Historie bydlení, Čechy 13. století: nároky na bydlení, životní návyky

Nároky člověka na bydlení a s ním spojené tradiční návyky života se průběhu středověku obměňovaly jen pomalu. Lidé byli nesmírně konzervativní a neradi měnili to, nač byli zvyklí. Styl bydlení ovlivňovala kromě subjektivních faktorů také podoba obytného domu. Koupit si nové šaty bylo snadné, ale změnit styl bydlení by znamenalo přestavět dům. Většina obyvatel proto bydlela po celé generace bez podstatných změn stejně. Nový styl se prosadil jen mezi zámožnými vrstvami. I když právě 13. století přineslo venkovu významné změny v důsledku kolonizace, styl bydlení se měnil jen minimálně. Ve středověku platil především na venkově jednoduchý zákon, podle něhož se novinky v hmotné kultuře zpožďovaly za hospodářskými a sociálními změnami, někdy dokonce značně. Venkov totiž představoval nejkonzervativnější vrstvu společnosti, což nebylo dáno ani tak finančními možnostmi, jako spíše sílou zvyku.

Každodenní rytmus na venkově probíhal podle stejného modelu jako dříve, tedy odehrával se především venku, pod širým nebem. Ve 13. století bylo stále ještě příznivé klima, a to se pochopitelně odrazilo v jednoduché podobě domu, který pro bydlení nabízel jen omezené funkce. Teprve s ochlazováním na počátku 14. století se dům začal měnit a lidé trávili více času pod střechou. Tím se začaly klást na způsob bydlení nové požadavky, které ovlivnily proměnu interiéru. Způsob bydlení byl na venkově celkem jednotný. I když ve 13. století existovali zámožnější hospodáři, kteří měli rozlehlou usedlost, více polí a dobytka, lepší oděv a více železného nářadí, většinou neměli jizbu zařízenou jinak než sousedé. V městském prostředí to však bylo jiné, protože ve městech, i když byla teprve na začátku své vývojové cesty, existovala mnohem větší sociální diferenciace. Ve městech žili na jedné straně chudí lidé, kteří měli majetku méně než vlastník venkovské lánové usedlosti, ale na druhé straně tu žili nesmírně bohatí patriciové.

Ti obyvatelé města, kteří se živili zemědělstvím, nežili jinak než rolníci na venkově. Rytmus denní práce byl stejný a stejné tedy byly i nároky na bydlení. Totéž ale neplatilo o městských řemeslnících, kteří se živili jinak. Trávili větší část dne v dílně, tedy pod střechou domu. To samozřejmě zvyšovalo nároky na způsob bydlení. Třetí skupinou městských obyvatel byli bohatí městští patriciové, kupci a rychtáři. Ti se naopak snažili odlišit od svých sousedů a ukázat jim, že oni sami jsou bohatí. Na rozdíl od svých sousedů patricijové a kupci cestovali po celé zemi, mnozí i do zahraničí, a stylem svého života se snažili přiblížit západoevropským módním vzorům. Obecně jim však nešlo o to, žít jako lidé za hranicemi, nýbrž ve skutečnosti se snažili napodobovat domácí šlechtu. To se odrazilo ve stavbě honosných kamenných domů, které patricijové umožňovaly odlišný způsob bydlení. Stylem života se zámožní měšťané odlišovali od řemeslníků či zemědělců. Jejich domy byly zařízeny zcela jinak než obydlí chudších sousedů, protože na rozdíl od nich neplnily jen funkci praktickou, ale též společenskou.

Panovník a jeho dvůr představoval z hlediska bydlení zcela jiný svět. Základním posláním královského paláce byla ceremoniální a reprezentativní funkce, obytná až na dalších místech. Palác nebyl určený pro soukromý život. Z toho se odvíjela jeho stavební podoba i vnitřní vybavení. Jakmile si nejvýznamnější velmožové začali se souhlasem panovníka stavět vlastní hrady, napodobovali model královského paláce. Ten sloužil v první řadě jako reprezentativní stavba, teprve v další jako obydlí. Aby mohl palác plnit svou společenskou funkci, musel být jeho součástí velký sál, kde stoloval pán buď se svou družinou, nebo svými hosty. Okázalá hostina byla základem společenského života, neboť nebyla jen zábavou, ale především místem komunikace mezi velmoži. Ve 13. století se v Čechách a na Moravě rozšířila idea rytířství, která významně ovlivnila vnitřní vybavení hradních paláců. Od bydlení se očekávalo, že umožní šlechtě tento nový způsob života.

Pro českého krále stejně jako pro jeho velmože platilo, že za reprezentativní se považovalo to, co měl císař, francouzský král či některý z německých knížat. Proto se v interiérech feudálních špiček objevovaly drahé předměty dovezené ze západní Evropy či zhotovené nejlepšími řemeslníky doma. Je pochopitelné, že bydlení ve výstavném kamenném hradním paláci nabízelo zcela jinou kvalitu života než ve starobylých dřevěných domech knížecích hradišť.

Z hlediska nároků na bydlení se ve 13. století uplatnily dvě základní koncepce. Tou první bylo tradiční chápání nároků na bydlení, které se do jisté míry rovnalo pojmu přenocování v teple a v suchu pod střechou. Druhou bylo moderní a náročnější pojetí, v němž se bydlení rovnalo životu pod střechou. V případě představitelů kléru byla situace poněkud komplikovanější, protože uvnitř církevní hierarchie existovaly stejné majetkové rozdíly jako ve světské společnosti. Podle toho se pochopitelně lišil i přístup k bydlení. Světský styl přebírali preláti, kteří spravovali kostely. Ti chudší na venkově bydleli stejně tradičně jako zámožní rolníci. Ve městech, která umožňovala kostelům získat větší příjmy, bývaly fary zařízené srovnatelně s domy zámožných měšťanů. Obydlím patricijů se však domy většiny prelátů vyrovnat nemohly, s výjimkou špiček kléru. Pražský biskup, druhý největší feudál v zemi po králi, měl hrady zařízené srovnatelně s panovnickými. Bydlení řeholníků a řeholnic bylo podstatně skromnější, neboť jeho styl se neřídil majetkem či módou, ale byl dán řeholí příslušného řádu.

Venkovský interiér
Archeologické výzkumy ukázaly, že se velikost jizby ve 13. století oproti předchozím dobám nijak podstatně nezměnila, pohybovala se stále v rozmezí 16 až 25 metrů čtverečních. Protože hlavní funkcí domu bylo poskytnout ochranu proti nepříznivému počasí, byla nejdůležitější součástí interiéru pec. Na rozdíl od předchozích staletí, kdy uvnitř domu stávalo spíše menší topeniště, se pece ve 13. století zvětšovaly, a to do té míry, že někdy zabíraly značnou část jizby. Pece venkovských domů se obvykle stavěly vedle dveří, což mělo hned dvě výhody vzhledem k tomu, že pece tehdy neměly komínový  odtah. Kouř z nich unikal otvorem na přikládání ven do jizby a pak stoupal vzhůru ke stropu. Nad pecí býval vyříznutý průduch, jímž kouř procházel a dalším průduchem nebo jen střešní krytinou unikal ven. I když býval dům orientovaný tak, aby obvyklý směr větrů zlepšoval odtah, byla jizba často plná dýmu. Dým mohl proto unikat také dveřním otvorem, jímž se podle potřeby i větralo. Proto musela stát pec co nejblíže dveřím. Druhou výhodou takového umístění pece byla menší ztráta tepla. Pokud se otevřely dveře, ochlazoval se jen prostor kolem nich, zatímco zadní části jizby se to nedotklo, tam lidé ochlazení nepocítili. Ve vesnickém interiéru i v řadě domů méně zámožných obyvatel města sloužily k vytápění horizontální pece. Šlo o podlouhlou pec s masivním jádrem z jílovité hlíny, uvnitř kterého leželo na délku (jako veliká kapsa) topeniště. Základnou pece byl obdélníkový nebo oválný věnec z plochých kamenů stavěných v podlaze na hranu. Z kamenů se také vybudovaly vnitřní stěny pece a celkem jednoduchá obloukovitá klenba. Celý kamenný základ se pak omazal silnou vrstvou jílovité hlíny, do níž se pro lepší soudržnost přidávaly keramické střepy, kosti zvířat a někdy i zlomky kovových nástrojů. Před otvorem pece bývalo na nízkém kamenném schodu předsunuté ohniště, na němž bylo možno vařit. Podobné pece bývaly někdy dlouhé více než 3 metry, široké byly kolem 1,5 metru a vysoké více než 1 metr. Méně časté byly menší kruhové pece o průměru do 1,5 metru s kamennou kupolovitou klenbou na kamenném nebo hliněném podstavci. Jen sporadicky se v domech objevovalo samostatné otevřené ohniště. Existovaly však i jiné typy topenišť, umístěné obvykle na dvoře mimo dům.

Vlastní vstup do domu býval obvykle nízký a při průchodu bylo nutno sehnout hlavu. Nízké dveře byly součástí tepelné izolace domu. Navíc býval práh zvýšený, takže ho bylo nutno překračovat. Práh se zhotovoval buď z trámku, nebo plochého kamenného kvádru. Obdélníkový vchodový otvor lemovaly masivní trámky, které bývaly obvykle hranovité. Vlastní dveře se rovněž zhotovovaly masivní, na vnitřní straně bývaly často pobité kůží, blánami nebo starou látkou. Panty bývaly kované z masivního železa, zavěšovaly se na závěsné skoby upevněné ke svislému trámu dveřního otvoru. I na venkově bylo samozřejmostí, že vchodové dveře měly kované zámky. Klíče patří v zaniklých středověkých vsích mezi běžné archeologické nálezy, v rámci jedné usedlosti jich bylo často i několik. Do konce 12. století převládaly jednodušší páskové nástrčkové klíče. Ve 13. století se objevuje nový typ velkého a složitějšího gotického klíče s kosočtvercovou nebo kruhovou hlavicí a složitě profilovanou bradou (tak se nazývala vlastní funkční část na konci klíče). Zámky měly na vnější straně dveří kování s otvorem, jímž mohl projít jen příslušně tvarovaný klíč. Vnitřní zástrčka bývala rovněž ze železa, někdy byla poměrně dlouhá, což zvyšovalo bezpečnost uzamčení. V takovém případě nebylo násilné vniknutí skrze uzamčené dveře snadné.

Někdy se dveře uzavíraly i jednodušším způsobem petlicí, která se upevnila pomocí kolíčku protaženého skobou. Někdy se však i petlice zamykala pomocí visacího zámku, který je na venkově rovněž doložený, i když jde o způsob zamykání výjimečný. Ve druhé polovině 13. století se objevují i válečkové zámky, které sloužily k uzamykání truhlic. Okna byla podle starší tradice většinou ležatá (měla protáhlý obdélníkovitý tvar) . Zřejmě v této době se však již objevovala i okna situovaná na výšku (podle vzoru kamenných staveb). Někdy se okenní otvor izoloval nataženou blánou z měchýře či vyčiněnou kůží, ale většinou se okno podle potřeby zavíralo jen pomocí dřevěné okenice. Někdy měly sruby dvě řady podélných okének nad sebou (spodní sloužila k osvětlení, horní k odvodu kouře u stropu). Někdy se okénka k odvodu kouře zhotovovala i ve štítové stěně nade dveřmi. Použití dvou řad oken lépe odvětrávalo jizbu, takže dýmná byla jen horní polovina místnosti.

Podlaha venkovských domů bývala většinou z udusané jílovité hlíny. Jizba byla vybavená jen minimem nábytku, stejně jako domy 11. a 12. století. Používaly se prosté lavice, stoličky, nízké a poměrně malé stolky, poličky na stěnách a nízké lůžko. Jednoduchý vzhled nábytku odpovídal faktu, že jizba byla tmavou místností, neustále byla cítit kouřem z ohně a sloužila jen k nutné ochraně před zimou. Společenský život se na venkově odehrával mimo dům, mimo dům se také odbývala většina prací, nejen zemědělských, ale i domácích. Při dobrém počasí lidé často mimo dům i spávali.

Interiér paláce
Od  bydlení v paláci se vyžadovala především společenská reprezentace. Tomu byl podřízen vzhled místností, u nichž byl důraz kladen více na honosnost než na pohodlí. Zatímco prostí lidé chtěli mít ve svém obydlí teplo, v paláci byla zima. Dobová technika vytápění neumožňovala vyhřát větší prostory tak, aby do komnaty neunikla kouř a saze. Pokud byl ve velkém palácovém sále krb, oheň v něm byl spíše symbolický, protože teplo sálalo jen na nevelkou vzdálenost. Středověké krby měly široké komíny, které dobře odtahovaly kouř, takže neunikal do sálu, ale znamenaly současně velké tepelné ztráty. Pokud byla venku skutečně velká zima, používala se ohřívadla - kovové koše s řeřavými uhlíky. 

Sály hradních paláců měly velká okna, ale ta nebyla zasklená. Na noc se sice zakrývala okenicemi, ale během dne se okenice otevíraly, aby bylo v místnosti světlo. Zatímco ve venkovské jizbě lidé odkládali oděv, ohřívali se a odpočívali, v sálech paláců hosté zůstávali odění stejně, jako byli venku. Často nosili i pláště podšité kožešinou, neboť nebyl podstatný rozdíl mezi venkovní teplotou a teplotou v sále. Zatímco velký sál míval alespoň symbolické vytápění, ložnice urozených lidí se nevytápěly vůbec. Proto bývaly tak oblíbené postele s nebesy, z nichž splývaly látkové závěsy. Pokud se zatáhly, tepelně chránily lidi spící na lůžku. Dlažba se v 11. a 12. století užívala spíše v církevním prostředí, ale ve 13. století začala ve větší míře pronikat i do interiéru paláců a hradních kaplí. Skutečnou módou se v prostředí královských hradů staly reliéfní dlaždice. Bývaly zdobené vyobrazením heraldických motivů a rozličných fantaskních zvířat. Na povrchu byly dlaždice ještě polévané žlutohnědou, červenou nebo černou glazurou, takže na podlaze vytvářely různě komponované vzory, často se složitou geometrickou strukturou. Nejkrásnější soubory se dochovaly z královských hradů Zvíkov a Písek. Do skupiny jihočeských dlaždic se řadí ještě soubor z kláštera v Milevsku. Lze ovšem předpokládat, že reliéfními dlaždicemi byly vyložené podlahy i jiných královských hradů.

V hradech nejvýznamnějších velmožů a také v domech pražských patricijů bylo možné najít na podlaze nezdobené režné dlaždice. Pokud nebyla podlaha v paláci krytá dlaždicemi, zhotovovala se obvykle z masivních dřevěných fošen. Pokud nebyla podlaha z reliéfních dlaždic (které musely být vidět), často se pokrývala kožešinami zvířat, někdy dokonce ve dvou či třech vrstvách. Kamenné stěny uvnitř paláce bývaly v jednotlivých místnostech omítnuty. Omítka byla většinou bílá a pravidelně se bílila vápnem. Vzácně se také zdobila jednoduchými freskami, které představovaly složité geometrické kompozice s květinami, listy stromů a vinné révy, často také se zvířaty (především ptáky). Obvykle bývaly umístěné v pásech kolem okenní výklenků či v sedille. Spíše ojediněle se na stěny velkého sálu věšely také tapisérie, dovážené z Francie a Flander.

Okna se tvarem lomeného oblouku přizpůsobovala módnímu gotickému stylu (zvláště v královských palácích), ale u mnoha staveb ze 13. století se dochovala ještě románská okna s pravidelným obloukem. Tam, de stál hradní palác na chráněném místě (za hradbami a krytý útočištnou věží), ztrácela okna původní funkci střílny a mohla být poměrně široká a zdobená kamenickými prvky (sloupky, ostění). Okna se nezasklívala, byla však vybavená okenicemi, které obvykle tvořily dřevěné desky. U hradních oken většinou nebývaly panty, okenice se daly volně sejmout. V duchu raně gotického nábytku byly často zdobené dveře uvnitř paláce. Zhotovovaly se z masivních fošen a zdobily se ozdobnými kovanými pásy a hřeby s profilovanými hlavicemi.

Stavebním prvkem paláců byly raně gotické klenby s lomeným obloukem (objevují se nejčastěji na vnějších ochozech, které se stavěly podle vzoru klášterních ambitů). Gotické hradní paláce neměly totiž vnitřní chodby (z nichž by se vstupovalo do jednotlivých místností) jako pozdější zámky, ale místnosti byly navzájem přímo propojené dveřmi. I tento prvek půdorysu naznačuje, jak málo se dbalo při výstavbě paláců na intimitu osobního života, protože veškeré komunikace pro pána i jeho služebnictvo vedly přímo místnostmi (často i skrze ložnici), jen výjimečně po vnějším ochozu.

Ložnice sama o sobě nebyla většinou chápána jinak než ostatní komnaty. Panovník neměl soukromí ani tam, protože nespával v izolaci. Přímo v jeho ložnici nebo u dveří před ní držel v noci stráž vždy některý z věrných velmožů. Do ložnice za ním ráno přicházeli členové dvora ještě dříve, než vstal. Zde ho nejen strojili, ale současně se tu vyřizovaly správní záležitosti a panovník udílel pokyny ohledně svých soukromých přání. Na svých hradech měla šlechta zřejmě více soukromí, ale ani tam nežila v paláci izolovaně od své družiny. Všeobecně byl rozšířený zvyk společného stolování a zábavy. Stejně tak spával panoš buď v ložnici rytíře, anebo přede dveřmi komnaty.

Zdroj: Vlastimil Vondruška - Život ve staletích
Středověké bydlení v Čechách ve 13. století
Historie středověké kuchyně a stolování v Čechách 13. století
Čechy 14. století: královská města i městečka



Sdílejte článek na sociálních sítích nebo emailem

Social icons
Hodnocení článku

Fotogalerie Interiéry, nejlépe hodnocené fotografie



Články Interiéry