Klub, který porušuje a mění pravidla v průběhu hry, nestojí za nic

Možná ta zpráva zapadne, jak listí na podzim, ale přece. Měli bychom si jí vždy připomenout, když půjde do tuhého. Brusel dal státům EU zelenou k překračování rozpočtových schodků. „No a co?“ řeknete si. Vždyť přece krizové stavy vyžadují nestandardní řešení. A tohle je hodně nestandardní řešení. Evropská komise dala členským státům Evropské unie v podstatě "volnou" ruku v překračování pravidel pro hospodaření. Podle výkladu tohoto rozhodnutí to znamená v podstatě to, že se státy mohou v klidu „dopustit“ vyšších rozpočtových schodků, než stanoví unijní pravidla, když budou chtít zabránit zpomalení hospodářství, které by mohla způsobit finanční krize. Dobrá, řeknete si, Teď je krize, tak to pak snad vrátí zpátky, ne? Omyl, nevrátí. Vždycky se totiž najde nějaký další důvod, proč pustit otěže těžce zformovaných pravidel na volnoběh. Je to lehčí, nemusíte se o nic starat a nic utahovat. Průměr si vás najde sám.

Proč šetřit, proč se snažit, vždyť po Špidlovsku, zdroje tu jsou a z cizího krev neteče. Anebo teče? Pakt stability a růstu tak dostává vážné trhliny, jenž se mohou mimo jiné podepsat i na chutích států EU, které nejsou dosud členy „měnového“ prostoru, přijmout společnou evropskou měnu. Vždyť, proč bychom se měli snažit plnit nějaká kritéria, když si velké a silné státy v podstatě schválí cokoli, když jim teče do bot? Proč usilovat o naplnění stanovených parametrů, když se to dá všechno pěkně, pod rouškou uhlazených hesel a frází o nestandardním řešení kvůli krizi, „zglajchšaltovat“? Eurofilové, výraz, který jsem, přiznám se, našel v jedné online diskusi, se jistě budou bít v prsa s argumenty o tom, že kdyby… měla ČR euro a nevládla by nám euroskeptická vláda, tak bychom si krásně užívali a mohli z nového rozhodnutí EK mít o to větší radost. Těm, co ale o všem rádi přemýšlejí a vidí dál, než jen do zítřejšího talíře plného svíčkové, musejí nad těmi argumenty vstávat vlasy hrůzou. Jednotlivé "stropy", které jsou v Paktu stability stanoveny totiž zmíněným rozhodnutím přestávají platit.

Každé zjednodušení je složité, ale nejrůznější –filové v podobných diskusích nepoužívají jinou taktiku. Přijměme proto jejich hru a pokračujme ve zjednodušení. Opět nejsem autorem, ale jen cituji. Když se Francie, byť se její pan prezident hrdě označuje za pravičáka, rozhodne řešit špatnou náladu v ekonomice porušením pravidel, schválených v Paktu stability s odvoláním na krizi, je otázka snadná: „Kdopak to asi všechno pak zatáhne?“ „Kdopak to asi zaplatí?“ A zajímá nás to vůbec?

Pravdou je, že i podle většiny českých komentářů současná podoba Paktu stabilitu jisté porušování pravidel za určitých okolností připouští. Má to svá ale, ostatně jako všechno na světě. Přesto se stále víc ukazuje, že euro s největší pravděpodobností kvůli podobným názorovým točenicím zamíří do pasti. Snad jedině, že se probudí nějaký statečný zachránce, bouchne pěstí do stolu a vykřikne: „Sakra, přestaňte blbnout!“ Není sice zatím známo, kdy ta past nastane, a možná, že ani nepřijde, ale přesto je vážnou otázkou, zda být členem klubu, jehož hráčům nevadí, že v průběhu hry se kvůli přání těch nejsilnějších mění pravidla. Když by byl někdo takový součástí standardní karetní hry, osazenstvo by neváhalo jen od stolu vyhodit… Faktem ale je, jak jsem napsal na začátku, že tyto dny rozhodně standardní nejsou.