Opatrné zvyšování důchodů od ledna 2005 (ohlédnutí).

Opozice v průběhu každého volebního období pravidelně kritizuje  vládnoucí garnituru za to, že s důchody se nic nedělá, že se nepracuje na koncepci důchodové reformy, že mandatorní výdaje, kde výdaje důchody představují naprosto zásadní položku, jsou neúnosně a zbytečně vysoké atd. Pro velkou skupinu občanů jsou tyto hrátky již únavné a v jejich vnímání představují prázdné mlácení slámy, které je doprovázeno kvaziexaktními analýzami, predikcemi demografického vývoje, a více či méně (ne)smyslnými extrapolacemi.

Podstata věci je ale jednoduchá, buď se společnost o seniory postará nebo ponechá jejich osudu. Řada zúčastněných totiž vnímá důchodce jako množinu neurčitých až indiferentních prvků, s nimiž je nutno pracovat jen na bázi statistických dat. Podobni některým rutinérům z řad lékařského cechu vidí jen obrovský nádor,  velikostí přesahující 200 miliard korun, který je třeba nekompromisně odstranit. To, že takto cílená léčba může pacienta zahubit, pro ně představuje akceptovatelné riziko. Hlavně, že samotný rozpočet bude revitalizován. Tito „experti“ přitom jaksi přehlížejí, že „velkoryse“ manipulují s prostředky, které dnešní poživatelé důchodů do systému vložili, resp. jimi financovali důchody svých předchůdců.

Racionálněji uvažující politici si však uvědomují ošidnost tohoto primitivně ekonomického pohledu. Sociální demokraté a lidovci se snažili s důchodovou kartou hrát citlivě, nicméně v  posledním období poněkud polevili. Když už nedokáží přijít s ucelenou koncepcí důchodové reformy (budiž korektně řečeno, že ono to zdaleka není jednoduché), tak se alespoň pokoušejí takticky lavírovat a přijmou-li restriktivní opatření, vydávají je zpravidla pozitivní krok. Když už v nějakém roce zvýšení důchodů neprovedou, tak alespoň vymyslí nevýznamnou modifikaci zákonného ustanovení, na jehož základě se valorizace důchodových dávek provádějí. Když už se odhodlají důchodcům přidat tak málo, jak se dosud v historii nestalo, dlouho před tím o tom mluví a seniory udržují v naději. V každém případě si uvědomují, že tato skupina je z pohledu voličské základny velmi významná.

Čtvrtina celé populace totiž v mase voličů představuje mnohem větší podíl, protože ze „zbývajících“ třech čtvrtin mají volební právo až ti, kdož dovršili osmnáct let věku. Kromě toho jde o občany, kteří volební právo využívají důsledněji než generace mladší. Pro mnohé důvěřivé jedince této sociální skupiny pak stačí, že o ně někdo projevuje zájem, „že by dal, jen kdyby měl“. Tím se netvrdí, že jde o mentálně zdegenerované subjekty, důvěřiví a bláhoví jsou samozřejmě zastoupeni ve všech věkových skupinách, společenská situace důchodců je však přece jen specifičtější. Jim většinou nezbývá nic jiného než čekat na to, co stát nadělí, jejich aktivní účast na ekonomickém dění je velmi ztížena řadou subjektivních i objektivních faktorů, které jsou navíc v právní rovině stále „dolaďovány“ k jejich tíži. Z hlediska taktiky volebního boje nutno ovšem rafinovanou dlouhodobou strategii i verbální taktické tahy ocenit.

Jak se zdá, ODS tento aspekt poněkud podceňuje, a přitom to byla právě především ona, kdo nastavil poměrně velkorysá pravidla pro zvyšování důchodů. Podle původního znění ustanovení § 67 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, se vyplácené   důchody   měly  zvyšovat,   jestliže   úhrnný  index spotřebitelských cen vzrostl alespoň o  5 %, přičemž podmínka růstu tohoto indexu se  posuzovala  od kalendářního měsíce,  v němž byla naposledy splněna. 

Uvedené ustanovení postupně ztrácelo dynamiku a jeho verbální vyjádření se stávalo těžkopádnějším. Podle současně platné právní úpravy se vyplácené důchody  zvyšují  (zpravidla) v závislosti na růstu úhrnného indexu spotřebitelských  cen za domácnosti celkem  a na  růstu indexu reálné  mzdy ve stanovených obdobích. Důchody se nyní pravidelně zvyšují od splátky  důchodu splatné v lednu, jsou-li ovšem splněna zákonem stanovená kritéria. Zvýšení důchodů  stanoví vláda nařízením. Jde-li o zvýšení důchodů v pravidelném termínu, je povinna tak učinit do konce září kalendářního roku, který předchází roku zvýšení důchodů, což loni ovšem neučinila. V rozporu s platnou dikcí zákonné normy (§ 67 odstavec 10) ponechala důchodce v nejistotě ještě dalších čtrnáct dnů.

Jisté pohrdání právem na druhé straně „kompenzovala“ doprovodnou kampaní, operující s průměrnými čísly a  pozitivním srovnáním  s  ukazateli „magického“ roku 1989. V tiskové zprávě MPSV uvádí, že „Reálná hodnota důchodů bude v příštím roce činit 102,6 % reálné hodnoty průměrného vypláceného starobního důchodu v roce 1989 a bude tak o 3,3 procentního bodu vyšší než v roce 2004.“ Střízlivě posuzováno, to nic nemění na tom, že nominální nůžky hodnoty průměrného starobního důchodu a průměrné mzdy se stále rozevírají. Nicméně objektivně je třeba poznamenat, že příjmová pásma v rámci zjišťování průměrné mzdy jsou, eufemisticky řečeno, velmi nevyrovnaná a konstrukce výpočtu důchodových dávek výrazně favorizuje sociální složku před zásluhovou. I když tedy bylo tentokrát upuštěno od dělení poživatelů na staro a mlado důchodce, tak fakticky úprava více přála té skupině důchodců, jejichž důchody jsou nižší, a to i přesto, že zvýšení procentní výměry o 5,4 % je „nejnižší možné.“

Stalo se tak zejména v důsledku zvýšení základní výměry, a to o 90 Kč (z částky 1310 Kč na částku 1400 Kč měsíčně). K předchozímu zvýšení základní výměry přitom naposledy došlo v roce 1998. Vyplývá to i z přehledu o všech valorizacích důchodů provedených od účinnosti zákona o důchodovém pojištění. Z něho je patrná četnost a hodnoty (procentní i pevné částky) použité v jednotlivých hromadných akcích.

Těžko spekulovat o skutečných důvodech, proč ke zvýšení základní výměry došlo. Zda byly motivací aspekty politické, ekonomické, či třeba jen pouhé furiantství. V každém případě bylo porušeno více jak šestileté tabu, kdy z důvodu potlačení nivelizačních prvků v systému, byla hranice základní výměry zmrazena. Z hlediska aktuálních požadavků na racionální chování v oblasti důchodů totiž jde o výdaj sice legální, ale ničím nepodložený - bez reálné vazby na minulé či současné aktivity poživatelů dávek důchodového pojištění.

Za tohoto stavu, vezmeme-li v úvahu i úpravu redukčních hranic (§ 15 zákona č. 155/1995 Sb., ve znění pozdějších předpisů) provedenou nařízením vlády č. 521/2004 Sb., tak koalice mimoděk dává za pravdu filozofii „Modré šance,“ která je myšlenkovou kvintesencí nivelizace v předmětné oblasti.

V kotextu je ovšem třeba zmínit, že důležitý faktor ovlivňující stanovení výše redukčních hranic, jejichž zvýšení zákon o důchodovém pojištění neukládá a neupravuje proto ani žádné limity pro jejich zvýšení, vyplývá z mezinárodních závazků České republiky. Především jde o Úmluvu Mezinárodní organizace práce č. 128 o invalidních, starobních a pozůstalostních dávkách, která požaduje, aby podíl výše nově přiznaného starobního důchodu ke mzdě v roce, který předchází roku odchodu do důchodu, činil alespoň 45%.

       
       Další  komentáře na:  http://www.geocities.com/Nocoment2001/index.htm  v rubrice Výroky.

AliaShop
- prodej dovolených, stavebního spoření a hypoték, PF a připojení k internetu