Euro – nástroj koloniální vlády Německa nad částí Evropy

Při diskusích o řešení dlouholeté krize v Řecku se často zmiňuje možnost návratu Řecka k vlastní měně a úplné nebo částečné ukončení používání eura. Zároveň se přitom dodává, že to ani eurozóna ani Řecko nechtějí. Podle toho se však i jeví, jako by členství Řecka v eurozóně byla věc výhodná pro obě strany, jak pro Řecko, tak pro zbývající členy eurozóny. Je tomu však skutečně tak?

Hospodářství států eurozóny se nevyvíjí rovnoměrně, nevyvíjelo se rovnoměrně před jejím vznikem, nevyvíjelo se rovnoměrněji po zavedení eura a nevyvíjí se rovnoměrně ani dnes. Jednotlivé státy mají rozdílná tempa růstu či poklesu ekonomiky, která jsou sice na sobě vzájemně závislá, ale mezi sebou se často velmi liší. Nejsilnější země eurozóny Německo má HDP podle parity kupní síly přibližně 10% nad průměrem eurozóny, druhá Francie je průměrná, třetí Itálie je přibližně 10% pod průměrem a Řecko 20% pod průměrem.

Evropská Unie postupně odstraňuje bariéry, které vytvoření fungující měnové unie zjevně brání nebo bránily. Od doby před téměř osmi lety, kdy jsem toto veřejně hodnotil v článku Zastavme měnovou reformu se mnohé pozitivně zlepšilo. Bohužel však zatím nedošlo k prozření, že hospodářské, jazykové a kulturní odlišnosti, či případně též teritoriální odloučenost některé země, mohou vést k nutnosti dočasně či trvale využívání společné měny opustit.

U malých zemí jako Kypr a pobaltské země neexistence mechanizmu opuštění eurozóny vážný problém nečiní, protože tyto země byly zvyklé žít po staletí pod cizí nadvládou, takže se dokáží přizpůsobit „požadavkům doby“. Do této kategorie zemí možná patří též Slovinsko, Irsko a Portugalsko a v případě nouze asi i Slovensko a Finsko, pokud budeme hodnotit relevantní země eurozóny. I Česká republika a z eurozóny ještě Rakousko by se patrně „v případě potřeby“ přizpůsobily.

Avšak u velkých či větších zemí odmítajících žít pod cizí nadvládou není jakékoliv větší přizpůsobování se vnějšímu tlaku očekávatelné a lze od nich spíše očekávat rituální sebevraždu, kterou nyní předvádí Řecko. Takovými státy jsou kromě Řecka nepochybně Itálie a Francie, ale bylo by jimi i Německo, pokud by se samotné dostalo do potíží, a ze zemí zatím mimo eurozónu potom Polsko a Maďarsko. Velká Británie je naštěstí na té úrovni, že míru vlastní nepřizpůsobivosti zná a je schopna ji správně vyhodnotit s ohledem na možné přijetí eura, takže se do podobných dobrodružství ani nepouští.

Rozdílnost vývoje ekonomik jednotlivých států eurozóny vede k potřebě, aby v daný čas měly některé z nich přehozeno na jiný rychlostní stupeň, než vyhovuje průměru eurozóny, pokud použijeme cyklistickou terminologii. Ale ono to v měnové unii bohužel nelze, směnné kurzy jsou fixovány a úrokové rozdíly smazány. Takže si státy pomáhají rozpočtovými deficity, které však bohužel v očekávání příštích voleb stále jen rostou a inflace či devalvace měny je jako dříve nesnižuje.

Uvedené si však státy, které nejsou zvyklé na cizí kuratelu, měly stejně jako Velká Británie uvědomit dříve, než ze státních závazků ve vlastní měně dobrovolně a s pocitem vítězství udělaly přijetím eura závazky v cizí měně. Tím se dostaly do područí největšího věřitele, Německa, které je nyní umocněno ještě tím, že ekonomika Německa se vyvíjí dlouhodobě nadprůměrně.

Výsledkem je, že se velcí dlužníci v době, kdy by potřebovali mít zařazen nižší rychlostní stupeň, průměru rychleji vzdalují, než kdyby na stroji své ekonomiky měli přehazovačku. A v okamžiku, kdy by mohli jet na vyšší rychlostní stupeň, tento vyšší stupeň nezařazují, ale situaci využívají k přehnanému zvýšení platů, důchodů, cen nemovitostí či jinému „projedení“ zdrojů, k čemuž je nyní nutno připojit i ohromnou povinnost splácet staré dluhy. K uvedenému mimochodem může docházet i při existenci vlastní měny, když centrální banka moudře měnu zafixuje z jedné strany a zdroje se nezačnou projídat zvýšením platů, jak si naplánovala, ale převážně jiným způsobem. 

V nejlepším zájmu Řecka je proto nyní zbankrotovat, vrátit se k vlastní měně a vynutit si tím odpis nikoliv nic neřešících 30%, ale 70 – 90% svých dluhů. Toto řešení je zároveň proti zájmu zbytku eurozóny a zejména Německa, protože tím ztratí kromě velké části svých pohledávek i jednu z „kolonií“, do které se mu snadno vyváží a které se díky měnové unii neustále hospodářsky vzdaluje.