Cenné papíry s pevným důchodem – úvod do problematiky

V investičním managementu je nejdůležitějším rozhodnutím tzv. alokace kapitálu mezi nejrůznější třídy aktiv. Mezi dvě základní třídy investičních aktiv patří akciové instrumenty a cenné papíry s pevným důchodem. Další třídy aktiv jako nemovitosti, private equity, hedgeové fondy či komodity se označují jako alternativní třídy aktiv.

Zatímco se většina lidí zajímá o vzrušující příběhy akciových investorů, cenné papíry s pevným důchodem, které otevírají dveře nejrůznějším finančním strukturám, také představují velice zajímavou sféru investování. Akciovým trhům je médii věnována enormní pozornost, nicméně cenné papíry s pevným výnosem hrají často kritickou roli v portfoliích jak individuálních tak institucionálních investorů.

Ve své nejjednodušší podobě představuje cenný papír s pevných důchodem finanční závazek nějaké entity, která se zavázala platit specifickou sumu peněž v určitých okamžicích v budoucnosti. Entita, která se zavázala tyto platby provádět, představuje emitenta tohoto cenného papíru. Emitentem může být vláda, akciová společnost, banka či municipalita.

Cenné papíry s pevným důchodem se rozdělují na dvě velké skupiny: dluhové závazky a prioritní akcie. V případě dluhového závazku se emitent označuje jako dlužník. Investor, který si cenný papír s pevným důchodem koupí, se označuje jako věřitel. Slíbené budoucí platby, které se emitent zaručil platit k určitým datům v budoucnosti, se skládají ze dvou komponentů: úrokových plateb a splátek jistiny. Splátka jistiny představuje navrácení půjčených prostředků neboli umoření dluhu. Mezi cenné papíry s pevných důchodem, které představují dluhové závazky, patří pokladniční poukázky, klasické dluhopisy, bankovní úvěry, cenné papíry kryté hypotékami (MBS) či cenné papíry kryté aktivy (ABS). Stojí za zmínku, že za současnou americkou finanční krizí stojí právě MBS a ABS, popřípadě jejich kombinace tzv. CDOs, jenž můžeme doslovně přeložit jako kolateralizované dluhové závazky.

Na rozdíl od dluhových závazků představují prioritní akcie vlastnické právo na společnosti. Dividendové platby placené společností prioritnímu akcionáři představují distribuci zisku společnosti svým vlastníkům. Oproti investorům, kteří vlastní klasické kmenové akcie, dostávají vlastníci prioritních akcií pravidelně smluvně sjednanou pevnou výši dividendy. Pokud v daném roce k výplatě prioritní dividendy nedojde, kumulují se prioritní dividendy do dalších let. Dále musí být dividendové platby prioritním akcionářům učiněny před tím, než budou vyplaceny dividendy kmenovým akcionářům. Prioritní dividendy mají tedy oproti normálním dividendám prioritu. S prioritní akcií mohou být spojena tzv. super-volební práva, což znamená, že na jednu prioritní akcii připadá více volebních hlasů než na jednu kmenovou akcii. Na druhou stranu prioritní akcie sebou nemusí nést žádná volební práva na valné hromadě akciové společnosti. V případě bankrotu společnosti mají prioritní akcionáři přednost před kmenovými akcionáři, což znamená, že vklady prioritních akcionářů budou vyplaceny nejdříve prioritním akcionářům a na kmenové akcionáře se vůbec nemusí dostat. Z toho vyplývá, že prioritní akcie mají podobné charakteristiky jako podnikové dluhopisy. Časté jsou také tzv. konvertibilní prioritní akcie, které může investor převést na klasické kmenové akcie.

Do 80. let 20. století byly cenné papíry s fixním důchodem velice jednoduché investiční produkty. Pokud odhlédneme od rizika defaultu emitenta, investoři věděli, jak dlouho budou úroky dostávat a kdy jim bude navrácena dlužná částka, tzv. jistina. Navíc investoři v té době většinou kupovali tyto cenné papíry s úmyslem je držet až do splatnosti. Počátkem 80. let se ovšem svět cenných papírů s pevným důchodem zásadně změnil. Zaprvé se staly tyto cenné papíry komplexnějšími. Začaly se objevovat struktury, které činily velice obtížným určit, kdy bude jistina splacena a jak dlouho bude investor úrokové platby dostávat. U některých instrumentů také bylo těžké předvídat výši úrokových plateb. Zadruhé byli investoři, kteří měli v úmyslu držet tyto instrumenty až do splatnosti, nahrazeni institucionálními investory, kteří začaly tyto cenné papíry aktivně obchodovat.

Investor neudělá velkou chybu, pokud bude považovat označení cenné papíry s pevným důchodem a dluhopisy za synonyma. Je ovšem dobré být si vědom rozdílů.