Partner webuRoger logo
Předplatit časopis Finmag

Hledání národního alibi od Mnichova k normalizaci

Stanislav Biler
Stanislav Biler
29. 9. 2017
 10 526

Mnichovská zrada nahradila v české mytologii bitvu u Lipan nebo Bílou horu. Dotáhla nejdál příběh o statečném národě, který ostatní obětovali, který opustily vlastní i cizí elity. Samotný mýtus představuje určitý vzorec jednání, který se v historii země neustále opakuje. Je charakterizován pasivitou většiny a hledáním viníků.

Hledání národního alibi od Mnichova k normalizaci

První část „eseje o eseji“ Mnichovský komplex Jana Tesaře jsme přinesli včera:

Nejde o to, že by Francie a Británie své závazky neporušily. Jen se k této části nevypráví zbytek příběhu, za který nese odpovědnost samotné Československo. Ne Beneš, ale celá země. Země, která podle historika Jana Tesaře víc než na obraně pracovala na vlastním obrazu oběti.

Jan Tesař: Mnichovský komplex. Jeho příčiny a důsledky. Vydalo nakladatelství Prostor v roce 2014 (2. vydání, doplněné cyklem esejů Vlastenci a bojovníci z konce 60. let a dalšími studiemi). 280 s., 297 Kč.

Pokud považujeme politiky zmíněných velmocí za zbabělce, protože se nedokázali postavit veřejnému mínění, tedy svým voličům, pak se podívejme na odvahu našich politiků tváří tvář jiné krizi. Uprchlické krizi. Proti přijetí uprchlíků se postavili skoro všichni. Ustoupili před voliči a začali se předhánět, kdo víc přiloží pod kotlem nenávisti. Veřejně deklarují, že nebudou respektovat unijní dohody.

A to se bavíme o přijetí pár set lidí v nouzi, nikoli o mobilizaci a tažení do války. Zatímco se sousední Německo prohýbalo pod náporem nově příchozích, my jsme se nezmohli ani na symbolickou pomoc.

Místo převzetí zodpovědnosti za evropské rozhodnutí se vytáhly historické reminiscence – bruselský diktát jako upomínku na takzvaný diktát mnichovský.

Elitářský projekt v každé době

Československo vzniklo jako elitářský projekt úzké skupiny lidí, do jejíhož čela se v roce 1918 postavil Masaryk. Člověk, kterého vlastní země opakovaně zavrhla, protože bořil její mýty; nové pak začal sám stavět.

Podle Tesaře je celý náš národ utvářen několika obětavými jedinci, kteří dělají systematickou práci za zbytek společnosti. Mlčící většina na ně klade obrovské požadavky a podrobuje je zdrcující kritice za každé selhání: „Lid nečinně přihlíží, ubíjí je – a potom dokáže jedním dechem přisvojit si jejich dílo jako svou vlastní zásluhu, jako své vlastní alibi – a je samé zatratit za nedostatky tohoto díla.“

Své zažili nejen Masaryk nebo Beneš, ale třeba také Dubček. Později Havel. Snad každý Havlův porevoluční krok, každý výrok, byl do detailů analyzován. Jestli ho učinil správně, jestli ho neměl udělat nějak jinak. Samozřejmě lépe.

Vyšel nový Finmag!

CO V NĚM TAKY NAJDETE

VŘSD. Velký říjnový socialistický debakl

Alternativní historie z pera ekonoma Pavla Kohouta. V roce 1918, po rudém převratu, jsou uprostřed Ruska zmítaného občanskou válkou nejdisciplinovanější vojenskou silou československé legie. Jaký bude svět, až potřou bolševika a car Mikuláš se vrátí na trůn?


Z čirého zoufalství

„Něco na cestu? Tak to jedině stopětku,“ rozhoduje rázně Honza a vytahuje zpoza baru Glenfarclas 105°, šedesátiprocentní kanón, který se obvykle ředí kapkou vody. Teď a tady ne. — Těžce vysloužená recenze whisky baru spolku Marpek Whisky.

Potřebuju Finmag

Podobně můžeme nahlížet na Klausovu ranou éru. Všichni do něj vložili svou naivní důvěru, zavřeli oči a doufali, že až je otevřou, budou problémy ekonomické transformace vyřešeny. Klaus nejspíš pochopil dobře, jak to v této zemi funguje, a tak pro jistotu ukončil debatu o své době amnestií nad všemi potenciálními zločiny devadesátých let. Doufal, že tak přežije mýtus o zázraku české cesty.

Ale to není jediné, co si můžeme vzít z Tesaře pro současnost. Onu zvláštní pasivní touhu, která opakovaně nutí českou společnost vložit svůj osud do rukou jednoho člověka, který dokáže všechno vyřešit. Možná také proto není možné letošního favorita na spasitele země ničím ohrozit.

Vyrovnáme se vůbec někdy s něčím?

Tesař v své eseji nekončí Mnichovem. Pokračuje k normalizaci. Vnímá ji jako další důkaz nezájmu národa o vlastní zemi. Do současné debaty, kterou rozpoutalo pár vět historičky Muriel Blaiveové na adresu normalizace, si můžeme přidat Tesařova slova z roku 1989: „Tento režim je ze všech historicky známých totalitních ten nejmírnější.“ Komentuje sedmdesátá a osmdesátá léta a ptá se, jak je vůbec možné, že se v celé zemi proti režimu staví tak málo lidí.

V roce 1981 bylo členem opoziční polské Solidarity deset milionů Poláků. Každý třetí dospělý. V Československu bylo na konci osmdesátých let necelých 1900 signatářů Charty 77. Vládlo bezmála ticho.

Podle Tesaře Češi a Slováci promarnili skvělou příležitost učit se „občanství za cenu obětí relativně zcela nepatrných“. Zvlášť v situaci, kdy bylo podle něj tak jasné, co je dobro a co je zlo.

Zmíněná Muriel Blaiveová nebyla první, kdo české komentátory vytočil k nepříčetnosti. Před třemi lety nám uštědřil facku Noam Chomsky svým výrokem, že v jiných částech světa se trpělo víc. Jaká to drzost, cizinci nás odmítají obdivovat.

Debata se vždycky otočí do vyhrocené polohy, že zde prostě byla totalita, mohla za ni jedna konkrétní strana a nebude se o tom diskutovat. Jenomže to není podstatou debaty a nespočívá v tom její nebezpečí.

Nebezpečí spočívá v přiznání, že zde nebyla na jedné straně totalitní KSČ proti zbytku společnosti, která chtěla žít ve svobodné zemi. Ale že tato společnost svou pasivitou držela režim u moci a její podstatné části byla povaha režimu vlastně jedno. Tehdy, stejně jako dnes. Jak je to vůbec možné?

Když si podobné otázky začneme klást, možná nám to jednou pomůže zabránit tomu, aby tady někdo za nezájmu většiny režim změnil. Ale samozřejmě si tím zničíme složitě budovaný obraz sebe sama: věčných obětí světových dějin. Budeme se muset totiž třeba ptát, kolik banánů vlastně stačí na umlčení celé země. Banánů, nebo koblih.

Nebezpečí těchto otázek, které by se najednou kladly také zbytku země, kdysi pochopil velmi dobře zmíněný Klaus. Ten odváděl debatu od úlohy disidentů k tomu, že režim svou pasivitou rozdrobila masa mlčících občanů. Tím živil tezi, že aktivní odpor je zbytečný a nakonec to nějak dopadne 

Tato pasivita je desítky let krmena mýtem mnichovské zrady, podle kterého se nakonec rozhodne o nás bez nás, takže je stejně všechno jedno. Novou podobu na sebe vzal ve formě „diktátu Bruselu“ – už třináct let předstíráme, že nesedíme u jednoho stolu. Že stejně jako vždy za nic neneseme odpovědnost.

Klaus měl v podstatě pravdu, protože mlčící pasivní masa občanů může rozdrobit jakýkoli režim. Ten demokratický ze všech nejrychleji. Proto bychom se měli konečně přestat bát mluvit o své minulosti; přestat neustále okřikovat každého, kdo šlápne na nějakou národní bolístku. Ostatně, příští rok tenhle stát oslaví sto let existence. Trochu upřímnosti by si snad zasloužil. Byla by to docela změna.

Úvodní obrázek: Z titulní strany Daily Mirroru 30. září 1938. Hlavní titulek zněl: Máme mír! Hitler přijal nový plán a stahuje ultimátum. 

Daňové přiznání online

Ohodnoťte článek

-
2
+

Sdílejte

Diskutujte (12)

Vstoupit do diskuze
Stanislav Biler

Stanislav Biler

Sociolog, spisovatel, otec dvou dětí.

Daňové přiznání online

Aktuální číslo časopisu

Předplatné časopisu Finmag

Věda je byznys –⁠ byznys je věda

Koupit nejnovější číslo