Jaké možnosti zbývají Evropě?

Prezident ECB Mario Draghi minulý týden svými výroky, že udělá všechno pro záchranu eura, opět u investorů probudil obrovské naděje. To, jakým způsobem to ale plánuje udělat, jak to již u evropských představitelů bývá zvykem, neřekl.

Po čtvrtečním měnovém zasedání Evropské centrální banky budeme možná moudřejší. Nejdříve v 13:45 bankovní rada oznámí výši úrokové sazby. Později v 14:30 pan Draghi vystoupí na tiskové konferenci. Po těchto událostech budou možná jeho plány na záchranu eura jasnější.

Domnívám se, že většina investorů v jeho čtvrtečních povzbudivých slovech slyšela to, co chtěla slyšet. Na základě posílení eura vůči dolaru a poklesu výnosů španělských dluhopisů, pravděpodobně očekávají, že ECB opět bude nakupovat dluhopisy jižních zemí.

To, ale momentálně vůbec není tak jednoznačné, jelikož někteří členové bankovní rady jsou zásadními odpůrci takového postupu. Jedním z nich je i prezident německé Bundesbanky Jens Weidmann. Ten kromě nákupu dluhopisů jižních zemí Evropy prostřednictvím ECB, také odmítá možnost udělení bankovní licence záchrannému fondu eurozóny (ESM). Kdyby Evropský stabilizační mechanizmus měl bankovní licenci, tak by jeho kapacita byla prakticky neomezená, jelikož by si mohl od ECB půjčovat jako ostatní běžné banky v eurozóně.ESM by pak mohl fungovat jako skrytý nástroj k financování vlád, což je zakázáno.

Draghi a Weidmann mají v plánu prodebatovat své odlišné názory, ve čtvrtek před samotným zasedáním ECB.

K determinaci jednoznačného postupu Evropské centrální banky vedoucího k záchraně eurozóny zbývá ještě několik mezikroků. Prvním z nich je stanovit přesnou finanční částku, kterou by mohlo potřebovat Španělsko. Druhým je vyčkání do 12. září na rozhodnutí německého soudu o legálnosti permanentního fondu ESM.

Jaké možnosti má tedy Evropská centrální banka?

ECB již snížila úrokové sazby na 0.75 %, koupila dluhopisy problémových zemí v hodnotě 211.5 miliard eur a slevila z požadavků na přijímaný kolaterál. Kromě toho prostřednictvím LTRO (Long Term Refinancing Operations ) poskytla evropským bankám 1.2 trilionu eur v podobě levných půjček. Tato strategie ale nepřinesla očekávané ovoce, jelikož většina bank tyto peníze zaparkovala zpátky do ECB a nebyly použity na nastartování reálných ekonomik, k čemuž byly původně určeny.

ECB by tedy mohla nadále pokračovat ve snižování úrokových sazeb a uvolňování kolaterálních pravidel. Tyto operace ale nepřináší požadované výsledky.

Jedna z dalších možností je, že ECB by vyvíjela tlak na depreciaci eura. To od roku 2010, kdy začala dluhová krize, oslabilo z 1.50 na téměř 1.20 vůči dolaru.  Slabší euro by mohlo pomoci zejména textilnímu a obuvnickému průmyslu jihoevropských zemí. Tento postup by ale mohl být v rozporu se zájmy USA a Číny.

Nákup bondů problematických zemí eurozóny by pravděpodobně přinesl nejvíce okamžitých pozitivních reakcí trhu. Klesly by výnosy dluhopisů jihoevropských zemí a oživila by se mezibankovní důvěra. Nakolik by ale trh dluhopisů ožil je otázkou, jelikož hedgeové fondy mají dobře sečteno, jak na tom jednotlivé země skutečně jsou a nedají se tak rychle a jednoduše obelhat.

Na druhé straně nákupem dluhopisů se dostáváme na pokraj propasti financování dluhů zemí prostřednictvím ECB. Dále se tím vytvářejí inflační tlaky. Ty je ale možné tlumit pomocí sterilizačních operací.

Negativa plynoucí z nákupu dluhopisů problematických evropských zemí by se dala částečné řešit nákupem korporátních a bankovních dluhopisů. I v tomto případě by ale zůstal nevyřešený zásadní problém a to, jak donutit země, aby si dali do pořádku své rozpočty, poté co se situace na finančních trzích zklidní.

Všichni představitelé ECB si ještě velmi dobře pamatují situaci, kdy bývalý italský premiér Berlusconi sliboval fiskální reformu a škrty v rozpočtu. Poté co ECB nakoupila italské dluhopisy, na to ale zapomněl.

(Zdroj: Reuters)