Volby ve Francii jako katalyzátor dalšího vývoje

Minulý víkend jsem psal, že Spojené státy svým zablokováním íránských bank od mezinárodního finančního systému podaly nechtěný podnět ke vzniku konkurenčního finančního systému. Že vývoj může být hodně rychlý, čeká se jen na příhodný katalyzátor. Takovým katalyzátorem se mohou stát právě probíhající prezidentské volby ve Francii, jejich druhé kolo je na programu za dva dny.

Francie, Španělsko, Itálie – všechny tyto 3 velké země odmítají úsporná opatření prosazovaná zejména Německem a doufají v pokračování uvolněné politiky Evropské centrální banky, hodlají prosazovat „prorůstovou“ poltiku charakterizovanou nárůstem veřejných výdajů a deficitem veřejných rozpočtů. Populistické orgie ve všech třech výše zmíněných zemích se blíží, na nějaké požadavky o šetření nebude brán zřetel. Pokud by k tomu náhodou nedošlo, nedávná demonstrace na Václavském náměstí bude vypadat jako přátelské setkání pár kamarádů.

Favorit druhého kola francouzských prezidentských voleb – F. Hollande - může převrátit Francii a následně celou Evropu vzhůru nohama. Slibuje řadu opatření, např. snížení věku pro odchod do důchodu, doplněné výrazným navýšením zdaňování bohatých, stanovením maximální výše odměn, nebo zavedení kontroly ceny benzínu apod. Vyjadřuje se kriticky k politice úsporných opatření, prosazované primárně Německem, navrhuje například nové projednání pracně domluvené rozpočtoví smlouvy, čímž by se debata o záchraně eurozóny vrátila do bodu nula.

Hollandovo vítězství a implementace výše zmiňovaných opatření hrozí řadou dopadů. Holland totiž bude chtít prokázat, že nesliboval jen tak do větru, že je mužem činu. Speciálně v okamžiku, kdy Francie má pocit, že o všem se rozhoduje v Berlíně a oni a zbytek Evropy jsou v německém područí.

Tyto volby mají potenciál vyostřit konflikt mezi Německem propagujcím úsporná opatření a zvětšujícím se zbytkem EU. Podobný konflikt je již na úrovni centrálních bank. Taková situace není dlouhodobě udržitelná.

Ač so nový francouzský prezident bude snažit sebevíc, dostane se do vleku událostí a jeho další kroky pak nebudou řízení tím, co chce a co slíbil, ale tím, k čemu bude okolnostmi dotlačen. Nebude to pro něj nic příjemného.

Něco se musí stát. Něco zásadního.

Dosud jsem zastával názor, že jako první eurozónu opustí Německo a vrátí se k marce. Pořád se mi tento scénář zdá jako nepravděpodobnější. Mezi škálu možných scénářů však musím přidat ještě jeden, o kterém se dosud prakticky nemluví.

Co kdyby jako první opustila eurozónu Francie?

Samozřejmě by se Francie nevzdala eura jen tak z plezíru a pro své vlastní potěšení, ale byla k tomu donucena Německem. Německo, jako největší věřitel Francie držící před 90% francouzského státního dluhu, má na ní silné páky.  Možná by tento scénář pro ni byl i výhodnější, než kdyby eurozónu opustilo jako první Německo spolu s vybranými zeměmi a na Francii zbyla společná měna s „prasátky“. Jenom by v případě, že Sarkozy obhájí post v Elysejském paláci, muselo Německo změnu postojů zdůvodňovat mnohem více, než kdyby Sarkozy nebyl zvolen.

Takovýto vývoj by představoval černou labuť nevídanýcg rozměrů a katalyzátor řetězce dalších událostí. Jakmile k něčemu takovému dojde, každá země okamžitě hraje jen a jen na své triko, nějaké mezinárodní dohody by šly stranou.

Následný vývoj počínaje jižním křídlem eurozóny přes Čínu až po Spojené státy by pak mohl proběhnout mnohem rychleji a ve svém důsledku přinést mnohem radikálnější (rozuměj systémové) změny, než je drtivá většina lidí ochotna si dnes vůbec připustit, zvláště pokud by šlo o koordinované akce různých zemí. Nový "SWIFT2" bude pouze jedním z kroků.

Co by takový proces mohl zahrnovat, o tom více v příštím díle za týden.