Zahradník: Kde vzít nový a lepší růst ekonomiky?

Naše ekonomika byla po valnou část uplynulé dekády dynamicky fungující stroj, u kterého se příliš nerozlišovalo, zda byl moderní či obstarožní. Zdálo se být nejdůležitější, že byl výkonný a běžel. Stroj, který se do svých obrátek dostal spíše samospádem za pomoci vnějšího prostředí, než aby kultivoval své vlastní. S příměrem k fotbalovému hráči to byl spíše masivní pořez s tvrdou střelou a značnou odolností před fauly soupeřů, který se opíral o výbornou fyzickou kondici a kterému dvě tři pivka coby hlavní energetický zdroj nejenže nevadila, ale zjevně prospívala. Rozhodně to nebyla ekonomika postavená na nejvyšší přidané hodnotě spočívající v „hlavě“ a tvůrčím myšlení.

Bohužel, vše je minulostí. Onen pořez, byl schopen dosahovat slušných výsledků při absenci technických fines. Stroj se hýbal žádoucím směrem slušnou rychlostí, takže tlak na zvýšení kvality, tedy na zlepšení podnikatelského prostředí, nebyl akutní. Volantem šlo otáčet krapet ztuha, sešlápnutí plynového pedálu k podlaze neznamenalo plnohodnotný výkon, ale stroj v dané konstelaci ani necouval, ani neodepřel poslušnost.

Evropa jako nutné zlo?
V mezičase se však stalo leccos a mnohé se změnilo. Růst, který fyzicky držel zdatného pořeza ve formě, se vyčerpal; nyní nezabírá ani důraz na zdravé a strukturálně nenarušené makroekonomické prostředí, jež žádoucí investory přiláká samo o sobě. Privatizace je již dávnou minulostí a o rozvojovou podporu jsme nejevili zájem. Možnosti využívat evropské fondy nazýváme s trpkým úsměvem sladkým jedem a k evropské integraci jako takové přistupujeme furiantsky přezíravě, aniž bychom zohledňovali přínosy, které pro naši ekonomiku má. Naopak je v některých případech dokonce zcela cíleně zpochybňujeme. A ničím jiným nejsme schopni tento výpadek nahradit.

Negativně se nám úročí doba vysmívání se konceptům znalostní ekonomiky, kdy nesouhlas s tímto konceptem byl maskován jejich nezapadáním do standardního (pro koho?) paradigmatu. Kdybychom včas přepřáhli a nepropadali pokryteckému studu, nemuseli bychom teď být v nejméně příznivém kvadrantu rozdělení evropských ekonomik: v tom, který představuje ty nebohaté, kteří ještě k tomu nerostou. V množině zemí střední a východní Evropy jsme tam v roce 2012 byli společně s Maďary, Slovinci a Rumuny.

Právě ztráta výkonnosti a dynamiky se začíná promítat i ve vnímání podmínek, jimiž je konkurenceschopnost v komplexním smyslu chápána. A přispívá k tomu, že se naše celkové podnikatelské prostředí začíná navzdory všem deklaracím zřetelně zhoršovat. Výsledkem bude s velkou pravděpodobností záporný růst za rok 2013, s velmi rozpačitě se probouzejícími ohýnky oživení ve větším objemu průmyslových zakázek, mírňounkým oživením spotřeby a spíše planými nadějemi brzkého oživení investičních aktivit. To vše doprovázeno „nádherným“ 75. místem (ze 189 vyhodnocených zemí celého světa) v žebříčku konkurenceschopnosti Světové banky. Co identifikoval tento pád na stupnici, na níž jsme ještě před deseti a více lety byli o dobrých třicet i více příček výše na pozicích, které právě teď zaujímá Slovensko či Polsko?

Za prvé, ukazuje se, že jenom stabilní a zdravá makroekonomická politika zdaleka nepostačuje, aby země a ekonomika byly považovány za podnikatelsky vstřícné a konkurenceschopné. Navíc se u nás o stabilitě politického prostředí již nějaký čas hovořit rovněž nedá.

Za druhé, ostatní země, především z mimoevropské oblasti, získávají body právě v oblastech, jimž se někteří naši policy makers stále buď vysmívají, nebo jejich potřebnost podceňují či ignorují. V horším případě prokazují dlouhodobě naprostou neschopnost je uvést v život.

Za třetí je zcela zřejmé, že ve chvíli, kdy na jedné straně dojdou vnější zdroje růstu ve středně velké a velmi otevřené ekonomice, jejíž nákladová výhodnost k tomu vyčpívá a kvalita podnikatelského prostředí se nezlepšuje, země začne výkonnostně ztrácet a upadat. Výsledkem je, že se česká ekonomika dostává do pozice té periferní, a to při centrální geografické poloze. A tam zůstane, pokud nenajde nové, kvalitativně odlišné zdroje růstu.

Trvale nečitelná politika Ono pětasedmdesáté místo není ničím, co by se zcela překvapivě objevilo či zjevilo. O pár týdnů dříve jsme zaznamenali obdobně výrazný sešup v žebříčku konkurenceschopnosti Světového ekonomického fóra, a to na 46. místo. O čem všem tento negativní trend vypovídá?

Především o tom, že i přes proklamované a někdy i skutečně realizované změny v pravidlech, se zatím tržní prostředí nezlepšilo. Start podnikání je v tuzemských podmínkách stále nesnesitelně dlouhý. Ještě déle pak trvá jeho ukončení. Neudržitelná je i časová náročnost vedení daňové agendy, jež poukazuje na neskutečnou komplikovanost a složitost daňových předpisů. Nemluvě již o permanentní změně daňových předpisů v čase a jejich totální nepředvídatelnosti. Podnikatelé se tak ve výsledku místo vlastního podnikání musí daleko více věnovat novým předpisům, normám, ukazatelům.

Celková kvalita institucionální podpory ze strany veřejných subjektů ve smyslu: když už neprospívají, ať alespoň neškodí, je rovněž hodnocena tristně. Zejména jde o objem veřejných výdajů na inovace v malých a středních firmách. Nebo o „čitelnost“ hospodářské politiky a schopnost dotahovat nutné reformní kroky do konce. Obojí vyhlíží v našich podmínkách značně negativně. To samé platí i pro nutnou podnikatelskou infrastrukturu, počínaje tou dopravní a konče informační, technologickou a komunikační.

Za nutného, a zatím vůbec ne jistého předpokladu vzájemné symbiózy, naslouchání, doplňování a respektu (jež se v minulosti málokdy naplnilo v předchozích formacích koaličního vládnutí) se zdá, že potřebě urychleně napravit stav a vycouvat z dosavadní slepé uličky, by mohla být nejbližší koexistence ČSSD – ANO – KDU-ČSL. Soudržná ČSSD by v tomto uspořádání mohla být nositelem žádoucí dynamiky, ANO pak především zastáncem kultivace podnikatelského prostředí a role institucí a jejich správy vůči němu. A KDU-ČSL pak příkladem konzervativního zodpovědného vnímání reality a stoupencem dosažení stavu rovnováhy a disciplíny.

Publikováno v HN, 4. 11. 2013

Zdroj: Úřad vlády ČR