na rok 2009 se situace víceméně opakovala, pouze s tou výjimkou, že počet sociálně demokratických přeběhlíků se zvýšil na čtyři. Zdálo se, že druhá Topolánkova vláda pohodlně dovládne do dalších řádných voleb v roce 2010, neboť klíčový zákon o státním rozpočtu byl opakovaně schvalován, ačkoli se vláda neopírala v Poslanecké sněmovně o jasnou většinu. Vládě byla nakonec vyslovena nedůvěra v průběhu českého předsednictví Evropské unii v první polovině roku 2009, a to za přispění některých poslanců z řad vládní koalice. Do voleb v roce 2010 tak dovládla další úřednická vláda, tentokrát v čele s Janem Fischerem.

Sněmovní volby na jaře 2010 umožnily sestavit po poměrně dlouhé době většinovou vládu. Ta v zásadě neměla žádné problémy s prosazováním státních rozpočtů. Nakonec však ani tato vláda nezakončila svůj mandát v řádném termínu. Od podzimních předčasných voleb zde máme jinou většinovou vládu, která se zatím při rozpočtovém procesu nezadrhla. Letošní rok však může být výjimkou. Současná vláda v současné době již nepůsobí tak kompaktně jako v loňském roce. A jak již prezident Zeman vtipně poznamenal, „Hlavní a skutečný spor uvnitř koalice nastane až při projednávání státního rozpočtu.„