Příspěvky nebo odpovědi uživatele milanmares

Fríské koně popisuje již římský historik Tacitus (cca 55-120nl), ale v jeho očích, stejně jako v očích většiny Římanů to byl kůň nevzhledný, nicméně uznávaný jako nepostradatelný pomocník zejména v hospodářství. V té době se však jen velmi málo podobal dnešnímu typu fríského koně. Byl menšího vzrůstu, hrubších rysů a řadil se mezi chladnokrevníky.

V období středověku se tito koně stávají oblíbenými zejména pro rytíře. Unesli totiž značnou zátěž – rytíře v plné zbroji, později i koně měli svá brnění, jejichž váha často dosahovala i 100 kg. I při takové zátěži se koně dobře ovládali a byli dostatečně obratní. Takový kůň byl také obvyklým a vítaným darem na královských dvorech.

Během osmdesátileté války (1568-1648) a po odchodu Španělů z Holandska zůstali v Nizozemí temperamentní španělští koně, kteří byli kříženi s frískými koňmi a frís byl rázem rychlejší, obratnější a ušlechtilejší. Vynikal v tahu, ale i pod sedlem. Své vlastnosti pak předával i koním oldenburským, anglickým, norským a v neposlední řadě jeho krev koluje i v krvi starokladrubských vraníků.

S nástupem 19. století začala obliba fríského koně upadat a přednost byla dávána lehčím temperamentním koním. Chovatelé se sice snažili vyšlechtit lehčí typ fríse, ale ten již neměl požadované vlastnosti v tahu. Před 1. světovou válkou toto plemeno téměř zaniklo. Naštěstí si několik holandských chovatelů uvědomilo význam svého národního plemene a v roce 1879 založili plemennou knihu "Friesch Paarden Stamboek" (v roce 1913 bylo k dispozici několik málo klisen a pouze 3 hřebci!). Kříženci a jiní koně než černí byli vedeni odděleně – do té doby nebyl frís pouze černé barvy, ale chovali se i jiné barevné variace. V roce 1954 udělila královna Juliana chovatelskému spolku titul "královský". Další podpory se tito koně dočkali od královny Beatrix, která je využívá při různých ceremoniích.

Dnes se již nemusíme obávat o zánik tohoto plemene, hlavní plemenná kniha je v Drachtenu, kde se každý rok konají mimo jiné i výkonostní zkoušky hřebců a výběr nového plemenného hřebce je vždy velkou událostí. Nyní se rodí cca 5.000 hříbat ročně, 27.000 koní je registrovaných. Polovina z nich je v Holandsku a druhá polovina v jiných zemích (USA, Německo, Rakousko, Španělsko, ČR, sev. Afrika apod.).

Více zde: frisaci.webnode.cz/historie-friskych-koni/
...

Fríské koně popisuje již římský historik Tacitus (cca 55-120nl), ale v jeho očích, stejně jako v očích většiny Římanů to byl kůň nevzhledný, nicméně uznávaný jako nepostradatelný pomocník zejména v hospodářství. V té době se však jen velmi málo podobal dnešnímu typu fríského koně. Byl menšího vzrůstu, hrubších rysů a řadil se mezi chladnokrevníky.

V období středověku se tito koně stávají oblíbenými zejména pro rytíře. Unesli totiž značnou zátěž – rytíře v plné zbroji, později i koně měli svá brnění, jejichž váha často dosahovala i 100 kg. I při takové zátěži se koně dobře ovládali a byli dostatečně obratní. Takový kůň byl také obvyklým a vítaným darem na královských dvorech.

Během osmdesátileté války (1568-1648) a po odchodu Španělů z Holandska zůstali v Nizozemí temperamentní španělští koně, kteří byli kříženi s frískými koňmi a frís byl rázem rychlejší, obratnější a ušlechtilejší. Vynikal v tahu, ale i pod sedlem. Své vlastnosti pak předával i koním oldenburským, anglickým, norským a v neposlední řadě jeho krev koluje i v krvi starokladrubských vraníků.

S nástupem 19. století začala obliba fríského koně upadat a přednost byla dávána lehčím temperamentním koním. Chovatelé se sice snažili vyšlechtit lehčí typ fríse, ale ten již neměl požadované vlastnosti v tahu. Před 1. světovou válkou toto plemeno téměř zaniklo. Naštěstí si několik holandských chovatelů uvědomilo význam svého národního plemene a v roce 1879 založili plemennou knihu "Friesch Paarden Stamboek" (v roce 1913 bylo k dispozici několik málo klisen a pouze 3 hřebci!). Kříženci a jiní koně než černí byli vedeni odděleně – do té doby nebyl frís pouze černé barvy, ale chovali se i jiné barevné variace. V roce 1954 udělila královna Juliana chovatelskému spolku titul "královský". Další podpory se tito koně dočkali od královny Beatrix, která je využívá při různých ceremoniích.

Dnes se již nemusíme obávat o zánik tohoto plemene, hlavní plemenná kniha je v Drachtenu, kde se každý rok konají mimo jiné i výkonostní zkoušky hřebců a výběr nového plemenného hřebce je vždy velkou událostí. Nyní se rodí cca 5.000 hříbat ročně, 27.000 koní je registrovaných. Polovina z nich je v Holandsku a druhá polovina v jiných zemích (USA, Německo, Rakousko, Španělsko, ČR, sev. Afrika apod.).

Více zde: frisaci.webnode.cz/historie-friskych-koni/
...

Fríské koně popisuje již římský historik Tacitus (cca 55-120nl), ale v jeho očích, stejně jako v očích většiny Římanů to byl kůň nevzhledný, nicméně uznávaný jako nepostradatelný pomocník zejména v hospodářství. V té době se však jen velmi málo podobal dnešnímu typu fríského koně. Byl menšího vzrůstu, hrubších rysů a řadil se mezi chladnokrevníky.

V období středověku se tito koně stávají oblíbenými zejména pro rytíře. Unesli totiž značnou zátěž – rytíře v plné zbroji, později i koně měli svá brnění, jejichž váha často dosahovala i 100 kg. I při takové zátěži se koně dobře ovládali a byli dostatečně obratní. Takový kůň byl také obvyklým a vítaným darem na královských dvorech.

Během osmdesátileté války (1568-1648) a po odchodu Španělů z Holandska zůstali v Nizozemí temperamentní španělští koně, kteří byli kříženi s frískými koňmi a frís byl rázem rychlejší, obratnější a ušlechtilejší. Vynikal v tahu, ale i pod sedlem. Své vlastnosti pak předával i koním oldenburským, anglickým, norským a v neposlední řadě jeho krev koluje i v krvi starokladrubských vraníků.

S nástupem 19. století začala obliba fríského koně upadat a přednost byla dávána lehčím temperamentním koním. Chovatelé se sice snažili vyšlechtit lehčí typ fríse, ale ten již neměl požadované vlastnosti v tahu. Před 1. světovou válkou toto plemeno téměř zaniklo. Naštěstí si několik holandských chovatelů uvědomilo význam svého národního plemene a v roce 1879 založili plemennou knihu "Friesch Paarden Stamboek" (v roce 1913 bylo k dispozici několik málo klisen a pouze 3 hřebci!). Kříženci a jiní koně než černí byli vedeni odděleně – do té doby nebyl frís pouze černé barvy, ale chovali se i jiné barevné variace. V roce 1954 udělila královna Juliana chovatelskému spolku titul "královský". Další podpory se tito koně dočkali od královny Beatrix, která je využívá při různých ceremoniích.

Dnes se již nemusíme obávat o zánik tohoto plemene, hlavní plemenná kniha je v Drachtenu, kde se každý rok konají mimo jiné i výkonostní zkoušky hřebců a výběr nového plemenného hřebce je vždy velkou událostí. Nyní se rodí cca 5.000 hříbat ročně, 27.000 koní je registrovaných. Polovina z nich je v Holandsku a druhá polovina v jiných zemích (USA, Německo, Rakousko, Španělsko, ČR, sev. Afrika apod.).

Více zde: frisaci.webnode.cz/historie-friskych-koni/
...

Fríské koně popisuje již římský historik Tacitus (cca 55-120nl), ale v jeho očích, stejně jako v očích většiny Římanů to byl kůň nevzhledný, nicméně uznávaný jako nepostradatelný pomocník zejména v hospodářství. V té době se však jen velmi málo podobal dnešnímu typu fríského koně. Byl menšího vzrůstu, hrubších rysů a řadil se mezi chladnokrevníky.

V období středověku se tito koně stávají oblíbenými zejména pro rytíře. Unesli totiž značnou zátěž – rytíře v plné zbroji, později i koně měli svá brnění, jejichž váha často dosahovala i 100 kg. I při takové zátěži se koně dobře ovládali a byli dostatečně obratní. Takový kůň byl také obvyklým a vítaným darem na královských dvorech.

Během osmdesátileté války (1568-1648) a po odchodu Španělů z Holandska zůstali v Nizozemí temperamentní španělští koně, kteří byli kříženi s frískými koňmi a frís byl rázem rychlejší, obratnější a ušlechtilejší. Vynikal v tahu, ale i pod sedlem. Své vlastnosti pak předával i koním oldenburským, anglickým, norským a v neposlední řadě jeho krev koluje i v krvi starokladrubských vraníků.

S nástupem 19. století začala obliba fríského koně upadat a přednost byla dávána lehčím temperamentním koním. Chovatelé se sice snažili vyšlechtit lehčí typ fríse, ale ten již neměl požadované vlastnosti v tahu. Před 1. světovou válkou toto plemeno téměř zaniklo. Naštěstí si několik holandských chovatelů uvědomilo význam svého národního plemene a v roce 1879 založili plemennou knihu "Friesch Paarden Stamboek" (v roce 1913 bylo k dispozici několik málo klisen a pouze 3 hřebci!). Kříženci a jiní koně než černí byli vedeni odděleně – do té doby nebyl frís pouze černé barvy, ale chovali se i jiné barevné variace. V roce 1954 udělila královna Juliana chovatelskému spolku titul "královský". Další podpory se tito koně dočkali od královny Beatrix, která je využívá při různých ceremoniích.

Dnes se již nemusíme obávat o zánik tohoto plemene, hlavní plemenná kniha je v Drachtenu, kde se každý rok konají mimo jiné i výkonostní zkoušky hřebců a výběr nového plemenného hřebce je vždy velkou událostí. Nyní se rodí cca 5.000 hříbat ročně, 27.000 koní je registrovaných. Polovina z nich je v Holandsku a druhá polovina v jiných zemích (USA, Německo, Rakousko, Španělsko, ČR, sev. Afrika apod.).

Více zde: frisaci.webnode.cz/historie-friskych-koni/
...

Fríské koně popisuje již římský historik Tacitus (cca 55-120nl), ale v jeho očích, stejně jako v očích většiny Římanů to byl kůň nevzhledný, nicméně uznávaný jako nepostradatelný pomocník zejména v hospodářství. V té době se však jen velmi málo podobal dnešnímu typu fríského koně. Byl menšího vzrůstu, hrubších rysů a řadil se mezi chladnokrevníky.

V období středověku se tito koně stávají oblíbenými zejména pro rytíře. Unesli totiž značnou zátěž – rytíře v plné zbroji, později i koně měli svá brnění, jejichž váha často dosahovala i 100 kg. I při takové zátěži se koně dobře ovládali a byli dostatečně obratní. Takový kůň byl také obvyklým a vítaným darem na královských dvorech.

Během osmdesátileté války (1568-1648) a po odchodu Španělů z Holandska zůstali v Nizozemí temperamentní španělští koně, kteří byli kříženi s frískými koňmi a frís byl rázem rychlejší, obratnější a ušlechtilejší. Vynikal v tahu, ale i pod sedlem. Své vlastnosti pak předával i koním oldenburským, anglickým, norským a v neposlední řadě jeho krev koluje i v krvi starokladrubských vraníků.

S nástupem 19. století začala obliba fríského koně upadat a přednost byla dávána lehčím temperamentním koním. Chovatelé se sice snažili vyšlechtit lehčí typ fríse, ale ten již neměl požadované vlastnosti v tahu. Před 1. světovou válkou toto plemeno téměř zaniklo. Naštěstí si několik holandských chovatelů uvědomilo význam svého národního plemene a v roce 1879 založili plemennou knihu "Friesch Paarden Stamboek" (v roce 1913 bylo k dispozici několik málo klisen a pouze 3 hřebci!). Kříženci a jiní koně než černí byli vedeni odděleně – do té doby nebyl frís pouze černé barvy, ale chovali se i jiné barevné variace. V roce 1954 udělila královna Juliana chovatelskému spolku titul "královský". Další podpory se tito koně dočkali od královny Beatrix, která je využívá při různých ceremoniích.

Dnes se již nemusíme obávat o zánik tohoto plemene, hlavní plemenná kniha je v Drachtenu, kde se každý rok konají mimo jiné i výkonostní zkoušky hřebců a výběr nového plemenného hřebce je vždy velkou událostí. Nyní se rodí cca 5.000 hříbat ročně, 27.000 koní je registrovaných. Polovina z nich je v Holandsku a druhá polovina v jiných zemích (USA, Německo, Rakousko, Španělsko, ČR, sev. Afrika apod.).

Více zde: frisaci.webnode.cz/historie-friskych-koni/
...

Fríské koně popisuje již římský historik Tacitus (cca 55-120nl), ale v jeho očích, stejně jako v očích většiny Římanů to byl kůň nevzhledný, nicméně uznávaný jako nepostradatelný pomocník zejména v hospodářství. V té době se však jen velmi málo podobal dnešnímu typu fríského koně. Byl menšího vzrůstu, hrubších rysů a řadil se mezi chladnokrevníky.

V období středověku se tito koně stávají oblíbenými zejména pro rytíře. Unesli totiž značnou zátěž – rytíře v plné zbroji, později i koně měli svá brnění, jejichž váha často dosahovala i 100 kg. I při takové zátěži se koně dobře ovládali a byli dostatečně obratní. Takový kůň byl také obvyklým a vítaným darem na královských dvorech.

Během osmdesátileté války (1568-1648) a po odchodu Španělů z Holandska zůstali v Nizozemí temperamentní španělští koně, kteří byli kříženi s frískými koňmi a frís byl rázem rychlejší, obratnější a ušlechtilejší. Vynikal v tahu, ale i pod sedlem. Své vlastnosti pak předával i koním oldenburským, anglickým, norským a v neposlední řadě jeho krev koluje i v krvi starokladrubských vraníků.

S nástupem 19. století začala obliba fríského koně upadat a přednost byla dávána lehčím temperamentním koním. Chovatelé se sice snažili vyšlechtit lehčí typ fríse, ale ten již neměl požadované vlastnosti v tahu. Před 1. světovou válkou toto plemeno téměř zaniklo. Naštěstí si několik holandských chovatelů uvědomilo význam svého národního plemene a v roce 1879 založili plemennou knihu "Friesch Paarden Stamboek" (v roce 1913 bylo k dispozici několik málo klisen a pouze 3 hřebci!). Kříženci a jiní koně než černí byli vedeni odděleně – do té doby nebyl frís pouze černé barvy, ale chovali se i jiné barevné variace. V roce 1954 udělila královna Juliana chovatelskému spolku titul "královský". Další podpory se tito koně dočkali od královny Beatrix, která je využívá při různých ceremoniích.

Dnes se již nemusíme obávat o zánik tohoto plemene, hlavní plemenná kniha je v Drachtenu, kde se každý rok konají mimo jiné i výkonostní zkoušky hřebců a výběr nového plemenného hřebce je vždy velkou událostí. Nyní se rodí cca 5.000 hříbat ročně, 27.000 koní je registrovaných. Polovina z nich je v Holandsku a druhá polovina v jiných zemích (USA, Německo, Rakousko, Španělsko, ČR, sev. Afrika apod.).

Více zde: frisaci.webnode.cz/historie-friskych-koni/
...

Fríské koně popisuje již římský historik Tacitus (cca 55-120nl), ale v jeho očích, stejně jako v očích většiny Římanů to byl kůň nevzhledný, nicméně uznávaný jako nepostradatelný pomocník zejména v hospodářství. V té době se však jen velmi málo podobal dnešnímu typu fríského koně. Byl menšího vzrůstu, hrubších rysů a řadil se mezi chladnokrevníky.

V období středověku se tito koně stávají oblíbenými zejména pro rytíře. Unesli totiž značnou zátěž – rytíře v plné zbroji, později i koně měli svá brnění, jejichž váha často dosahovala i 100 kg. I při takové zátěži se koně dobře ovládali a byli dostatečně obratní. Takový kůň byl také obvyklým a vítaným darem na královských dvorech.

Během osmdesátileté války (1568-1648) a po odchodu Španělů z Holandska zůstali v Nizozemí temperamentní španělští koně, kteří byli kříženi s frískými koňmi a frís byl rázem rychlejší, obratnější a ušlechtilejší. Vynikal v tahu, ale i pod sedlem. Své vlastnosti pak předával i koním oldenburským, anglickým, norským a v neposlední řadě jeho krev koluje i v krvi starokladrubských vraníků.

S nástupem 19. století začala obliba fríského koně upadat a přednost byla dávána lehčím temperamentním koním. Chovatelé se sice snažili vyšlechtit lehčí typ fríse, ale ten již neměl požadované vlastnosti v tahu. Před 1. světovou válkou toto plemeno téměř zaniklo. Naštěstí si několik holandských chovatelů uvědomilo význam svého národního plemene a v roce 1879 založili plemennou knihu "Friesch Paarden Stamboek" (v roce 1913 bylo k dispozici několik málo klisen a pouze 3 hřebci!). Kříženci a jiní koně než černí byli vedeni odděleně – do té doby nebyl frís pouze černé barvy, ale chovali se i jiné barevné variace. V roce 1954 udělila královna Juliana chovatelskému spolku titul "královský". Další podpory se tito koně dočkali od královny Beatrix, která je využívá při různých ceremoniích.

Dnes se již nemusíme obávat o zánik tohoto plemene, hlavní plemenná kniha je v Drachtenu, kde se každý rok konají mimo jiné i výkonostní zkoušky hřebců a výběr nového plemenného hřebce je vždy velkou událostí. Nyní se rodí cca 5.000 hříbat ročně, 27.000 koní je registrovaných. Polovina z nich je v Holandsku a druhá polovina v jiných zemích (USA, Německo, Rakousko, Španělsko, ČR, sev. Afrika apod.).

Více zde: frisaci.webnode.cz/historie-friskych-koni/
...