Centrální banky připravily scénu pro něco, vedle čeho bude bankrot Lehman Brothers vypadat jako nevinný vtip

Politika centrálních bank změnila za posledních šest let světový finanční trh k nepoznání. Do roku 2008 investoři při jakékoli důležité politické či ekonomické události zvažovali, jaký bude její vliv na dění na trzích. Dnes to neplatí. To, co investory aktuálně zajímá, je totiž hlavně to, jak na události zareagují světové centrální banky.

V důsledku událostí následujících po pádu americké investiční banky Lehman Brothers v září 2008 se finanční trhy dostaly do obrovského paradoxu. Na negativně vyznívající zprávy investoři od té doby reagují masivními nákupy, po pozitivních makrodatech a dalších signálech hovořících ve prospěch hospodářského růstu naopak následují rychlé prodeje. To vše v první řadě kvůli chování světových centrálních bank, které po pádu Lehman Brothers již 500krát snížily úrokové sazby a "natiskly" a do ekonomiky (hlavně bank) nalily více než deset bilionů dolarů.

Pro investory stalo prostředí ekonomické nejistoty a slabého hospodářství synonymem garantovaného zisku. A nejen ve Spojených státech. Šéf Evropské centrální banky Mario Draghi v roce 2012 v reakci na pád trhů starého kontinentu způsobený dluhovou krizí prohlásil, že pro záchranu jednotné evropské měny udělá "vše, co bude potřeba". Od té doby se toho v oblasti hospodaření členů eurozóny i celé Evropské unie příliš nezměnilo, západoevropské akciové trhy se přesto zhruba dva roky pohybují v takřka výhradně rostoucím trendu. ECB navíc v září v reakci na nízkou inflaci opět uvolnila svou politiku.

Podobná situace panuje i na evropských dluhopisových trzích. Výnosy evropských státních bondů se pohybují na dlouhodobých, v některých případech dokonce historických minimech. Přitom reálně hrozí, že se Německo do konce roku znovu propadne do recese a Francie bude mít co do činění s recesí se třemi dny. Ani Španělsko není z krize definitivně venku a v Portugalsku ze skříně vypadl dlouho přehlížený kostlivec jménem Banco Espírito Santo.

Dluhopisová noční můra

Jeden ze základních principů investování říká, že výše zisků je na finančních trzích přímo úměrná podstupovanému riziku. V případě bondů vysoce zadlužených a v dlouhodobém horizontu de facto nesolventních členských zemí eurozóny a celé Evropské unie se tedy nabízí otázka, jak je možné, že si investoři jejich držením do splatnosti na výnosech na moc nepřijdou.

Odpověď je jednoduchá. Obchodníci nabyli přesvědčení, že nákupy státních bondů zemí, jejichž zadlužení se v poměru k HDP pohybuje až v řádu stovek procent, jsou předem vyhranou sázkou, jelikož Evropská centrální banka se v případě jakýchkoli problémů postará o to, aby emitenti dluhopisů dodrželi své závazky vůči věřitelům.

Jakkoli je krásné věřit, že je investování do evropských aktiv - dluhopisů i akcií - bezrizikové, není tomu tak. Evropská ani jakákoli jiná centrální banka není všemocná, a je tedy jasné, že dříve nebo později přijde něco, na co budou všechny instituce krátké. A až se tak stane, nabídne se pozorovatelům děsivý pohled. Lze totiž očekávat, že investoři v okamžiku prasknutí dluhopisové bubliny vezmou nohy na ramena a začnou s masivními výprodeji svých portfolií.

Zvážíme-li přitom, do jakých rozměrů dluhopisová bublina od roku 2008 narostla a jak velký vliv na stabilitu světového finančního systému trh se státními bondy má, vypadají události, které následovaly po šest let starém bankrotu banky Lehman Brothers, jako procházka růžovým sadem.

  Svět po Lehmanech: 3 grafy, které děsí nejen Ameriku. Nebo těší?

Proč mít strach aneb Dva nejděsivější grafy na světě