Přišel společný čas Evropy, pánové

„To jsou ale paradoxy,“ řekl by jistě literární klasik nad posledním děním v Evropské unii. O tom, že však není všechno v pořádku už delší dobu nesvědčí jen to, že Irové v posledním referendu nevyslovili souhlas i s upravenou „evropskou“ smlouvou. Ve společnosti slušných lidí se prý jednou odmítnutý dokument nevrací, mohli jsme slyšet z úst čelných českých vládních představitelů. Faktem ale zůstává, že referendum v Irsku bylo prubířským kamenem, který vyhořel. Sám Brusel totiž přiznal velmi tiché a nezvykle klidné našlapování kolem ostrovního národa před referendem, jen aby nepopudil nepopulárními průpovídkami vzpupné Iry proti sobě a hlasování dopadlo ve prospěch přijetí upraveného dokumentu. Inu, nestalo se tak.

Jenže, jak jdou dny, ukazuje se čím dál tím více, že tzv. reformovaná nová evropská smlouva je spíše chtěným dítkem velkých, než toužebně očekávaným potomkem malých. A právě proto byl i francouzský prezident Nicolas Sarkozy na krátké návštěvě v Praze. Chtěl totiž svým „malým“ kamarádům ze skupení Visegrad 4 něco důležitého říct. Totiž to, aby se čeští politici přestali schovávat. A jak si třeba všímá komentátor deníku Hospodářské Noviny, Adam Černý,  jednoho dne budou muset vládní činitelé přiznat barvu. A zřejmě nejen oni. Faktem také totiž zůstává, že většina "posledních" rozhodnutí, která naplánovali evropští politici, pak šla úplně jinudy, než chtěli jejich národy. Otázka zní: K čemu je politická reprezentace, která neumí přijmout zodpovědnost za fatální kroky? A kde má být hranice rozhodování plebiscitem? 

Nápověď na otázku, zda přišel čas "hodit do toho vidle", anebo hledat s ostatními řešení, není třeba hledat v Lumbeho vile, píše Černý. Věc je přitom jednoduchá - Česko chce, aby se Evropská unie co nevidět rozšířila o Chorvatsko a fungovala bez bariér. Jenže na tom všem se musí dohodnout celá sedmadvacítka. A když vy nepodrbete nás, my vás taky nepodrbem, mohlo by se s jistým úšklebkem dodat. Jo, politika je svinstvo, jenže všechny reminiscence na minulost by se měly zahodit a dívat bychom se měli dopředu. Jistě, snadno se to poví a hůře udělá, jenže i jak si všímá komentář v Hospodářských Novinách, během deseti patnácti let v konkurenci s Čínou může obstát Evropa jen jako celek.

Faktem ale zůstává i to, proč by se neměl poslouchat názor těch menších a jak to tak nějak udělat, aby ti malí nezapadli v hlasech těch velkých. Pokud se tohle nevyřeší rychle, bude mít Evropa problém. Nehledě na rozšiřování. Francouzský prezident ale ukázal, proč velké národy mají velké politiky. Do svých partnerů z V4 si ani slůvkem nerýpl, možná ne viditelně, zato jim mezi řádky tlumočil poselství o tom, že nyní nastala doba držet pohromadě. Zkrátka ústa a krok se neztratí. A to my přece umíme, ne?