Systém zombií aneb Vykolejený kapitalismus

Šest let po katastrofě způsobené pádem Lehman Brothers trpí rozvinutý svět japonským syndromem. Růst je minimální, ve vzduchu visí další burzovní krach a nůžky mezi bohatými a chudými se povážlivě rozevírají. Má světová ekonomika ještě šanci na záchranu?

Mezi vrcholnými politiky, byznysmeny a ekonomy koluje nové slovo. To slovo zní "inkluze". A znamená, že západní svět ztrácí jednu důležitou schopnost, a sice umožňovat co nejširším vrstvám společnosti těžit z ekonomického růstu a účastnit se politického života. Toto téma v květnu probíralo 250 vlivných a bohatých lidí z celého světa. Zatímco dle bývalého amerického prezidenta Billa Clintona za tím stojí nestejnoměrné využívání příležitostí, hostitelka celé akce Lynn Forester de Rothschild prohlásila, že lidé ztrácí důvěru ve své vlády.

K tomu, abychom poznali, že 25 let po pádu Berlínské zdi, kdy to vypadalo na nezastavitelný triumf kapitalismu, je něco v nepořádku, ostatně nepotřebujeme konference mocných. Současným tématem číslo jedna je stagnace. Americká ekonomika neroste ani z poloviny tak rychle jako v 90. letech. Z Japonska se stal nemocný muž Asie, Evropa míří do recese. Kapitalismus 21. století je kapitalismem nejistoty.

Vystřílená munice

Všichni volají po dalších růstových programech, jenže vlády už vystřílely veškerou munici a vyrobily hory dluhů. Náboje už nemají ani centrální banky, které drží úrokové sazby na nule. Množství peněz, které pumpují do ekonomiky, přitom žene vzhůru jen ceny akcií.

Firmy neinvestují. Banka pro mezinárodní platby již varovala před krachy na různých trzích. Objevuje se tu přitom další konflikt - mzdy stagnují a úroky ze spoření jsou téměř nulové, ale ti, kteří nechávají peníze lidí pracovat, vydělávají obrovské sumy.

Podle studie BCG vzrostlo loni světové bohatství o 15 %. Je tu ale obrovské nebezpečí - banky a podílové fondy, které kdysi zabezpečovaly přetavování úspor v technologický pokrok a nová místa, nyní přerozdělují peníze od chudých k bohatým. Trpí střední třída, jejíž bohatství klesá.

Nelze se proto divit, že lidé nevěří systému. Dle průzkumu Allensbach Institute jen každý pátý Němec věří tomu, že jsou ekonomické podmínky férové. Skoro 90 % Němců vnímá rozevírání nůžek mezi chudými a bohatými. Krize kapitalismu se mění v krizi demokracie. Lidé nevěří vládám, svět podle nich řídí bankovní lobby, která používá logiku sebevražedných atentátníků - buď nás zachráníte, nebo vyhodíme do povětří celý systém. Nejen ekonomové a novináři, ale i bankovní insideři tak začínají o současném systému pochybovat.

Čínská čtvrť

Banky už dlouho neplní svou funkci. Před finanční krizí byly hlavní silou, která vyvolala masivní nárůst dluhů a následný krach. Teď se soustřeďují na to, aby napravily škody, čímž brzdí ekonomické oživení. "Nové úvěry by měly růst 6krát rychleji než teď. Banky už nejsou motorem ekonomiky," říká analytik Mike Mayo, který může být právem považován za rokovou hvězdu mezi analytiky. Říkají mu "zabiják generálních ředitelů" a jeho 25 let na Wall Street často připomíná příběhy Johna Grishama, kdy osamělý hrdina bojuje proti mafiánskému systému. Když řekne "prodávat", může to nepěkně zahýbat s cenami.

Mayo přišel na Wall Street ve 20 letech plný ideálů. Postupem času však zjistil, že je to místo prolezlé lží a korupcí. Z Lehman Brothers, kde také působil, byl propuštěn, protože snížil doporučení na akcie banky, s kterou Lehmani chtěli dělat byznys. V Credit Suisse přišel o práci, protože si dovolil doporučit prodávat většinu amerických bankovních akcií. Svět si na něj vzpomněl, když praskla nemovitostní bublina - časopis Fortune ho zařadil mezi 8 lidí, kteří předpovídali krizi.

Dnes píše analýzy pro asijskou společnost CLSA. Podle něj se v bankách nic nezměnilo. To, co způsobilo minulou krizi, stále existuje. Bankéři vydělávají stejně jako před krizí, přestože vlády musely řadu bank zachraňovat. Největší banky se přitom nezmenšily, naopak narostly. Před krizí banky schovávaly rizikové investice a hazardovaly díky instrumentům s názvy jako CDO a CDS. Dnes dělají totéž pomocí vysokofrekvenčního obchodování a takzvaných dark pools. To vytváří na trzích nevypočitatelná rizika.

"Je to jako v Polanského filmu Čínská čtvrť, kde se hlavní hrdina, který řeší korupční skandály, ptá, proč korupce neubývá. 'Zapomeň na to, Jaku, to je Čínská čtvrť,' dostane se mu odpovědi. Banky jsou Čínská čtvrť. Problémem nejsou jednotlivé instituce, problémový je celý systém," říká Mayo.

Bohatství středověkých knížat

Markus Wenger je švýcarský podnikatel, který vyrábí úsporná okna a dveře. Je to typický úspěšný byznysmen, přitom se účastní iniciativy tak nešvýcarské, jako je zákaz výroby sýra v regionu Emmental. Wenger bojuje za zvýšení dědické daně.

Švýcarsko bylo dlouhá léta ukázkovým příkladem kapitalismu, který drobným podnikatelům a živnostníkům přinášel stejné výhody jako finanční odvětví. To už neplatí. Problémem ve Švýcarsku není výše příjmu, ale celková aktiva. V žádné jiné zemi není kapitál tak koncentrován v několika málo rukou. Za posledních 25 let se majetek nejbohatších Švýcarů zpětinásobil. V kantonu Curych vlastní 10 nejbohatších obyvatel stejný majetek jako 500 tisíc nejchudších. Když nedávno zemřel jeden podnikatel, jeho potomci zdědili majetky v hodnotě všech domů a bytů v kantonu Appenzell Innerrhoden.

Většina těchto boháčů pochází z finančního sektoru. Vláda přitom z těchto majetků nemá téměř nic. Dědická daň ve Švýcarsku vynesla loni 864 milionů franků. Ve snaze přilákat bohaté lidi snížily kantony daně tak, že ani z dědictví miliardového majetku se neplatí téměř nic.

Wenger, který prosazuje zvýšení daně, není žádný revolucionář. Má rád tržní ekonomiku a věří, že výkon má být odměněn. Jeho názor na daně je výsledkem chladné kalkulace. "Dnes platím za truhláře s platem 65 000 franků 8 000 franků na sociálním pojištění. Populace však stárne, a tak se tento příspěvek bude logicky zvyšovat. Nebylo by potom správné dostat nějaké peníze od lidí, kteří neplatí téměř žádné daně z obrovského majetku?"

Pro Wengera je odpověď jasná, jenže ví, že řada lidí se bojí "útoku levice". Podporují proto Christopha Blochera, miliardáře a duchovního vůdce lidové strany. Nedávno se Blocherovi podařilo přesvědčit Švýcary, aby omezili imigraci pracovníků z jiných zemí EU. Teď Wenger čeká, že spustí kampaň s mottem "Chceme vyhnat podnikatele".

Jde přitom o více než jen peníze navíc na důchod. Wenger vidí, že vyspělé země vstupují na nebezpečnou cestu, kde se z nich stávají hřiště pro superbohaté elity.

Podivný problém současné bizarní ekonomiky: Máme moc peněz

Být bez peněz je katastrofa, mít ale peněz až příliš je snad ještě horší. A hodně peněz je přesně to, čím v současnosti trpí světová ekonomika.

Deformace kapitalismu

David Stockman byl tváří Reaganovy revoluce. Stal se architektem největšího snížení daní v americké historii a propagátorem teorie, že peníze, které vydělají bohatí, obohatí i chudé. Třicet let poté se Stockman stěhuje z luxusního domu v Greenwichi na předměstí New Yorku zpátky do centra. Není však jasné, zda chce být blíže televizním studiím, nebo utíká ze svého starého života.

Byl to život, v němž se pohyboval na význačných pozicích americké politiky, kde měl možnost z první ruky sledovat vývoj amerického kapitalismu. "Financujeme kasino pod vedením centrálních bank," říká dnes. "To podráží nohy fundamentům zdravě rostoucí ekonomiky."

Paradoxně to byl přitom právě on, kdo stál u zrodu všeho. **Stockman věřil stejně jako Reagan ve volný trh, nízké daně a menší vliv vlády. Věřil však také ve zdravé finance. To ho dostalo do konfliktu s velkou částí Reaganova týmu. Když v roce 1984 šéf prezidentské kanceláře Donald Regan prohlásil zvyšování daní za tabu, věděl Stockman, že prohrál. Masové zadlužování začalo a Stockman se s republikánskou fiskální politikou rozešel.

To byla první chyba. Stockman stál u zrodu i druhé velké chyby, která se tehdy stala. Začal pracovat pro investiční banku Salomon Brothers a později pro Blackstone. V té době se Greenspanova politika nízkých sazeb stala pro Wall Street sladkým jedem, byla to hlavní ingredience nových nebezpečných dluhových koktejlů, které se začaly podávat investorům.

Stockman se stal virtuózem v nákupu firem na dluh za peníze investorů, jejich následné restrukturalizaci a prodeji. Tím položil základy pro transakce, které později vyvolaly finanční krizi. Zbohatl, jenže riziko obrovsky narostlo a hromada dluhů byla větší a větší. "Byl jsem na tom závislý," vzpomíná Stockman.

V roce 2007 přišla pohroma - jedna z jeho firem zkrachovala. Stálo ho to miliony a zničilo jeho reputaci. Dnes tvrdí, že stejná chyba, která zničila jeho společnost, nyní ničí Ameriku - levné úvěry, vysoký dluh a falešný pocit bezpečí.

Stockman se vzdal pozice ve finančním sektoru, založil si blog a napsal 800stránkovou esej s názvem Velká deformace amerického kapitalizmu. Z USA se podle něj stala dluhová republika. Dluh vystoupal do výšin, které jsou v dobách míru nepředstavitelné.

Z růstu trhů netěží běžní lidé, ale skupina nejbohatších. Americký sen, že každý, kdo tvrdě pracuje, může svou situaci zlepšit, už neplatí. Pro běžného Američana znamenala opatření přijatá po krizi zchudnutí. Vydělalo jen 10 % nejbohatších. Sociální rozdíly se vrátily na úroveň z roku 1920. Zatímco celkové bohatství narostlo, mediánová domácnost je o 50 tisíc dolarů chudší než v roce 2007.

Jistá je jen jedna věc - sedm let po krizi je americká ekonomika stále závislá na levných penězích a dluhu. "Není žádná možnost měkkého přistání. Přijde pohroma, je jen otázkou času kdy," říká Stockman.

Znepokojující ECB

Michael Klaus pracuje pro privátní banku Metzler. Jeho banka nebude na rozdíl od těch velkých v případě potíží zachráněna. Nesplňuje totiž podmínku "too big to fail". I proto Klause trápí kroky Evropské centrální banky z poslední doby. Vidí ji částečně jako hedgeový fond a částečně jako mocnou vládní organizaci. ECB se podle něj stala největší byrokracií na kontinentu - kontroluje úrokové sazby, nabídku peněz, ceny na burzách, dohlíží nad finančními institucemi a stanovuje pro ně pravidla. Podle Klause ECB nahradila dluhopisový trh.

To dávalo v minulosti smysl, protože se tak zabránilo rozpadu měnové unie. Jenže teď se pohotovostní zásah změnil v dlouhodobý program. A ten dělá více škody než užitku.

Příkladem může být současný program odkupu takzvaných ABS. Problém je, že těchto cenných papírů je v Evropě málo. Proto existují obavy, že banky špatné dluhy ze svých portfolií předělají na ABS a prodají je ECB. Podobné je to i s nabídkou dlouhodobých půjček, které banky musejí dále poskytnout firmám a lidem. Jenže to musí dokázat až v roce 2016. Takže do té doby mohou klidně nakoupit bezpečnější státní dluhopisy.

A potom je tu záporná úroková sazba, která by měla také banky přimět půjčovat, protože za uložení peněz u ECB musejí platit. Jenže to ztěžuje situaci bankám, které se zaměřují na sbírání vkladů. Kvůli nízkým sazbám totiž tyto banky nevydělávají téměř nic na rozdílu mezi úroky pro vklady a pro půjčky. "To ničí obchodní model spořitelen, které krizi přečkaly téměř bez úhony," říká Klaus.

Je tak možné, že ECB dokáže opak toho, o co se snaží. Místo posílení úvěrování ho oslabí, místo snížení rizika vznikají rizika nová, místo zničení špatných bank jsou tyto banky udržovány uměle při životě.

Špatné banky měly být po krizi zlikvidovány, aby se trh vyčistil. To se v Evropě kvůli tlaku finanční lobby nestalo. Místo toho vznikly zombie banky po vzoru oživlých mrtvol z hororových filmů. Jsou to banky, které jsou vlastně mrtvé, ale jsou uměle drženy při životě státními penězi. Jsou příliš nemocné na to, aby půjčovaly peníze do reálné ekonomiky, ale dostatečně zdravé, aby spekulovaly na finančním trhu.

A jaký je rozdíl mezi současným chováním bank a spekulováním před krizí? Předtím banky hnalo lakomství, nyní jsou hnány nutností.

Vede z toho všeho nějaká cesta? Politici a ekonomové to těžko dokáží. "Změna musí přijít zespoda," říká autor konceptu inkluze Daron Acemoglu. 

Chamtivost je dobrá: 17 století historie rozšířené ekonomické myšlenky