Nedávejte nikomu nic zdarma

Českých milionářů, tedy těch, kteří mají majetek v účetní hodnotě jednoho milionu amerických dolarů, je prý v tuzemsku 13100. Napsal jsem tu číslovku schválně, aby bila do očí. Uvážíte-li, že jde zhruba o každého tisícího člověka v této zemi, pak je to na třícentimetrovou plochu na atlase Země parádní výkon. Napadá mě ale v této souvislosti neodbytná otázka, už jste potkali někdy ve svém okolí milionáře? Člověk si ani neuvědomí, jaká je to škola života, když má to štěstí a nějakého potká. Neřku-li, když ho ten dotyčný „vatař“ zasvětí to umění vydělávání a správy milionu, ne-li více, peněz. Už vás vidím, jak se nadechujete a chcete vypálit to v Česku již dost obehrané: „No jo, jenže většina těch našich milionářů si stejně ten majetek nakradla, získala více méně oloupením poctivých lidí nebo využila nějakých mezer zákona, aby přišla k majetku. Podívejte se na ty nejznámější milionáře – Koženého, Krejčíře…“

Pokaždé, když čtu nějakou zprávu o českých milionářích vybaví se mi večeře s jedním mým bývalým kolegou z jedné „globální“ holandsko-anglické banky. Jeho rodina patří k části veřejnosti, jenž se v médiích expresivně označuje jako horních deset tisíc. Při večeři v jejich rodinném sídle, mimochodem sedělo nás při ní dvanáct, dávala babička mého kolegy k dobru příhodu, kterou sice myslela jako žert pro pobavení, ale pro mě to byla spíše opravdová škola života, za kterou jsem navíc nemusel platit ani cent, pardon v té době ještě gulden. „Představte si,“ začala, obracejíce se na mě po polévce, „pozvala jsem nedávno své příbuzné, kteří žijí v Americe na návštěvu k nám domů…“ „Hm,“ reagoval jsem, ale když jsem viděl její pozdvižené obočí vzápětí jsem dodal něco o tom, že mě zajímá to pokračování. „No oni chtěli, abych jim zaplatila cestu do Evropy, tak jsem to udělala ve víře, že mi to pak až přijedou, zaplatí zpět,“ dodala a významně se na mě podívala. Když jsem nervózně poposedl na židli, chtíc vyjádřit, že tomu nerozumím, zaraženě dodala: „No, kam bych přišla, kdybych měla platit výlety všech svých rodinných příslušníků za mnou?“ Nutno dodat, že ze staré paní nakonec vypadlo, že musela použit ty nejkrajnější nástroje, aby přinutila své americké příbuzné zaplatit pro ni jistě směšnou částku za letenky a taxík do rodinného sídla. Marně jsem se snažil zjistit, jaké ty krajní prostředky byly. Každopádně, ona dosáhla svého, peníze jí příbuzní dali zpět a zřejmě Nizozemí na dalších dvacet let nebudou potřebovat vidět, ale kam by milionářka přišla, kdyby… no však to víte.

I milionáři tak mají své starosti. Příběh jsem ale nevzal na lehkou váhu, měl a má pro mě nečekaně hlubokou pravdu a obsah. Totiž, cesta vpřed není nadávat na lupiče a zloděje, že vydělali na vás, ale ukázat jim, že vy jste lepší a snažit se o tom přesvědčit svých chováním i druhé. To je to nedat nikomu nic zbytečně zadarmo. A jestli se to naučíme, pak může být příští rok těch dolarových milionářů v českých, moravských a slezských zemích, nebudou-li se chtít odpojit od centralistické Prahy kvůli pravicovému smýšlení, zas o pěknou řadu větší. I na úkor všech těch Krejčířů, Kožených a dalších.

Pavel Daniel