Kdo natočí vosu Máju?

Přes 30 let se OLDŘICH DUDEK (60) živí nevděčným a málo oceňovaným povoláním – humorem. Píše knihy, scénáře, kreslí vtipy i komiksy a vymýšlí zábavné reklamní kampaně. Je však humorista na plný úvazek spokojený s tím, co vidí kolem sebe na poli tuzemské zábavy?

Na úroveň tuzemského humoru se svorně nadává již několik let, nejčastěji hlavně v období Silvestra.  Je současný stav „srandy“ v Čechách horší, nebo lepší, než například před 20 lety?

Řekl bych, že současný humor je uvolněnější, tím však netvrdím, že lepší. Výhodou je, že si dnes můžete dělat srandu z kohokoliv a z čehokoliv. Nevýhodou je to, že se z humoru vytrácí chuť zakázaného ovoce, jako tomu bylo za komunistů. Jako příklad bych uvedl tehdejší satirický a humoristický týdeník Dikobraz. Ať v jeho tiráži mohlo být vytištěno třeba tisíckrát, že tento časopis vydává Rudé právo, nakladatelství Ústředního výboru Komunistické strany České socialistické republiky, Dikobraz nejvíce kupovali oportunisté, zrádci, přisluhovači Západu, zkrátka celý národ. A to třeba jen kvůli jedinému kreslenému vtipu od Renčína, Jiránka a dalších kreslířů. Kvůli kreslenému vtipu, který se navenek tvářil nevinně, ale mezi kreslířem a čtenáři vyvolával tiché porozumění, které přivádělo všechny hlídače ideologické čistoty československého tisku k šílenství. Byli vždy až druzí, kteří kreslený vtip pochopili, ale to už bylo většinou pozdě. To už byl Dikobraz mezi lidmi, to už si národ kreslený vtip vystřihoval a odpoledne si kresbičku ukazoval ve všech hospodách. Byly to krásné časy kresleného humoru, takový čas dětských her na blbou kočku a chytrou myš. Na druhou stranu faktem je, že zase byly fronty na banány.

Jak moc těžké je živit se humorem?

Hudební skladatel Karel Svoboda, jinak svatební svědek mé ženy Miroslavy, o mně říkal, že si neumí představit člověka, který je přes třicet let na volné noze a celou tu dobu živí rodinu jako český humorista. Myslím, že k tomu není co dodat..

O vás se ví, že jste velký kritik televizní zábavy. Mohl byste čtenářům přiblížit, jak podle vás vypadá zákulisí tuzemských televizních „bavících“ pořadů?

Tak tohle téma by zasluhovalo celou knihu. Televizní zábava má dnes úroveň automatické pračky, kde nad vtipný nápad je povýšen škleb, vřískot, vulgárnosti, žvanění, záplava otřepaných anekdot, a to vše se mele do nekonečna v jednom bubnu až do úplného zblbnutí televizního diváka. Tak jako existuje spotřební technika, tak také existuje spotřební zábava. Pitoreskní křiklavá řachtačka bez bázně a hany.

Je v televizní zábavě rozdíl mezi našimi třemi nejsilnějšími televizními společnostmi?

Určitě ano. Nova a Prima jsou „eseróčka“, Česká televize je veřejnoprávní. A z toho vyplývá můj náhled na tyto televize. Pro mě za mě, ať si Nova a Prima vysílají co chtějí, já to neplatím. Ale Česká televize, to už je o něčem jiném. Přežraný Budulínek, který občas za mé peníze krkne nějaký ten zábavný pořad. Chodby plné ustaraných a uschůzovaných dramaturgů, kteří usilovně přemýšlejí, kde vzít nebo ukrást nějaký námět, který by přinesl velkou sledovanost (v tomto případě jsou si všechny tři české hlavní televize podobné, až na počet svých zaměstnanců).

Říkáte ukradený námět. Máte s tím osobní zkušenost?

Jedenáct let jsem dělal pro Československou televizi s Ondřejem Suchým zábavný pořad pro děti, který se vysílal pod názvem Malý televizní kabaret pro děti. A bum! Jednoho krásného dne jakási „mladá generace“ tento Malý televizní kabaret „vzkřísila“ - česky řečeno, jednoduše ukradla. Celá krádež za bílého dne se nazvala Kabaret z maringotky a bylo vymalováno. Napsal jsem do Centra zábavné tvorby pro děti a mládež milý dopis, kde jsem dal dramaturgům této redakce tip na další pecku. Po Kabaretu z maringotky by mohla vaše mladá generace natočit seriál Vosa Mája. Kopii dopisu jsem poslal i tehdejšímu programovému řediteli ČT, panu milicionáři Františku Lambertovi, který mně odpověděl okázalým zívnutím. Chápu, že měl jiné starosti, než se zabývat etickým chodem České televize.

Po této zkušenosti zřejmě nemáte Českou televizi příliš rád…

Mně na České televizi vadí korupce. Korupce je všude ve státní správě, proč by neměla být v České televizi? Finanční zdroje jdoucí na výrobu pořadů obsadili přátelé a přítelíčkové dramaturgů, jsou to takové téměř idylické rodinné klany, kam se scénárista, nepatřící k žádné skupině, jednoduše nedostane. Abych byl upřímný: Česká televize se ke mně sklonila v poslední době dvakrát. Po vysilujících jednáních mi dala možnost, abych napsal spojovací texty pro dětské dopolední vysílání, jehož hlavní hrdinou byl nějaký šílený kohout. Po několikaměsíčních schůzkách, kdy jsem s dramaturgyní tohoto pořadu projednával psychiku toho kohouta, jsem za scénář dostal zaplaceno 6.000 Kč. Podruhé jsem dostal scénáristickou šanci v seriálu Trapasy, kde jsem se zaskvěl příběhem Znalec. Totiž, pravda, ten scénář jsem napsal, ale to, co z mého scénáře udělala režisérka a herci, bylo něco tak obludného, že jsem opět napsal dopis, tentokrát do „zábavy“, ale opět se nic nestalo.

Česká televize je pro mě ve své současné podobě strašidelný moloch, který by si zasluhoval zásadní průvan. Ale, co se toho zásadního průvanu týče, jsem velký skeptik. A jelikož se živým už přes třicet let humorem, chtěl bych dramaturgům zábavy všech tří českých hlavních televizí poslat tento vzkaz – vážení, váš mozek je nasměrován na pásovou výrobu nic říkajících tvárnic, které nazýváte zábavnými pořady.

Takže podle vás v této veřejnoprávní přebujelé instituci není žádná legrace?

Ale ano. Například  Jan Kraus se svým pořadem Uvolněte se, prosím, nebo Karel Šíp, nebo retro střihový pořad Hitparáda televizní zábavy, který byl najednou ukončen, zřejmě proto, aby si televizní divák nekladl nutkavou otázku, proč šlo tenkrát dělat srandu a dneska ne. Já se domnívám, že všechny tři televize otevřely do široka dveře okresním scénáristům, okresním dramaturgům a okresním hercům. Pilní neúspěšní se propojili a odsunuli zábavu do oblasti periferie diváckého zájmu. Začal to pan Železný jako ředitel Novy, který si chtěl, po způsobu amerických filmových studií, vychovat své vlastní herecké hvězdy a celý tento experiment dopadl žalostně. Co se televizní zábavy týče, je v Česku vygumováno. Vrcholem pojetí současné televizní zábavy byl pro mě hlavní silvestrovský pořad televize Nova roku 2006, který vysoko přerostl sochu Svatého Václava a na českého světce vypustil své megalomanské bavičské lejno.

A  jak hodnotíte poměrně oblíbené televizní seriály?

Tak o této disciplíně se nechci bavit. Ono totiž není o čem. Jsou to díla hodná duševního rozměru maloměstských mamin, což mě osobně nevadí, jenom pořád nedokážu pochopit reklamní spoty v těchto seriálech, ze kterých vyplývá, že se maloměstské maminy staly cílovou skupinou Mercedesu a dalších luxusních výrobků. Abych to shrnul – co se televizní zábavy týče, čím dál tím víc platí slova herce Jiřího Sováka, který řekl: „Televize? To je jako když se koukáte z okna a nikdo nejde.“

Proč při všech možných přehlídkách filmů a fotografií, většinou vítězí dramatické či přímo válečné snímky? Proč je humor tak okrajově oceňován?

Protože panuje domněnka, že sranda je přece anekdota, hospoda, pivo. Takže to umí každý. Na záchodě, levou rukou, napíšu scénář, kde nechám na rakovinu umřít celou rodinu, maminku, tatínka, tři děti, babičku i dědečka, pak ještě přijde tisíciletá voda, která jim zaplaví těžce vybudovaný rodinný domek, zkrátka jedno divácké oko nezůstane suché a všichni budou říkat, to bylo něco, to byl zážitek, to bylo dramatické dílo. Na druhou stranu, po roce vyčerpávající, těžké práce spatří světlo světa má filmová komedie, plná promyšlených, tisíckrát v hlavě přehrávaných gagů, lidé budou uřehtaní vycházet z kina, a když se jich někdo zeptá, jaké to bylo, tak většinou každý odpoví – ale byla to jen taková sranda.

Obraťme list. Jak dobře, či špatně, je placen současný humorista?

Řekl bych, že naši baviči na to, co předvádějí, jsou placeni veledobře. Obecně vzato se v Česku na humoru zbohatnout nedá. Na kuchařských receptech ano, na humoru ne, protože sám sebe zdevastoval právě přílivem bavičů a jejich nekompetentností v tomto oboru. Na tak malou zemi, jako je Česká republika, je tady najednou všeho moc – moc všelijakých bavičů, moc všelijakých Miss, moc všelijakých muzikálů, moc všelijakých televizních seriálů, ale hvězda nikde.

Sportovec na sobě pozná, kdy jde výkonnost dolů, pozná to na sobě i humorista?

Špičkový sportovec má jednu jistotu. Nikdy ve své profesi nebude senilní. Špičkoví sportovci končí svoji kariéru jako mladí lidé. Humorista může v klidu zesenilnět, ale co je zajímavé, že tato senilita opět postihuje humoristy okresního formátu. Prostě oni nemají ten dar geniálnosti od pána Boha, jako měl například Bernard Show. To je pravda tak zřejmá, jako že Rom vždy bude cikán.

Kdo z politiků má podle vás největší smysl pro humor?

Všichni, protože mám pocit, že své poslání berou jako srandu a podle toho se chovají. Když před čtyřiceti lety prasknul na tehdejšího anglického ministra obrany, pana Profuna, vztah s manekýnkou Kellerovou, první, co ten pán udělal, bylo, že okamžitě abdikoval na svou funkci. Dneska předseda vlády Topolánek zcela veřejně provozuje vztah se svou milenkou, na novináře vyplazuje jazyk a vztyčuje prostředník a  kope jim do auta. Kultura společenských vztahů je pryč.

Koho považujete za největšího humoristu?

Mám rád humor Jaroslava Haška nebo Jiřího Suchého, Zdenka Svěráka, nebo všechny herce z Monty Pythonova létajícího cirkusu, ale králem humoru, přesněji řečeno králem srandy v té nejšťavnatější podobě, pro mě zůstává dvojice Lauer a Hardy v éře němé grotesky.

Mohl byste na závěr našeho rozhovoru pronést úvahu nad lidským životem?

Život je boj mezi dobrem a zlem, inteligencí a blbostí, potencí a impotencí, úspěchem a neúspěchem. Nejhorším tvorem na naší planetě je zlej, blbej, impotentní inteligent, který je navíc neúspěšný…Ale, kdo z nás si to přizná, že ano?

(Zdroj: Martin Šimanov)