Benn Steil, Ekonomika, 21.09.2011

Jednou z nejnebezpečnějších iluzí, které se rozmohly v reakci na propuknutí finanční krize v roce 2008, je víra, že hektolitry monetárního lubrikantu nám vynahradí skutečné ekonomické reformy.

Zkrachovaly vám banky? Zhroutil se trh práce? Nic nevadí. Jestliže je národní hospodářství jen obří fabrika na všemožné součástky HDP, pak už nezáleží na tom, že nechrlí to, co vyráběla dřív, nebo proč lidé nenakupují. I kdyby se venku třeba všichni ekonomičtí čerti ženili, centrální banka může přece vždy zakročit a kupovat či prodávat za nás.

Desetiletka splněných přání

Nejhlasitější světový ekonom tenhle refrén opakuje už dobrých deset let. Během recese roku 2001 Paul Krugman psal: „Hlavním viníkem současného zpomalení je propad soukromých investic.“

Ujistil nás však, že „Fed může znovu dofouknout ekonomiku, aniž by musel převzít roli soukromého investora. Stačí jakékoli navýšení poptávky.“ Na roli tahouna nového růstu se podle něj hodil zejména „trh s nemovitostmi, který je velmi citlivý na úrokové míry“. Rok na to věštil, že „Fed potřebuje raketový nárůst spotřebních výdajů, které by vynahradily skomírající investice. A k tomu musí nafouknout hypotéční bublinu, která by nahradila bublinu internetovou.“ Přání se mu splnilo.

Toto hrubozrnné keynesiánství je pro mnohé ekonomy neodolatelně svůdné, neboť slibuje, že politici mohou „vyléčit“ ekonomiku manipulací s agregáty a že ochablé zvířecí pudy nevyzpytatelných podnikatelů lze rychle a bezbolestně nahradit státní tiskárnou cenin a utrácením jejího produktu.

Ve spárech Fedu a ECB

Pokračování článku najdete na: http://www.finmag.cz/cs/finmag/ekonomika/ekonomika-se-nedela-na-papire-i-kdyz-je-to-papir-z-centralni-banky/