Pracovníci klienta měli možná vůbec poprvé příležitost (na půdě firemních prostor) ze sebe dostat všechny křivdy, nesmyslná opatření a mocenský útlak, jež v minulosti zažili – a zažívají dodnes. Klíčovým problémem pak byl fakt, že vedení společnosti autoritativně spoléhalo na to, že zaměstnanci si zde vydělají víc peněz, než široko daleko. Při vysoké míře nezaměstnanosti obecně v dnešní době, a konkrétně v daném kraji, to znamenalo, že lidé prostě jen měli „držet hubu a krok“, dělat, co se po nich chce… a nestěžovat si, vždyť mohou být rádi za to, kolik si vydělají. Jeden zaměstnanec to vyjádřil slovy: „Chovají se k nám jak ke kusu hadru.“ Tuto situaci jsem zažil již mnohokrát, zejména u menších a středních firem vlastněných českými podnikateli. Často se obrázek opakuje: „Můžeš být rád, že máš práci a mzdu. Pokud se ti to nelíbí, můžeš jít klidně jinam.“ Paradoxem je, že takovýto přístup k lidem nemůže končit jinak, než totálně negativní atmosférou ve firmě (něco, co pak má řešit externí konzultant). Negativní atmosféra ve firmě má samozřejmě přímý vliv na výkonnost a výsledky firmy – tím pádem majitel, resp. management ve finále vždy škodí nejvíce sám sobě. Protože výsledky a výkonnost je to, co v konečném důsledku chce každý podnikatel a manažer.

            Zajímavá byla následně o víkendu diskuze s mým švagrem, který dlouhodobě odsuzuje kapitalismus a jeho princip „volné ruky trhu“. On, coby vysokoškolský intelektuál, viděl situaci naprosto jednoznačně. Černé duše kapitalistů utlačují prostý lid. Situace však není tak jednoduchá, jak by se z jeho pohledu mohlo zdát. Ponechme stranou neetické podnikání, což není v pravém slova smyslu podnikání, ale zlodějina. Chci se soustředit na skutečné podnikatele. Bavme se o slušných podnikatelích, kteří chtějí podnikat eticky a korektně. V takovém případě zjistíme, že v dnešním globálně provázaném podnikatelském prostředí, kde konkurence číhá nejen za každým rohem, ale dnes už číhá i na opačné straně polokoule, je konkurence tak obrovská a tlak na přežití je tak silný, že mnozí podnikatelé a manažeři pod tíhou tohoto tlaku „kolabují“. Jsou přetíženi, musí řešit spousty úkolů a činností, aby firma přežila. Jinými slovy, skuteční podnikatelé a opravdoví manažeři nasazují své životy (co jiného je pracovat s plnou tíhou zodpovědnosti za lidi, úvěry, peníze jiných, závazky vůči dodavatelům i odběratelům 12 i více hodin denně ), a pak se setkají s někým (zaměstnanec), kdo vidí problém práce často pouze do výše své mzdy.

Abychom si správně rozuměli. Nezastávám se ani podnikatelů (ač jím sám jsem), ani zaměstnanců. Rád bych, aby vítězil zdravý selský rozum. Spoustu byznysmenů je opravdu černými kapitalistickými dušemi, z lidí chtějí sedřít kůži, na úkor nelidských podmínek a na lidských „zádech“ zbohatnou. Zrovna tak je ale spousta podnikatelů a manažerů, kteří se snaží, ale prostě už jsou v koncích, tlak je silný, pracovní nároky obrovské, konkurence opravdu na každém rohu i na každém místě zeměkoule... a zkrátka už neví kudy kam. A do toho se ještě mají dohadovat se zaměstnanci, s odbory… Přetížený člověk se chová nestandardně, to vám poví každý psycholog. A reakce mnohých „slabých“ podnikatelů a manažerů je pak často již v úrovni rezignace: „Máš práci a mzdu, a pokud se ti to nelíbí, tak si jdi.“ Abych doplnil výše načatou úvahu o kapitalistech – zrovna tak jsou, byli a budou mezi námi byznysmeni a manažeři, kteří se naučili „ve své profesi chodit“, zvládat všechny nároky dané pozice se vším všudy. Tlak vnímají, pod presem jsou opravdu neskutečným, ale přesto (snad díky vlohám a určitě i díky každodennímu tréninku) dokážou se svými zaměstnanci vycházet, ač sami přetíženi. Najdou si prostor s nimi vést dialog, objasňovat jim účel svých opatření, vytrvale a trpělivě je přesvědčují o svém pohledu, získávají si je pro svůj názor, a v konečném důsledku je i vychovávají k žádoucím pracovním návykům. Nikoliv silou moci (z pozice vyššího postu v organizační struktuře) či peněz, ale silou myšlenky a osobnosti. Dokážou s lidmi vést něco, čemu já říkám „psychologické pohovory“ (viz. náš manažerský kurz), aby lidem přibližovali a objasňovali svá rozhodnutí, získávali si je pro svou vizi… a v konečném důsledku, aby si zaměstnance získali opravdu coby osobnost, za kterou chtějí lidé jít, které důvěřují.

To vše výše načrtnuté je pouhá zkratka toho, co je nutné pro dobře fungující společnost, kde jsou opravdu spokojení jak zákazníci, tak zaměstnanci, tak manažeři a majitelé. Nicméně mě to vede k jednoduché úvaze: "Kde je skutečná hodnota dobrých manažerů?" Na rozdíl od svého švagra jsem přesvědčen o správnosti a konstruktivním významu přiměřeného tlaku na výkonnost a rozhodně jako šéf chci výsledky. Ale v porovnání s postoji a chováním managementu mého klienta, jehož situaci jsem načrtnul výše, chci také vytvářet takovou atmosféru ve firmě, aby lidé vnímali ze styku se mnou lidskou důstojnost, vlastní neopakovatelnost a hodnotu. (1) Výkonnost a výsledky (úzce souvisí se spokojeností zákazníků), (2) výdělek zaměstnanců, (3) zaměstnancem vnímání vlastní důstojnosti a hodnota – umět se postarat o tyto tři veličiny, v tom spočívá skutečná hodnota manažera, resp. podnikatele. A pokud toto manažer či podnikatel dovede, nemyslím si, že bychom mu měli závidět ona světská pozlátka jako je značka auta, ve kterém jezdí, dům, ve kterém bydlí či výši výdělku. Naopak, myslím si, že bychom si měli přát co nejvíce takových lidí. Protože pak se bude mít lépe stále více lidí, budou finance na mnoho (i) veřejných oblastí, i na to školství, ve kterém pracuje můj švagr.