Jakou máte finanční gramotnost? Nespoléhejte se, že vysokou!

Dělali jste si v poslední době test finanční gramotnosti? Třeba tím, že jste si před plakátem, který nabízel zhodnocení vašich vkladů v ročním vyjádření o 20 procent řekli: „Ty jo, a jak to ti hoši chtějí zajistit?“ nebo „Jakými investicemi takového zhodnocení chtějí dosáhnout?“ Pokud znění vašich otázek bylo nějak modifikováno, pak jste s největší pravděpodobností připraveni ve světě financí obstát. Jenže, když si uvědomím vlastní novinářskou kariéru i to, jak jsme s kolegy v polovině devadesátých let varovali téměř obden články před bublinou kampeliček a doporučovali vkladatelům dnes již okřídlené slovo diverzifikace, bylo to stejné, jako když házíte pověstné perly… však víte komu.

Jinými slovy, uznáte sami, že finanční gramotnost lidí v České republice nebude v průměru nijak vysoká. A to je škoda. Zvlášť při zprávách, jako jsou ty o dramaticky rostoucích vkladech podílových fondů. Vždyť při vyšším vzdělání by jistě mohly zisky a výnosy činit víc. Ale buďme rádi, aspoň za to. Bráno optikou třeba našich východních sousedů, které si vzala na mušku tamní Slovenská bankovní asociace (SBA), aby zjistila, jak jsou na tom Slováci s finanční vzdělaností, nebylo by to příjemné čtení. Výsledky jsou totiž dost tristní. Lidé prý podle výsledků zkoumání často zaměňují pojmy a vůbec jim nerozumí. Chyba je ale také prý na straně finančních institucí, které své klienty nedostatečně informuje. Nepřipomíná vám to něco?

Jenže chyba není asi v tom, že banky, pojišťovny, podílové či penzijní fondy informují málo. Problém bude třeba jistě hledat v nás, v klientech. Což potvrzuje i slovenská analýza. Ta třeba říká, že mnohem větší problém, než kvantita informací, je jejich kvalita. Jazyku, kterým finanční domy mluví, totiž rozumí málokdo. Spotřebitelé proto vidí cestu do předu v organizovaném vzdělávání, na kterém by se údajně měl podílet stát. Ano, to je pěkná myšlenka, ale zaznívá v ní jedno nebezpečné klišé. Totiž to o vlku a koze, která po jeho hladovém nájezdu zůstane celá.

Pokud totiž chceme něco po státu, myslíme si automaticky, že to nebude stát ani korunu. Platíme daně, tak proč platit? A stát přece chce, aby se z jeho záchranných fondů vyplácelo co nejméně, tak ať se sakra snaží. Jenže chyba lávky. Bohužel ve světě financí a pokřivených vztahů, ve kterém ve střední Evropě žijeme, tyhle zavedené úzusy neplatí. To, co je zdarma nevyvolává respekt, nýbrž odsudek. A navíc, sami dobře víme, jak státem pořádané akce dopadají. Připomeňme si jen akce, známé z tuzemska. Třeba Autocont, nebo-li internet do škol, působení Ministerstva pro informatiku, atd atd.

Má to tedy zaplatit soukromý sektor? To je z mého pohledu už lepší otázka. Ne nemá, odpovídám, máme si to platit sami a hledat semináře, o kterých jde jen dobrá a ničím nezkreslená pověst. A že jich není málo se mohou domácí investoři přesvědčit na nejednom serveru. Finančníci, bankéři, pojišťováci si musí pod tlakem nás, klientů, uvědomit, že se nenecháme jen tak oblbnout, a že oni sami musí mít zájem nabídnout nám šanci, jak se vzdělat, abychom mohli utratit u nich víc. Jinak to fungovat nebude.

Pokud nastavíme model optimálně, nemělo by nás pak překvapit odpovědět správně na otázku, co je to roční procentní míra nákladů? Ze slovenských odpovědí si vezměme sami pro sebe odstrašující příklad – tamní populace totiž uměla na tuhle odpověď správně odpovědět jen v 19 procentech případů.