Za všechno může Ústavní soud

Partie na Primě, s údajně odcházejícím moderátorem Milanem Šímou, pozvala před polednem k debatě představitele dvou neparlamentních, ale objektivně nikoli úplně zanedbatelných stran. Za stranu Suverenita, Janu Bobošíkovou, za stranu Věci veřejné, Radkem Johnem. Diváci dostali šanci odpovědět na otázku, zda by byli ochotni volit některou z nově vznikajících politických stran. Tuto ochotu vyjádřila drtivá většina, 89 % účastníků ankety, ale otázce chyběla ještě druhá část věty, kde za spojkou "a" by věta pokračovala "...budete ji skutečně volit." Přání a skutečnost se často liší, ukázala to ostatně i samotná debata, kdy oba hlavní aktéři deklarovali velká odhodlání při vytváření zdravějšího politického prostředí, chvílemi to však vypadalo, že se baví němý se slepým a hluchý jim to moderuje. K tomu došlo nejvýrazněji v okamžiku, když na stole "ležela" Lisabonská smlouva a když Bobošíková hájila postoj Václava Klause a odsuzovala malé úsilí při hájení českých zájmů ze strany Mirka Topolánka, Alexandra Vondry, Karla Schwarzenberga a Ondřeje Lišky v předběžných jednáních. Celkově se zdálo, že dobré úmysly jsou zatím do jisté míry v předstihu před zkušenostmi a uceleností koncepcí. Tím se ovšem neříká, že výměna současné garnitury služebníků lidu by nebyla žádoucí.

Lisabonská smlouva, s přítomností ministra zahraničí Jana Kohouta ve studiu a tunami cukru na Úřadu vlády, byla rovněž jedním z témat OVM, ještě před tím se však odehrála zajímavá debata o stavu českého soudnictví za účasti bývalých ministrů spravedlnosti: Otakara Motejla, Pavla Němce a Jiřího Pospíšila. Václav Moravec popřával hodně sluchu Němcovi, možná i proto, že Motejl s Pospíšilem si vzájemně více rozuměli. Ostřeji se však vůči Němcovi (který se i v týdnu kriticky vyjádřil k jeho postupu ÚS v cause "justiční mafe") vymezoval ombudsman, neboť prezidenta, místopředsedu NS Kučeru a nepřímo i Pavla Němce pokáral slovy: "Když jakýkoliv geniální politik prohlásí po vyhlášení nálezu Ústavního soudu, že musí uvažovat, jak tu situaci obejde, tak to je setsakramentsky vážné, i když velice spisovné vyjádření toho, co se dít nemá." Němec byl vůbec v nezáviděníhodné pozici, protože více či méně figuruje jak ve zmíněné cause, tak případu "katarského prince," který se dnes rovněž probíral, ale spolu s Pospíšilem se na jeho vzdělání podílela i právnická fakulta Západočeské university. Se všemi ataky se vcelku zručně vypořádával, paradoxně nejméně jistě působil v okamžiku, kdy se Moravec obou dotčených ptal na jejich písemné práce. Zatímco Jiří Pospíšil se pochlubil, že člen akreditační komise, profesor Fiala, se o jeho evidentně existující práci vyjádřil velmi pochvalně, což od experta na "věcná břemena," kterýžto institut byl názvem Pospíšilova díla, zvlášť potěší, tak Němec se omezil na vyjádření ve smyslu Myslím, že by se měla určitě najít. Nemá jít o nějakou spekulaci, že Němcova práce neexistuje, jen příklad toho, jaké může vzbudit podezření odpověď takto formulovaná. Připomíná to totiž někdejší odpověď Jiřího Paroubka na otázku od rozhlasového moderátora, zda byl manželce někdy nevěrný. Odpověď "Myslím, že ne," samozřejmě zněla velmi podezřele, komentátoři si však vůbec nevšimli toho, že takto opatrně, tedy slůvkem "myslím," zahajoval v té době odpověď na každou druhou otázku.

Poněkud překvapivou nejistotu v chápání Václava Moravce však způsobil Otakar Motel, jinak neohroženě chránící české soudnictví před mediálními útoky, když v předmětných souvislostech prohlásil, že za všechno může Ústavní soud. Na moderátorovu otázku jak to myslí, dovysvětlil, že pokud by US umožnil volby, tak by se psalo o něčem jiném (od čeho by nebylo potřeba odvádět pozornost však nedodal).

Další informace a zajímavosti zde, třeba vtipy na politiky, došlé v poslední době mailem