Bude stát zlato 40 000 dolarů? Část první

Pozdě jako obvykle, se mainstreamová média a velcí hráči z Wall Streetu dostavili na večírek deset let trvajícího 700% nárůstu ceny zlata, aby se konečně připojili k neustále rostoucímu rozruchu kolem tohoto žlutého, měnového kovu. Od tvrzení některých odborníků, že cena zlata je nafouknutou bublinou, až po předpovědi jiných analytiků, že prudký růst ceny je bezprostředně za rohem, vyplývá jedna věc. Zlato musíme brát na vědomí, ať chceme, nebo nechceme a jedinou otázkou zůstává: „Jak vysoko jeho cena vyroste, než pominou krušné časy?“

Makroekonomické prostředí

Nejprve bychom měli probrat několik témat, abychom viděli současnou ekonomickou situaci v kontextu. Například pokračující slabost v oblasti zaměstnanosti a bydlení ukazuje, že velký pokles, který nastartoval v roce 2007 přetrvává. Ve skutečnosti ekonomika se z recese nedostala vlastním přičiněním, ale díky masivnímu zásahu FEDu a centrálních bank, takže relativního klid, který nyní prožíváme je způsoben tím, že se nacházíme v oku hurikánu, který zuří kolem nás.

První část bouře přišla v letech 2007 - 2009, ale od konce roku 2009 a během 2010, rozsáhlé záchranné balíčky, stimuly, a deficitní výdaje vyráběny falešnou iluzi zotavení. Toto oživení bylo nejmarkantnější ve finančním sektoru, kde vláda převedla toxické soukromé dluhy - včetně jejich velkolepého množství v agenturách Fannie May a Freddie Mac - do vládní ekonomické agendy.

Nyní vstupujeme do druhé poloviny bouře, protože již není možné stále ignorovat bezprecedentní a nezvladatelný nárůst dluhů celých států na celém světě. Tyto problémy jsou obzvláště patrné ve slabých zemích Evropy, protože minimální úroveň úrokových sazeb vytlačuje slabší členy eurozóny na její okraj. A když začne selhávat okraj, je jen otázkou času, kdy selže celek.

Čtete také:
Zlato dále klesá. Do konce roku spadne pod 1600 dolarů.
John Paulson prudce zredukoval podíly ve zlatě nebo v Hewlett-Packard

Ani USA nemá nejhorší za sebou. Zadlužení vlády a velikost státního deficitu jsou na historických úrovních, jaké ještě nikdo nikdy předtím neviděl. Ve snaze odvrátit depresi podobnou té z roku 1929, se vlády aktivně účastnily na likvidaci bubliny soukromých toxických dluhů, takže přenesení tohoto břemene na vládu (tedy na daňové poplatníky) způsobilo, že se problém transformoval do dnešní krize státních dluhů. Jednoduše řečeno, vládní dluhy jsou dnes již natolik velké, že se dostaly za bod, odkud není návratu.

Ani soukromé dluhy však nejsou vyřešeny. Velká část nedobytných pohledávek v účetnictví podniků a finančních institucí je zahlazována účetními operacemi a účetně odsunována do dalších období, přičemž je evidentní, že velkou část těchto pohledávek bude nutné odepsat.

Co je horší, tak nestabilita v celém světě zhoršila možnost refinancování soukromých dluhů, takže finanční sektor není připraven a možná dokonce schopen se zapojit do zmírnění nárazu soukromých dluhů do hráze potřeby snižovat zadluženost. To ve svém důsledku může vyvolat návrat krizové bouře, protože společnost i banky jsou nyní taženy dolů.

Celou situaci nebývale zhoršuje fakt, že díky špatnému rozhodování v tomto momentě krize, vlády samy nyní čelí ztrátě důvěry ohledně vlastních státních dluhů, o čemž svědčí neúprosně stoupající úrokové sazby a rostoucí náklady na swapy úvěrového selhání (CDS) na PIIGS. (Portugalsko, Irsko, Itálie, Řecko, Španělsko).

Neexistuje žádný způsob, jak rekapitalizovat řecký dluh, a Finsko má pravdu, když požaduje záruky. Nákaza se rozšířila do dalších zemí PIIGS i silnějších evropských zemí. Německo a Francie nemohou zachraňovat i Španělsko a Itálii, které jsou příliš veliké na bankrot, protože by to zničilo důvěru v jejich vlastní ekonomiky. Restrukturalizace dluhů slabých zemí jen dál zhorší projevy krize, protože jejich dluhy jsou v držení bank silnějších zemí, které bez nějaké formy pomoci samy situaci nemohou zvládnout.

Fond evropské finanční stability (EFSF) je tak malý, že prostředky na pokrytí problémů všech zemí, které by to potřebovaly, tam prostě nejsou. Ekonomové již vědí, že země PIIGS se svými 130% dluhu vůči HDP jsou již za bodem, odkud není návratu. Evropská centrální banka (ECB) bude nucena, stejně jako další centrální banky, tisknout více eur, ale celý systém tak bude čelit jen větším problémům plynoucím z rostoucího zadlužení.

Poměr velikosti dluhu vůči HDP v Evropě, USA i jinde, jehož velikost může v důsledku způsobu řešení krize pouze růst, povede k problémům, které máme historicky spojeny s banánovými státy Latinské Ameriky, se zhroucením komunistických států, nebo s některými zeměmi v Africe. I když to není zatím nahlas vysloveno, hlavní ekonomický proud předpokládá, že dluh vyspělých zemí exploduje nad úroveň, které nyní sužují země PIIGS. Jinými slovy, v následujícím desetiletí očekáváme, že vyspělé země podstoupí stejnou bolest, kterou v současné době vidíme u slabých zemí.

Toto tvrzení podporuje nový dokument Banky pro mezinárodní platby (BIS), která uvádí, že když se státní dluh blíží 80% až 100% HDP, jde o nezpochybnitelný signál oslabování ekonomiky. V případě Řecka a eura nejde o pouhou ekonomickou krizi, ale jde o zhroucení celého finančního systému.

V USA je nyní poměr dluhu k HDP na (ještě konzervativní) úrovní 95%, ale nastávající masivní odchod silné poválečné generace do důchodu tento poměr dramaticky zhorší. Předpokládané deficity pro následující dekádu dosahují bilion dolarů ročně. Poměr zadlužení USA k HDP přesáhne 100% do dvou let, a v příštích deseti letech se dluh může až zdvojnásobit, pokud vzrostou úrokové sazby ve shodě s klesající důvěrou ve schopnost vlády řídit fiskální a měnové záležitosti.

Dalším logickým krokem v této krizi státního dluhu jsou viditelné známky ztráty důvěry v měnu. Známky měnové krize obvykle vyjadřuje rostoucí inflace, což zase vede k vyšším úrokovým sazbám, které krizi ještě zhoršují. Začíná se roztáčet smrtící dluhová spirála, kdy vyšší a vyšší úroky vytváří vyšší a vyšší deficit a částka na úhradu dluhu přestává stačit na úhradu úroků, natož na úhradu dluhu samotného.

Zní to dramaticky, ale přesně tohle se nyní děje v Řecku. Hlavní rozdíl oproti minulosti je to, že nyní nejsou v urputných bojích s finančním kolapsem nějaké banánové republiky, ale většina nejrozvinutějších ekonomik světa. Je jisté, že to skončí špatně.

V krátkodobém horizontu budou centrální banky vládám a bankám tisknout peníze, ale v dlouhodobém horizontu bude ztráta důvěry natolik velká, že dojde k měnové sebedestrukci. Jakmile se problémy rozšíří po celém světě, tak se trh s dluhopisy a měna navzájem zničí.

Kdyby mělo dojít k ustanovení nějaké nové měny, tak ta musí být téměř jistě nějakým způsobem navázána na zlato a další komodity. Chceme-li přežít co přijde, musíme pochopit celý proces a pokusit se odhadnout, jak rychle se může rozvinout. Měli bychom se pokusit zjistit, jak vážná je situace, navrhnout řešení a nastínit, jaký to může mít dopad na předpověď budoucí ceny zlata.

Centrální banky umí potisknout papír, ale neumí vytisknout zlato

Zlato jsou opravdové peníze. V historických dobách, kdy potvrzení o úschově zlatých slitků vydávalo lokální zlatnictví, nešlo dohlédnout, že právo centrálních bankéřů vytvářet nekryté peníze z ničeho naruší naše celé finanční systémy.

Začneme pohledem na rozdíl mezi množstvím zlata v držení centrálních bank a množství papírových peněz, které vydaly. Tím získáme základní pohled, o jak velkou disproporci se jedná. Následující graf ukazuje, že množství zlata v držení centrálních bank je překvapivě stabilní. Modrá křivka ukazující množství peněz emitovaných na celém světě však ukazuje, že množství všech druhů finančních aktiv dramaticky přibylo. Z grafu jasně vyplývá, že nominální množství papírových peněz v oběhu roste mnohem rychleji než množství zlata v držení centrálních bank. Lze očekávat, že rozmařilé utrácení peněz a jejich umělé vytváření bude pokračovat rychlým tempem.

Je důležité, že centrální banky již neprodávají své zlato, naopak množství zlata v jejich držení zase roste. Červená čára v pravé části grafu indikuje mírné oživení. Centrální banky zastavily prodeje zlata a staly se čistými kupci. Pokles nabídky a zvýšení poptávky vede k vyšší ceně zlata.

Prezident Chávez nedávno připomněl, že venezuelské zlaté rezervy nejsou v současné době uloženy v Caracasu, a domněnka, že by Venezuela mohla požadovat převedení 150 – 200 tun zlata z Bank of England, do Venezuely, čímž by se dostupné zásoby zlata dále snížily, vzrušila mnoho spekulantů na růst ceny, protože zlato by se tak zase stalo o něco méně dostupné. Chávez také navrhuje znárodnění venezuelských zlatých dolů. Nepochybně dokonale chápe celou situaci a využívá své diktátorské pravomoci k rychlejšímu přechodu zpět ke zlatu, než jakého jsou schopny pomalejší konkurenční demokratické státy.

Dalším způsobem, jak změřit znehodnocení světových měn je porovnat globální průmyslovou výrobu a celkové množství peněz v oběhu. Jak můžete vidět v následujícím grafu, průmyslová výroba se v průběhu času zvýšila jen mírně. V roce 1971 Nixon zavřel zlaté okno a nyní se ukazuje, že účtovaná cena výstupů roste exponenciálně. Není divu, že nominální cena průměrného auta se prudce zvýšila z 3 542 amerických dolarů v roce 1971 na téměř 30 000 dolarů dnes.

Samozřejmě že cena zlata, měřeno v těchto měnách, se v průběhu času zvýšila. Pokud porovnáme cenu zlata v dolarech s nominální cenou veškeré peněžní zásoby (vyjádřenou také v dolarech), měli bychom zjistit, zda je zlato předražené, nebo podhodnocené. Následující graf ukazuje, že pokud bychom chtěli zlatem pokrýt veškerou peněžní zásobu emitovanou centrálními bankami, musela by cena zlata za unci dosáhnout 10 000 dolarů. To jen potvrzuje dojem, že ačkoliv cena zlata prudce roste někam k 2000 dolarů za unci, nemusí se investoři do zlata bát, že jde o bublinu a že růst ceny zlata se blíží ke konci.
 
V dalších částech se budeme zabývat federálním deficitem USA, podíváme se do Evropy a začneme se zabývat zlatem a budeme se zabývat tím, jaké úrovně by mohla dosáhnout cena zlata během následujících deseti let. Sledujte proto pozorně zpravodajství serveru www.akciatrhy.cz