Čína: pokračování ekonomického zázraku

Stal se zázrak!

Neuvěřitelná čínská ekonomická expanze za posledních 35 let je považována za jeden z nejvýznamnějších ekonomických převratů od dob průmyslové revoluce. Dohánění začalo v roce 1978, kdy se vláda rozhodla přestavět ekonomiku skrze politiku “reformuj a otevři‘‘. Tyto reformy pomohly výrazně přeměnit ekonomiku a pozvednout miliony lidí z chudoby. Rychlost a trvání tohoto růstu je impozantní i při srovnání s druhými zeměmi, které také vykazovaly výrazný růst v dlouhém období (Obrázek 1).

Růst Číny je největší mezi všemi rychle rostoucími ekonomikami

Průměrný ročního růst HDP na hlavu během nejrychlejšího třicetiletého období

Úspěšné uplatnění vně-orientované strategie – podobné té japonské a asijských tygrů – umožnilo Číně rychle se zapojit do světové ekonomiky. Díky tomu způsobil rozvoj Číny významné změny v celém světě.

-          Za posledních 10 let přispívala Čína mezi jednou pětinou až jednou třetinou ke světovému růstu HDP. Na území Asie je to nejvýznamnější faktor růstu ovlivňující své sousedy skrze obchod a rostoucí finanční provázanost.

-          Tím, že využila rozsáhlého nadbytku práce a začlenila jej do prospívajícího výrobního sektoru, se Čína stala předním světovým dodavatelem levných výrobků. Po celá léta export pomáhal udržovat nízkou inflaci a těšil zákazníky na celém světě.

-          K pohánění růstu potřebovala Čína obrovské množství přírodních zdrojů a tak za posledních 10 let přispívala k „super cyklům“ v cenách komodit. Nyní mohou ekonomické změny v Číně ovlivnit ceny světových komodit a měny jejich hlavních exportérů, jako například Austrálii.

-          Čína také drží největší měnové rezervy na světě, což jí dává úctyhodnou sílu na světových finančních trzích.

Bez vší pochybnosti, ekonomický úspěch Číny za posledních několik desetiletí je něco nevídaného. S ohledem na nedávné zpomalení ekonomiky a stále zjevnější strukturální problémy, se ale mnozí obávají, že zázračný růst se může blížit svému konci. Může Čína pokračovat ve svém strmém vzestupu, aby se stala vysoko-příjmovou zemí? Anebo se růst zpomalí a zanechá ji tak v pásmu středních příjmů?

Abychom mohli na tyto otázky odpovědět, vytvořili jsme zprávu o dvou částech, které zkoumají dřívější růst Číny, aktuální problémy a budoucí vyhlídky. Část 1 je zaměřená na teorii konvergence, jež vysvětluje ekonomický boom Japonska a asijských tygrů, a dává představu o tom, co by to mohlo znamenat pro Čínu. Půjdeme ještě dále a budeme se zabývat vývojem čínské ekonomiky za poslední desítky let a uvažovat o tom, jak se může v budoucnosti vyvinout. Druhá část této zprávy se zaměřuje na strukturální překážky, které v současné době brzdí ekonomiku a podrývají její budoucí vyhlídky. Podíváme se také na to, jak mohou vládou navrhované reformy řešit tyto problémy a umožnit tak ekonomice pokračovat ve svém zázračném vzestupu.

Když Čína následuje asijský růstový zázrak…

Rychlý ekonomický růst po dlouhou dobu není bez precedentu. Například Japonsko a Německo se po druhé světové válce staly významnými ekonomikami jdoucí cestou udržitelného a rychlého růstu. Některé malé asijské země – asijští tygři – také zažily silnou a trvající ekonomickou expanzi, jež začala během šedesátých let. Jak si ale později řekneme, tento jev je spíše výjimkou, nežli pravidlem. Je natolik vzácný, že Světová Banka nazvala tuto zkušenost Japonska a asijských tygrů „asijský zázračný růst“.

Nehledě na ojedinělost takového jevu, zkušenosti s růstem asijských zemí slouží jako dobré měřítko vývoje čínské ekonomiky. Je to dáno tím, že počáteční doháněcí strategie přijatá Čínou – vně-orientovaný růstový model s velkým důrazem na export – je velmi podobná té, která úspěšně pozvedla asijské tygry na úroveň vysokých příjmů. Podobně jako Japonsko a Korea, také Čína se zaměřila na rozvoj svého výrobního sektoru a zvyšování průmyslové kapacity. V cestě kupředu bude klíčovým prvkem strukturálních reforem liberalizace finančních trhů – proces, který se v Hongkongu a Singapuru udál před desítkami let.

Vzhledem k podobné strategii zvolené Čínou není překvapivé, že také její dohánění je velmi podobné jako u jejích sousedů. Obrázek 2 znázorňuje reálný HDP Číny a vybraných zemí na hlavu, z nichž se některé pozvedly mezi země s vysokými příjmy, zatímco ostatním se to nepovedlo. Nastavili jsme HDP na hlavu na úroveň 3000 USD jako kritérium zařazení do skupiny se středními příjmy, podobně jako tomu bylo u MMF v roce 2013. Čína dosáhla na tuto hranici v roce 1995, s HDP na hlavu ve výši 3058 USD. To je podobně jako mělo Mexiko v roce 1945, Hongkong v roce 1957, Tchaj-wan v roce 1967 a Korea v roce 1972. V následujících 18 letech, dokázala Čína zvyšovat svůj HDP na hlavu o 6.9% ročně, což je více než asijští tygři a Latinsko-americké země ve stejné fázi vývoje.

Čína může i nadále růst rychle, pokud půjde ve stopách svých sousedů.

HDP na hlavu, podíl amerického HDP na hlavu

Pokud bychom předpokládali, že Čína bude následovat cestu Japonska a tygrů, jak by vypadal její růstový profil v následujících desetiletích? Jedna z možností, jak na tuto otázku odpovědět, je konvergenční teorie, podle které země na nižším stupni vývoje mohou růst rychleji než země s vysokými příjmy a to tak, že dováží pokročilé technologie, budují zásobu kapitálu a zvyšují efektivitu pracovní síly pomocí vzdělávání a růstu produktivity. Společným měřítkem, ke kterému konvergují nízko-příjmové země, jsou Spojené Státy a to kvůli jejich pozici jedné z technicky nejrozvinutějších zemí. Na Obrázku 3 je ukázán čínský příjem na hlavu jako podíl amerického poté, co se Čína stane středně-příjmovou zemí (červená čára). Její růstová trajektorie je následně dále prodloužena za pomoci využití profilů Japonska a tygrů od doby, kdy se dostali na podobnou úroveň příjmu.

Ze zmíněného lze odvodit řadu zajímavých informací:

-          Jako první uvedeme, že i přes rychlý růst za posledních 35 let, podíl čínského HDP na hlavu je stále stěží jen 20% toho amerického. Odpovídá to stejnému stupni vývoje, na jakém bylo Japonsko v roce 1957, Hongkong a Singapur v 60. letech, Tchaj-wan na počátku 70. let a Korea až v 80. letech. Pro všechny tyto ekonomiky proces industrializace a modernizace teprve začal. V dalších třech dekádách porostou jejich ekonomiky průměrně o 7.7% ročně, takže na konci tohoto období bude jejich příjem odpovídat 60-80% toho amerického.

-          Za druhé, rychlost konvergování je vysoká na počátku, ale s vyzráváním ekonomiky a zužováním se mezery s USA se postupně snižuje (Singapur byl v tomto ohledu výjimkou).

-          Za třetí, proces konvergence nebyl, jak by se dalo očekávat, vždy hladký a některé země se v určitých obdobích potýkaly s problémy. V případě Japonska a Hongkongu byla období divergence, na rozdíl od konvergence přetrvávající posledních asi deseti let. Na Tchaj-wanu se rychlost dohánění ještě donedávna zpomalovala.

-          Za čtvrté, finanční krize mohou ovlivnit proces dohánění. Asijská finanční krize měla velký dopad na Tchaj-wan, Hongkong a Koreu. Singapur byl jediný, kdo se rychle dostal ze ztrát, zatímco pád vnitřních cen japonských aktiv zvrátil konvergenci z devadesátých let.

-          Nakonec, pokud půjde Čína ve stopách tygrů a udrží poměrně vysoké tempo růstu v příštích 30 letech, její HDP na hlavu se dostane na úroveň 80% amerického v roce 2040. Jedná se ale pouze o odhad.

Je možné, aby Čína udržela takové tempo konvergování nadále i po 35 letech rychlého růstu? Konvergenční teorie bohužel neumí na tuto otázku odpovědět, protože je založena na předpokladu, že všechny země mají stejné strukturální charakteristiky, jako například úroveň institucí, právní a politický rámec atd. Protože se všechny rozdílnosti v ekonomickém vývoji projeví na úrovni příjmů, teorie předpokládá, že méně rozvinuté země mohou růst rychleji využitím konkurenceschopnosti jejich cen a také díky transferům technologií. V reálném světě tomu tak ale není vždy. Pozorováním skutečnosti – tj. že příjmová nerovnost mezi zeměmi na různých úrovních vývoje se zvětšuje – se zdá, že růst má tendenci divergovat, a ne naopak. Tento jev je natolik známý mezi zeměmi středních příjmů, že se stal předmětem akademického zkoumání jako tzv. „past středního příjmu“.

V posledních letech zažívala čínská ekonomika viditelné zpomalení, kdy roční růst spadl z více než 10% v roce 2009 na 9% v roce 2011 a minulý rok dokonce pod 8%. Kromě toho se ekonomika stává „neudržitelnou, nekoordinovanou a nevyrovnanou“ a to může vyvolat obavy, že Čína v procesu konvergence klopýtne a spadne do pasti středního příjmu. Navzdory „růžovým“ očekáváním konvergenční teorie je nezbytné dobře rozumět minulému vývoji, abychom mohli správně předvídat vývoj budoucí. Proto se v poslední části této studie budeme zabývat analýzou růstových faktorů čínské ekonomiky za posledních několik desetiletí.

Čtěte další články o investování na http://www.penizenavic.cz/investovani/clanky