Blahořečení recesi, aneb proč ji milujeme I.

Kdybychom žili ve starověkém Řecku, úředníci ČSÚ by si dnes ráno dobře rozmysleli, zda publikovat nejnovější data o vývoji české ekonomiky. Snadno by totiž mohli být dryáčnickým vox populi označeni za posly špatných zpráv, čímž by se jejich osobní časová řada jednou provždy uzavřela. Recese podle ČSÚ kufry nebalí, jak by se z výroků jejích dvorních terapeutů mohlo zdát, ale spíše vybaluje. Co Čech, to prý viník: Neotvíráme dost ochotně peněženky, lichvářské řemeslo vymírá a podnikatelé si dávají investiční time out. A k tomu všemu z českého zboží přestali být u vytržení i naši západní sousedé, jinak vděční konzumenti všeho s trikolórou na obalu. Zlatý věk zažívají média: Krvelačné titulky svádí oči naivních čtenářů a na sadomasochistických textech hospodářských článků konečně může být alespoň ono pověstné „zbla“ pravdy. A co více: Čechům se řinou proudy vody na mlýn jejich legendární národní vlastnosti: Nespokojenosti. Taková je recese – podle všeho, co se píše, mor do našeho národního svatostánku, desetihlavá saň plivající registrační formuláře na úřady práce, pohroma, jíž na nebohé poctivce artézskou studnou z nitra země vyslal snad samotný Satan. Je tomu skutečně tak? Podle nás má recese i svou lidskou tvář: Nikoli snad falešného milosrdenství, ale obrýleného, inteligentního racionalismu. Dovolte nám několik kacířských tvrzení: Nejlepším manažerem ekonomiky je recese. Recese přináší více dobra než konjunktura. A do třetice: Recese je na rozdíl od konjunktury racionální. Jste naštvaní? Tak čtěte dále.

Recese? To nejlepší pro občana! Čtěte na iPOINT