ČNB: Koho chrání ochránce?

Česká národní banka má velké ambice nejen v oblasti ochrany spotřebitele, ale i při sjednocování dohledu nad finančním trhem. Jak velké ambice to jsou, se naplno ukázalo nedávno, když ČNB představila dva návrhy úředních sdělení.



Jedno z nich, chronologicky mladší, se věnuje pobídkám v oblasti investičních služeb. To druhé činnosti pojišťovacích zprostředkovatelů. A právě na něj bych rád zaměřil pozornost, neboť v něm ČNB jednoznačně, a nikoliv poprvé, odhalila svá silná a slabá místa. A ukázalo se, že některá z nich jsou slabá příliš, zatímco jiná zase silná až moc.

Prvotní záměr textu banka formulovala jasně jako „zvýšení úrovně právní jistoty osob vykonávajících zprostředkova­telskou činnost“. Tomu jistě není co vytknout, ale je deklarovaný záměr skutečně ten hlavní?

Bič na rádobyporadce?

Z úředního sdělení je rozhodně znát snaha vypořádat se s kvazizprostřed­kovateli, kteří díky „šikovně“ napsané soustavě smluv uzavíraných s klientem prodávají nevýhodná investiční životní pojištění bez nejmenší snahy o posouzení klientových potřeb. Tato pojištění jsou navíc často zajištěná smluvní pokutou nebo směnkou proti předčasnému zrušení, které by „rádobyporadce“ – často lovící mezi studenty a jejich kamarády – připravilo o provizi.

Je logické, že ČNB chce posílit svou pozici právě zde. V minulosti se totiž prokázalo, že národní banka je proti obdobným praktikám naprosto bezradná. A to i přesto, že má všechny předpoklady jednat jako skutečný ochránce finančního trhu a všech, kdo na něj přicházejí s čistými úmysly. Půlmilionová sankce udělená „jedné takové společnosti“ však byla spíše dobře zaplacenou analýzou nedostatků jejího podnikání, které byly samozřejmě neprodleně odstraněny. Nikoliv ovšem ku prospěchu spotřebitele. Na podstatě činnosti této společnosti se totiž nezměnilo vůbec nic. Zdá se proto téměř neuvěřitelné, s jakou naivitou ČNB očekává, že svým výkladovým stanoviskem v podobě úředního sdělení dosáhne lepšího výsledku.

Svět pojišťovacích zprostředkovatelů podle ČNB

Dalším silným motivem návrhu pak je snaha rozšířit mimo legislativní proces zákon o pojišťovacích zprostředkovatelích a přizpůsobit ho tak k obrazu ČNB, resp. jejímu aktuálnímu pojetí.

Práce České národní banky však v tomto směru připomíná spíše upřené pozorování oprýskané stěny, na které se po dostatečně dlouhé době strnulého sledování skvrny, barva a zbytky omítky roztančí v překrásné surrealistické kompozici. Autor návrhu sdělení totiž naprosto nad rámec textu dedukuje zcela nové povinnosti a pravidla, díky čemuž se dostává do právní vědou dosud neprobádané kategorie fantazijní interpretace.

Lze se tak například dočíst, že pojišťovací zprostředkovatel musí zohlednit znalosti a zkušenosti klienta týkající se pojistných produktů a jeho finanční situace a podle toho vybrat produkt nejvhodnější. Celý tento proces přitom musí zaznamenat, a to ve vztahu ke každé klientovi poskytnuté radě stran pojistného produktu. Ke splnění takto dovozené povinnosti přitom nemohou sloužit pouze formulářové záznamy, neboť jsou dle názoru ČNB pro tento účel naprosto nevhodné.

Každý klient by tak měl být patrně důkladně vyslechnut, přezkoušen, následně by s ním měl být sepsán podrobný protokol, jehož záznam spolu se záznamem celého myšlenkového procesu pojišťovacího zprostředkovatele, návrhem pojistné smlouvy, souhlasem se zpracováním osobních údajů, AML dotazníkem a kdoví čím ještě klient podepíše. Tímto sítem pak nepochybně projdou jen ti, kteří budou opravdu naléhavě trvat na tom, že chtějí být pojištěni, a ti, kteří ze své povahy podepíší prakticky cokoliv.

Se stejně neúprosnou logikou pak ČNB rozšiřuje informační povinnost minimálně v tom smyslu, že tam, kde informace zákazníkovi nemusejí být automaticky předány, musí být zákazník alespoň informován, že takové informace existují a on je může po zprostředkovateli žádat.

Národní banky: Čtvrtá moc?

Není divu, že po přečtení úředního sdělení se lze jen těžko ubránit otázce, koho vlastně ČNB chrání? Úřední sdělení je aktem podivného charakteru, neboť je sice vyhlašováno ve Věstníku ČNB, ale jeho normativní síla je nulová, protože je pouhým výkladovým stanoviskem bez právní závaznosti. Přesto by mělo působit silou věcné argumentace, precizní a logicky koherentní interpretace, empirického fundamentu a přirozené autority.

Ve skutečnosti je však výsledný text velice kontroverzní snahou dohledového orgánu, protože je v rozporu s Listinou základních práv a svobod formulovaným principem, který stanoví, že ukládat povinnost je možné výhradně na základě zákona a v jeho mezích. Česká národní banka se tak, zdá se, vydala pohodlnou cestou nejmenšího odporu.

Ukazuje se, že ČNB je v mnoha ohledech slabá a nesebevědomá, když namísto skutečně efektivní snahy o iniciování legislativních změn či důsledného využívání korektivních instrumentů volí nenáročnou, nicméně spíše jen formální cestu úředního sdělení.

Zprostředkovatelé, kteří se snaží o důsledné plnění požadavků i nevyřčených přání dohledu, mohou mít na druhou stranu z podobných akcí oprávněnou obavu. ČNB jim totiž dala najevo, že se při svých kontrolách nebude držet „pouze“ dikce zákona. Právě touto úspěšnou snahou dokazuje, že centrální banky jsou skutečně čtvrtou mocí ve státě, u nás v některých ohledech možná až příliš silnou.

Tyto zprávy pro vás vytváří Finmag.cz.