Prý jsme národem lidí, kteří si navzájem závidí úspěch, peníze, moc a slávu. Jestli si myslíte, že to není pravda, pak si položte otázku: Řekli byste novinářům a médiím to, že musíte ze svého tučného platu vrátit část zpět firmě, která vám je vyplatila? Pokud je vaše odpověď negativní, pak jste na tom úplně stejně jako většina Čechů a Češek. A přesto, ve světě se prosazuje stále více trend, který je možný popsat jako jakési „sebe odhalení“. Spočívá v tom, že firmy nejen veřejně ve svých pracovních inzerátech říkají, kolik danému člověku zaplatí, ale dávají veřejnosti i informace o tom, kolik vyplatily na mimořádných odměnách šéfům a manažerům. Podle psychologů a lidí z personalistické branže na tom není nic divného, neboť jasným prohlášením o tom, co kdo za svou práci může získat, dávají firmy lidem jasnou motivaci. A tak možná není ani divu, že americká veřejnost přijala zprávu o tom, že bývalý šéf newyorské burzy Dick Grasso musí vrátit značnou část svého platu a prémií, které si bez povolení vyplatil. Podle veřejných zdrojů jde o částku až sto milionů dolarů plus úroky. Podle soudce je totiž jeho výplatní páska údajně nejen proti pravidlům burzy, ale i proti zákonům státu New York. Zdroje nemluví o tom, kolik nenávistných a závistivých emailů pak Grasso dostal, každopádně i tohle prohlášení potvrzuje názor, že čím větší otevřenost, tím lepší pro všechny. Otázka, zda však otevřenost „nosit“ na trh i v odměňování za práci, není podle odborníků na personalistiku zas tak zbytečná. Například podle ankety serveru HR-servis by naprostá většina českých uchazečů o práci přivítala informaci o tom, kolik bere jejich šéf. Motivy však zůstávají neřešeny. Faktem ale je, že Česko patří k zemím, kde chuť mluvit o platu klesá s jeho výší. Při výmluvách se pak používají často argumenty, které by údajně v nadnárodních firmách neobstáli. Jde především o to, že dotčení šéfové a manažeři firem tvrdí, že po zveřejnění jejich příjmů by šlo jen o pouhou senzaci, nikoli seriozní ekonomický argument a navíc, že akcionáře taková zpráva vůbec nemusí zajímat. Na druhou stranu je nutné říct, že i české firmy musejí, zvlášť, když usilují o vstup na burzu se svými cennými papíry, poodhalit nechtěná tajemství, třeba o platech svých šéfů. Pozitivním signálem je třeba i to, že bankovní úředníci začínají chápat drobné nuance mezi informacemi o sobě a informacemi o svých klientech. Vždyť při žádosti o půjčkách či úvěrech také musí lidé svěřovat úředníkům hodně z toho, co by zřejmě svobodně sami na ulici lidem nevyprávěli. Jediným problémem, a nejen v Česku ale zůstává, jak zabránit zneužití podobných informací, které by mohly být veřejnou součástí života. Zřejmě i proto, budem v domácích ekonomických končinách odkázáni více na spekulace a dohady o tom, kolik že to ten náš šéf vlastně za tu práci dostává peněz.

Co si o tom myslíte, je lepší si výši vlastní výplaty nechat pro sebe a po ničem nepátrat? Napište nám svůj názor.