Nevěřím v zázračný růst Asie

Po svém návratu z Asie už tolik nevěřím v zázračný růst tamní ekonomiky. Během roku jsem přednášel a radil několika úřadům i skupinám manažerů. Všichni totiž toužili prodloužit příběh asijského růstu. Jejich nápady se točily kolem témat jako je třeba příznivá demografie, rostoucí střední třída, zvyšující se spotřeba a levná pracovní síla.

Kdyby to tak ale opravdu fungovalo. Asie samozřejmě roste víc než je průměr a částečně za to opravdu vděčí demografii. Určitě se ale shodneme na tom, že když vaše populace roste, ještě to nutně nemusí znamenat, že pracujete a vyrábíte lépe.

Ovšem mezní výnos každého dolaru investovaného v Asii je negativní. Asijský trh je přeplněný a několik ekonomik bojuje s nerovnováhami. A Indie už musí mít co se týče nerovnováh světový rekord. V rovnováze totiž není ani jeden její makroekonomický parametr. A to je dost slabé na zemi, která byla po celých 30 let mého působení v oblasti tradingu v pozici klíčového rozvojového státu.

Budíček pro Indii

Průměrný věk obyvatel Indie je nízký, přestože na jihu země je obyvatelstvo kvalifikované, vzdělané a jejich věk je v průměru vyšší. Naproti tomu na severu jsou lidé mladší, nevzdělaní a mnohem chudší. Je to skličující úkol sladit tento rozpor v zemi, kde nefunguje koherentní politika a politický systém, který stále uctívá socialistické ideály Nehru. Indie má nejvyšší čas se probudit.

Asii se nepodařilo přetavit růst z poslední dekády v transformaci a reformu sebe sama. Lokální kapitál prchá z většiny větších asijských zemí - nikdo nechce mít své peníze v Číně,  Indii, Indonésii nebo Vietnamu. Evropští a američtí bankéři nám ale stále tvrdí, že na konci asijské duhy na nás čeká hrnec plný zlaťáků. Jak to ale může být pravda, když vidíme tolik úspěšných asijských byznysmenů opouštět své rodné státy?

Následují mé tři předpovědi pro obchodování a investování:

Všechno se časem vrátí k normálu

Co vyletí moc vzhůru, se musí vrátit na zem, a vice versa. V případě Asie - přeinvestovanost, nedostatek socializované zdravotní péče a širších vzdělávacích systémů znamená, že dřívější boom teď naráží na nedostatek finančních prostředků.  

Evropské banky tradičně používají zhruba třetinu amerických dolarů na poskytování úvěrů v Asii. S rostoucími problémy doma v Evropě ale svůj kapitál z Asie postupně stahují. To pro země se schodkem veřejných financí jako je Indie, Filipíny a Austrálie znamená nutnost snížit závislost na zahraničním financování. K tomu může dojít pouze prostřednictvím rušení investic a vyšších lokálních úspor. To sice bude znamenat nižší růst, ale je to vlastně dobrá zpráva pro Asii i pro celý svět.

Proč? Protože kdybychom pokračovali v začarovaném kruhu globalizace a vždy hledali nejnižší náklady na jednotku práce, pak by veškeré světové úspory skončily v Asii, zatímco trhy v Evropě a Spojených státech by se omezily pouze na spotřebu, a to by v konečném důsledku vyústilo v jejich bankrot. Asie potřebuje dekádu zpomalení, přijmout reformy důchodového systému a zdravotnictví. Jejich spořící prasátko je jednoduše až příliš plné. Tyto úspory se teď musí použít - ne na luxusní auta a značkové věci, ale na zajištění lepší budoucnosti rostoucí asijské populace.

Makroekonomika špatná, mikroekonomika dobrá

Asii dominují velké vládní systémy a malé množství soukromého vlastnictví. Silné vládní řetězce jsou nevyhnutelně špatné. Aby Čína a Indie rostly, musí si uvědomit, že dlouhodobý růstový potenciál země zajistí pouze prostřednictvím silného finančního systému. Čím je finanční systém dané země uzavřenější a hlubší, tím je méně pravděpodobné, že bude mít dostatečný kapitál a investice pro uživení své populace. Pokud dojde k uvolnění mikroekonomiky, pak se asijské státy opět vrátí do čela světového žebříčku ekonomického růstu.

Čína dnes doplácí na chyby v makro politice. V roce 2009 země odstartovala největší program na podporu hospodářství v dějinách. Dokonce i liberálně založení politici pak záviděli, jak se Číně podařilo zastavit zpomalování tempa růstu. Mezinárodní měnový fond odhaduje, že se čínský hospodářský růst podílel na celosvětovém růstu v letech 2008 - 2011 zhruba dvaatřiceti procenty. Problémem ale je, že byl stimul aplikován v ekonomice, která v podstatě umí dobře jen jednu věc.

Zde je čínský byznys model: Na jednom konci je levný, dotovaný kapitál a levná pracovní síla. Na druhém konci je pak vysoký ekonomický růst a rostoucí příjmy. Vydělané a uspořené peníze dělníků pak směřují jako depozita do bank se zápornými reálnými výnosy, nebo na vysoce spekulativní trhy s nemovitostmi, či na akciový trh, který je i v těch nejlepších případech méně odpovědný a transparentní než Mezinárodní olympijský výbor.

Nedostatek reforem a otevřenosti ještě zvyšuje nerovnováhu v Asii. Ta teď platí za svou samolibost. Ale bude to velmi pozitivní ponaučení, pokud bude makrosféra v budoucích letech zatlačována do pozadí a do popředí se dostane mikroekonomika tažená jednotlivci a firmami, kteří jednají ve svém vlastním zájmu a mohou vzkvétat.

Čas není vždy kontinuum - pozor na cyklus

Skvělé investice jsou navázány na exponenciální růst a vydělávání peněz díky efektu složených výnosů po dlouhou dobu. Ekonomický růst se téměř vždy tváří také jako exponenciální proces.  

Někdy se ale svět i naše investice zrovna exponenciálně nevyvíjí. Někdy zkrátka firma, sektor průmyslu nebo i celý svět čelí změně režimu, která vyžaduje násilné sbohem minulosti a změnu směru v rámci nového pořádku.

Před Asií teď stojí přesně taková výzva - změna režimu. Čína odstartovala svůj dlouhý pochod k reformám už v roce 1979. Zcela náhodou to bylo ve stejný rok, kdy se Margaret Thatcherová stala premiérkou Velké Británie, která na tom tehdy nebyla ekonomicky dobře. Náhoda? Jsme teď o jednu generaci dál a potřebujeme odstartovat nový cyklus. Jednoduše je ten správný čas.

Steen Jakobsen, hlavní ekonom Saxo Bank